Prácheňské rezonance 2004

Literární pohlednice: Z Podčerchoví

Středa 23.července 2014

Člověk není nikdy zcela prost romantických nálad. Nebo čím to vlastně je, že na cestách Horního Chodska mívá chodec pocit, jako by procházel minulem? Pouhý klam smyslů, napoví střízlivá úvaha. Ale emoce ne a ne povolit: Čím by byl život bez nás? Nakonec rozum připustí, že své tu sehrává dějinná hutnost pospolitosti lidí i vztahu člověka k přírodě. U nás je začátek vody a konec chleba, praví moudrosloví starých Chodů a v tom je podstata všeho. Každému pecni předcházela tvrdošíjná dělnost a zarputilá rvavost s živlem přírodním i lidským, přicházel-li brát.

V pulsaci člověkova konání však bývá též díl básnivosti, a protože všichni lidé mají pro ni smysl, tady ji umocnily vnější podmínky a jimi usměrněný životní styl.

„Barevné „ženící pantle“ povívaly s dlouhých bílých a modrých plášťů a županů dospělých mužů, pestře vyšívané kazajky mladých „chlapců“ svítily jasem svých barev do žluti mužských koženek, červené šerky žen, jejich bílé a modré kabátky, hedvábné šátky přes prsa, barevné těžké „fěrtuchy“, korálky na vyšívaných čepičkách malých dětí v náručí mladých matek, vše splývalo a zářilo jasem pestrých barev. Jenom mohutné černé „šíráky“ ženatých mužů a bělostné, černě vyšívané čepce – „koláče“ vdaných žen tlumily svým temnějším odstínem rozpoutaný proud barevného moře, hrnoucí se do Klenčí …“ (Jiří Kajer: „Marjána“). Básnivost estetického vkusu Chodů má daleko k samoúčelnému kopírování bezpočtukrát obměňované přírodní předlohy. Naopak – lidský subjekt tu zmnožil básnivost objektivního světa.

- o -

Objektivní svět, toť strom s neustálým a mnohoobsažným dozráváním plodů. Když plod dozraje a dostává dějinný význam, je na těch, kteří básnivosti pobrali nejvíc z pramenů dědění a vlastní vůle, aby pojmenovali jeho příchuť. A tak, když na hodinách dějin zvolna dotikával (a když dotikal) čas vyměřený pobělohorskému zatmění a spisovatelé prokysličovali plíce národa, právě plod na staletém stromě chodského svérázu stal se předmětem obdivu. Mezi těmi, kdo fundovaně pronikli do nejjemnějších vláken duchovního života Chodů, obzvláště vynikal Jan František Hruška. Rodák z Pece pod Čerchovem, pozdější gymnazijní profesor v Plzni. Zřídkakdy bývá vzpomenut, a přece … Přece k němu přicházeli s prosbou o radu ti, jejichž jména jsou vtesána do pylonu české literatury. Kupříkladu 18. ledna 1921 píše Hruškovi Alois Jirásek: „… redaktor Procházka mluvil se mnou o novém vydání Podhorské vesnice a také o třech jazykových změnách či opravách v podřečí. Připomenul jsem mu, že když hodlá tak učinit, aby se poradil s Vámi, s nejlepším znalcem.“ Ani J. Š. Baar na vrcholu své literární dráhy neslevil ze svého vděku strýci-učiteli. 30. května 1924 se svěřuje: „Psal mi prof. dr. Zubatý: “Četl jsem Vaše Osmačtyřicátníky a mám z nich velkou radost. Vy jste jeden z těch, kteří dnes u nás píší počesku.“ Dík chvály patří Tobě, žes mě vycepoval …“ K Hruškovi chodil pro radu i hudební skladatel a pozdější národní umělec Jindřich Jindřich, který navíc 1. září 1904 „… složil na Váš text „Zpěv vánoční“ pro smíšený sbor se sólem tenorovým, sopránovým a průvodem varhan.“ Již za svého života – podobně jako v Domažlicích dožívající Jaroslav Vrchlický – velmi ctěný básník  Antonín Klášterský vydal v roce 1926 sbírku „Chodský písně“ psané bulačinou. Když se sbírka teprve rodila, poznamenal básník v dopise Hruškovi ze dne 5. října 1924: „Však co z chodštiny umím, vděčím jen Vám, Vašim článkům, pohádkám i slovníku.“

O jakých pohádkách je tu řeč? O jakém slovníku?

Na žádném stromě nevyroste jen jediný plod a tak zatímco chodská odolnost sousednímu germánskému živlu imponovala národu, životní styl Chodů rozklížil vliv civilizace. Pod hřebeny Českého lesa pronikly nové myšlenkové proudy, které přinesly pokrok do sféry hospodářské, odzvonily staletým mravním normám, tradičním lidovým zvyklostem, bulačině. Nic z toho se neudálo naráz, ale ani ne nenápadně – a Hruška věděl, že je třeba zachránit minulost. Z jeho „dílny“ vzešly – mimo novinových příspěvků – četné knihy, například „Chodské pohádky“, „Na hyjtě“, „Náši pod Čerchovem“, „Z pamětí děrečka včelaře“, „Přemyslův pluh“, „Dialektický slovník chodský“. Dnešním generacím nezbývá, než dát za pravdu Hruškově prozíravosti a obdivovat energii, kterou vynaložil, aby v národním písemnictví nechyběl obraz dřívějšího duchovního i materiálního světa chodského etnika.

- o -

Obraz duchovního světa Chodů, toť obraz protikladů tradic a vývojových proměn celku i individualit. V Klenčí pod Čerchovem se narodil Jindřich Šimon Baar. Do světa, v němž nechybí příbytek dědečka Šepla, kde „hyjtáci“ strouhají šindele, pletou houžve, zhotovují košťata. Do toho všeho vrčí kolovraty, jejichž stereotypní monology převyšuje monolog barvitý a prosycený angažovaným zaujetím. To malý Jindřich předčítá z kalendářů a knih. Kosmákova „Kukátka“ jej inspirují k předsevzetí: Budu umět psát jako on!

Předci, tradice, přítomnost kraje – vše podnítilo v Baarově nitru nesmírnou houževnatost a pracovitost. Především tyto vlastnosti mu pak pomohly překonat údobí citových katastrof. A citové katastrofy nezdegradovaly Baara na zlhostejnělého cynika, naopak se v nich tříbily Baarovy životní hodnoty.

Jestliže Hruška usiloval o „konzervování“ chodského duchovního svérázu, jeho synovec Baar – také velice erudovaný znalec chodské historie a folklóru – za ním nijak nezaostal. Daleko větší význam však má v české literatuře – jeho romány nezapadly v nenávratném čase. Na samém začátku literární dráhy cesta Baarovy básnivosti přivedla kandidáta českého parnasu k ing. Jánu Bottovi, v literatuře známému pod pseudonymem Ivan Krasko. Oba mladí muži se během několikaletého působení v Klobukách u Ořechu setkali nesčetněkrát. Kolik inspiračních popudů, názorových střetů i souzvuku asi přinesly jejich debaty? V životní dráze obou umělců zůstaly Klobuky jako místo, kde je zastihly knižní prvotiny. Čtyřiatřicetiletému Baarovi vyšla v roce 1903 básnická sbírka „Rodnému kraji“, příznačně podepsaná pseudonymem Jan Psohlavý. O tři roky později přišla do oběhu prvotina třicetiletého Kraska – „Nox et solitudo“ – a také v ní nalezneme zřetelné pouto básníka k zemi a lidu, z něhož vzešel. Zatímco Baarův hlas je prosycen hrdostí a optimismem, Kraskovy tóny znějí smutkem nad utrpením slovenského národa. A ještě jeden, zato podstatný rozdíl: Baarovým začátečnickým počinem se začal impozantní Příběh jedinečné tvůrčí invence, zatímco  Krasko, ačkoliv Baara přežil o plných třiatřicet let, vydal pak už jen jedinou sbírku, „Verše“.

- o -

I tvořivá básnivost bývá v člověku znavena. Osvěží ji básnivost vnějšku. Tak v červenci roku 1925 přicestoval do Klenčí již připomenutý básník Antonín Klášterský. Do obecní kroniky vepsal: „Kveť milé město pod Haltravem / v pokroku, míru, v ruchu zdravém, / při národě svém pevně stůj, / na chodskou slávu pamatuj!“

V srpnu stejného roku se v Klenčí ubytoval také básník Julius Skarlandt. Ten věnoval městu báseň „Pozdrav Chodsku“, níž stojí: „Svým poctivým nechť dále žije mravem, / stráž naše věrná pod Haltravem!“

Emocionální hodnocení nemusí být prosto tušení zkoušek a změn. Chodsko pamatuje klenečský chudinský ústav či zamítnuté žádosti o polena na zhotovení dřevěnek stařečkem nemajícím jiný způsob, jak si před zimou vydělat na kabát.

Na stromě podčerchovské literární historie zrají další a další plody. Začínání pokračuje. Ti, kteří básnivosti pobrali nejvíc z pramenů dědění a vlastní vůle, pojmenují jeho příchuť. Nejnověji vydavatel, překladatel, spisovatel a znamenitý znalec světoválečné historie Bohuslav Balcar. Naopak historie těsně poválečná zaujala Václavu Jandečkovou, vloni impozantním způsobem vstoupivší do literatury faktu.

- o -

Z kolika zorných úhlů lze se dobrat podoby básnivosti! Ta může být i krutá, a to tehdy, když se tvorba stane nutností, zakořeněnou v člověku tak hluboko, že přeroste do osudových dimenzí. Příklad skýtá hojná korespondence domažlického rodáka Karla Čapka-Choda profesoru J. F. Hruškovi. Jako by nestačil pocit niterného osamění literáta, jenž povětšinou musí být sobě samému chápavým společníkem! Převážnou částí tvořivého života provází Čapka-Choda  nepřízeň kritiky. Kolik sil musel „chodský Balzac“ mít, aby vše překonal! 18. ledna 1905 píše Hruškovi: „Vaše přání hojného zdaru mým literárním snahám jest velice laskavé, obávám se však, že přichází pozdě. Snahy moje v tom oboru jsou již dvacet let staré (navlas) a nebyly-li provázeny zdarem, stane se to již asi sotva.“ Ani o dvanáct let později nebylo jednoznačně lépe. 28. února 1917 děkuje Čapek-Chod za příznivý soud o Turbině, „není ovšem obecný. Největší protivník napsal, že prý škoda, že mé silné péro neovládá vyšší duch.“

Ve vnitřních pochybnostech a vnější nepřízni krystalizuje skutečná kvalita spisovatelova duchovního. Ta Čapkova obstála. České klasické literatuře tak přibyl pojem, zato Čapkovi-Chodovi neslitovné strádání tělesné. Několik letních dnů roku 1916 prožil spisovatel v blízkosti profesora Hrušky. 4. září mu ovšem posílá do Plzně písemnou omluvu za to, že odjel bez rozloučení, ač se chystal podniknout s ním cestu po okolí. Náhlý odjezd zdůvodňuje propuknutím oční choroby nervového původu. V roce 1925, když blahopřeje Hruškovi k šedesátinám, zase oznamuje: „… zotavil jsem se tak dalece, že se mohu dívat na papír bez závrati.“ Svou gratulací vyjevuje vše, vše, i vlastní motivaci k neutuchající práci: „Přeji Vám, abyste … nic nepoznal z útrap stáří. Abyste je statečně popřel neustávající prací, jedinou spásou našeho věku.“

- o -

V životě člověka i společenského celku ustavičně měří síly příznivé s nepříznivým. Básnivost, dotvářející vše nahodilé i logické, má vrch v každém okamžiku zřejmě už z podstaty světa. Krajinná enkláva pod Čerchovem variacemi na básnivost doslova oplývá.

Miroslav Vejlupek