Prácheňské rezonance 2004

Literární pohlednice: Z Domažlic

Neděle 10. srpna 2014

Vaše podivení je namístě. V tomto obrostlém, neudržovaném, zapomenutém hrobě na domažlickém hřbitově spí (pan farář bezvěrci odpustí) svůj věčný sen. Už sedmdesát pět let. Když se „to“ stalo, bylo mu pouhých sedmatřicet.

Ve druhém roce druhého věku po Kristu se narodil, dvacátého prvního června, nedáte-li jinak, ovšem my se spíše podivujeme, že i regionalisté už překrucují pouhé názvy jeho děl.

Jeho prvotině je letos rovných devadesát. Pojmenoval ji „Koráby v hlubokých očích“ a – nebylo to nic objevného, v podstatě epigonské paběrkování… Kéž by jenom to! Co to za nesmyslné fotoobrázky?! Ke všemu jeho vlastní, můj ty bože! Ostuda – ostuda -! (A nedá s tím vším pokoj ani na smrtelné posteli!)

Když ne oni tehdejší, aspoň my se s tím smiřme:  Do poezie dvacátých a třicátých let přišel vynalézavý typograf, tvůrce syntetického umění, experimentátor, novátor.

Posoudili-li jsme druhdy jeho přínos původní české poezii jako nevýrazný, a ty dva romány – „Vysoké napětí“ a „Selská madona!“ –, ty kdyby nenapsal vůbec, nestalo by se mnoho, emoce nás nakonec přece jen dostihly nepřipravené: To tedy koukáme! Takové překlady! Bože, takové překlady! A on takový mladý …! Čtyřiadvacet jenom! Zúročil praxi tlumočníka českých dělníků ve Francii, kde se bravurně zdokonalil v jazyce a s obdivuhodně suverénní vypravěčskou dikcí uvedl do povědomí českého čtenářstva hned dva – domovskou Francií za významné považované – romanopisce: Panaita Istratiho („Kyra Kyralina“, 1926) a Josepha Delteila („Cholera“, též 1926); a kdyby už nikoho jiného, velikost počinu to nesníží.

Jako básník nevstoupil do literatury právě šťastně, ovšem už útlá knížečka „Koráby v hlubokých očích“ vnesla nové do knižní kultury. Ono novum nazval umělec poetickou fotosyntézou a okolí termín přijalo s nelítostnou ironií, ba posměchem. Ještě deset let po debutu, v recenzi na knihu básní „Líheň“ v Lumíru r. 60/1933-34 uveřejněnou, sepsul Václav Hrbek domažlického rodáka se žlučovitostí neurotika. Napsal, že umělci nestačí už jen tisknouti poezii bez interpunkce, nestačí mu škrtnout velká písmena u vlastních jmen, názvů, v počátku vět atd. Jeho knihy vycházejí dokonce na barevném papíře, tištěny tu červeně, tu modře, tu zeleně – prý kuriozita takřka křičící po snobech. Tak to Hrbek napsal.

Doba ještě nebyla sto uvědomit si, co průkopnického přináší domažlický rodák, po otci Polák, české umělecké kultuře. Artuš Černík ve zdrcující recenzi na sbírku „Bolest krásné naděje“ (Čin č. 18/1934) nazval troufalého nonkonformistu primitivem. Za takových okolností musela na Szpyka zapůsobit jako pohlazení recenze P. G. Hlbiny, který ozvou na „Bolest krásné naděje“ v měsíčníku Elán (r. IV., 7/1934) vyslovil názor, že zvolené fotosyntézy dýchají lyrismem a že „surrealistický proud veršů volně se rozlévajících bez interpunkce chce naznačit život jako neustálou změnu, pro kterou smrt je jen obnovou“ a dokonce že „některé části sbírky je možno položit vedle nejlepších děl české poezie“.

Kdeže by některý pisatel pejorativních textů připustil, že ten „primitiv“ má racionálně zdůvodněný syntetický program a že chce pro čtenáře nové estetické prožitky a pro samu poezii více příznivců.

Tak jako umělec svým dílem portrétuje čas, tak je to právě čas, který přesně vystihne moment vyjevení celé pravdy o tvůrci. Nebo je snad pozoruhodnou hrou osudových náhod, že od umělcovy předčasné smrti musilo uplynout rovných sedmdesát let, aby si kulturní veřejnost uvědomila, že umělecká prestiž někdejšího zatracence má rozměr historický? Ve výpravné studii „Foto/montáž tiskem“ (Praha: nakladatelství KANT, 2009 – Karel Kerlický, 2009) se autor Jindřich Toman k osobnosti dehonestovaného vrací, aby ji vyobrazil dosud nejkonzistnější a hlavně afekty nepoznamenanou sondou.

Tvůrčí osobnost před četnými desetiletími, obsáhnuvšími životy dvou generací, z nadskutečna fotosyntézy a fotopoezie vzkázala, že poezie „bohatne každým doplňkem, jenž zhmotňuje asociaci vjemů v čtenářových smyslech“ a že je potřeba „vrátit poezii život“.

Jméno poutníka po nevyšlapaných cestách umění se pamatuje dobře: Vilém Szpyk.