Prácheňské rezonance 2004

O úskalích dikce, pastelech estetického a filozoficko-etickém vzkazu v díle Svatošově (1)

Neděle 28. září 2014

Spisovatel se stává, neboť nedokáže jinak. Biografie píšeme, neboť je naší přirozeností snažit se o pořádek ve věcech. Spisovatelův život ovšem je zejména nepořádek a jeho dílo bezustavičným pokusem pořádek si udělat. V tom je spisovatel zajedno s tvořivostí času a vesmíru. Slovem pokouší se spisovatel čas i vesmír uchopit – ještě žádnému se to však nepodařilo: on sám je totiž dílčím tématem v biografii času a vesmíru. Je tudíž dovoleno spisovateli čas i vesmír násobit, a víc nic. (Jedině proto, že si to spisovatelé nepřipouštějí, anebo se jim to zdá dost, je literatura ještě naživu.)

Antonín Kdoul do časoprostoru vjel, ačkoliv jenom vlakem. Zato však po způsobu hodném dvacátého století: torbu na zádech, v každé ruce po kufru a na řemeni kolem krku zavěšenou pušku. (Pamatujme si, že se tak stalo dílem za tmy a dílem za rozbřesku.)

Desátník absolvent, první hrdina ze Svatošovy knižní soustavy násobitelů („Čardáš a polnice“, 1936), se naučí mezi hraničáři v Rimavské Sobotě boji, potažmo též konání pořádku. Je to už dávno po tom, kdy nad Rovinovem zavlály černé prapory nejprve dva, nad továrnou a nad dělnickým konzumem, a do večera se obléklo do smutku celé město. V Sarajevu, kam není z Rovinova vidět, ani když je jasno, totiž zabili Ferdinanda. Předurčenost světoobčanstva ke službě hypermanipulátorům byla vzápětí dotvrzena v globálním rozsahu, třebaže globální ještě ne ve slovníku lidské řeči; a literárněvirtuální dvacátý gregoriánský věk pak našel paranoidní zalíbení ve střílení a v turistice s vojenskou bagáží. Na nádraží ve Lvově se český lidový chirurg Honza, jemuž Františka kdekdo záviděl, o bagáž dokonce popral s nejlepším kamarádem. Jak se potom divit Josefu Švejkovi: přestože zatčen, z vrozené slušnosti nese kvér opilým četníkům.

Bedřichu Svatošovi nebyl ani rok a z Itálie, kam se spisovatel-exulant později rád vracel, už vystřelil Tomaso Filipo Marinetti dynamicky rozkomíhaný vzkaz „Manifest futurismu“ a v něm mimo jiné, a vybráno namátkou:

„Prohlašujeme, že nádhera světa byla obohacena o novou krásu: o krásu rychlosti… Chceme opěvovat člověka, který drží volant, jehož ideální hřídel prochází Zemí, jež je také vržena na obvod své oběžné dráhy… Krása je již jenom v boji. Dílo nemůže být mistrovským dílem, není-li agresivní… Jsme na nejzazším mysu staletí!… K čemu to je, ohlížet se, když musíme vyrazit tajemné dveře Nemožného? Čas a Prostor umřely včera. Žijeme již v absolutnu, protože jsme již stvořili všudypřítomnou věčnou rychlost.“

Téměř třicet let poté vykřikne profesor Bija ve sborovně gymnázia v Moravském Lačnově: „Násilí je jediné právo. A válka je jediná přirozená forma života…“ („Okovaný krok“, 1946)

Slova jsou bezmocná elasticitou morálně-etického a bezmocí naší jsou slova zaostávající za pohybem reálného světa. Nepořádek spisovatelova života je zhuštěným nepořádkem tam, kde životu-nespisovateli se zatočila hlava z jízdy za Nemožným. Pro tuto chvíli pojďme literárněvirtuálním prostorem Svatošovým pěšky a dojdeme i k morálnímu, i k etickému.

Příběh Svatošova násobení času a vesmíru prochází proměnami reálného světa a prostorem autorovy citové paměti. Podivuhodně sevřená kompozice Svatošem pokřtěného literárněvirtuálního světa jako by byla otiskem příběhu spisovatelova života duševního. A smíme-li, respektive musíme-li, pojmout konflikt a běhutost jako základní fenomény existence, pak běhutost vskutku je nejpřesvědčivějším fenoménem Svatošovy románové tvorby, zatímco konflikt nadobyčej postrádá schopnost přímého ataku čtenáře a tedy i vyprovokování k intenzivní emocionální a filozofické spoluúčasti. Autorova jazyková vybavenost je značná a pozorovací talent se obejde bez kontaktních čoček. Ovšem trapně nedynamická popisnost je stínem na díle – a tento stín jako by byl stínem nezhojené paměti citové, anebo rovnou stínem života ujařmeného smrtí, a pak tedy i kletbou smrti ponížené rozením nového života. Koloběh pučení a uvadání přijímá autor s pokorou osobní a za pasivity tvůrčího hledačství. Někdy, neb chybí tvůrčí novum až bolestně, díla zdají se být záznamem umělecky nadaného kronikáře. Zalidněnost je pro všechny Svatošovy prózy let třicátých a čtyřicátých typická a žádné z nich neprospěla. Svatošovi hrdinové mají instinktivně intenzivní vztah k domovu – domov je jim jistotou, a to i tehdy, když syrovou a surovou, a středobodem citového života, třeba života utrmáceného a utrápeného. Časoprostoru dětství přisuzuje poučený neb empiricky přebohatý autor dimenzi předurčenosti: citově zraňující prožitky jdou s jedincem celým jeho životem a promítají se do rozhodování a jednání v dospělosti.

Z autorovy citové paměti se vracejí epizody, aby se vměstnaly do literárněvirtuálního světa, a získaly tak v nových hodnotových souvislostech tvárnost svébytných substancí: jsou identické v každém prostoru a v každém čase. Tak už vzpomenutý absolvent Antonín Kdoul cestuje snad v cílové rovině let dvacátých, snad na rozběžišti let třicátých po Slovensku v začouzeném voze, ve kterém už tak čpí kouř dnů a nocí minulých. Tři spolucestující, jeden železničář, Slovenka v potemnělém kroji a Slovák v začouzených bílých nohavicích, spali. Stařena oddychovala pravidelně, chlap chrčel a kýval hlavou ze strany na stranu podle rytmu vlaku. Na železničáře nebylo viděti. („Čardáš a polnice“) Antonín Kdoul vystudoval učitelství a do Soboty mu přijde zpráva o převelení na jinou frontu života: kantora potřebují ve Zvolenu. Kdoulova radost nezná mezí – narodil se přece, aby vyhrával!

Šestadvacetiletý Adolf Kuldan (a všimněme si iniciál shodných  s iniciály jména hrdiny prvně jmenovaného) už vyučuje na menšinovém gymnáziu v Moravském Lačnově. Je červenec l938 a také Kuldan, také dělostřelec jako Kdoul, jede na Slovensko upamatovat se na kumšt boje neb hypermanipulátoři diktují Evropě. I tentokrát jsou vozy vlaku téměř prázdné. Tu a tam opět klímá železničář. Maďarovy nohavice jsou bílé a stařena má černý kroj. Jak jinak, vozy páchnou usazeným kouřem.

Když jel na Slovensko absolvent Kdoul, docela blízko se zasmála smyslnost. Chtěl se ohlédnouti, ale nemohl. Viděl: Ten smích je dětský, ale oči, které se smějí, ty jsou dívčí. A dolíčky na tvářích jsou dětské, ale volají po polibcích. Ramena ještě útlá, ale pod nimi šatky začínají býti úzké. A tak se Kdoul jen usměje. Ale nepromluvili. („Čardáš a polnice“)

To záložník Adolf Kuldan, když jede v osmatřicátém slovenskou krajinou, už je mužem vyzrálejším, eroticky dospělým: s Rozou, mladou ženou, ba takřka ještě děvčetem, dá se rád do řeči. A když děvče zavře oči, zahledí se na ně a v prsou mu klíčí pokušení vejít tiše k ní a políbit ji třeba. („Okovaný krok“, 1946)

Napříště potkáme Kuldana ve vlaku znovu s Rozou: dívka si položila hlavu na jeho rameno. Nádraží procitá do nového dne – zrovna tak procitá a právě tak na nádraží jako tenkrát, když absolventa Kdoula tak provokovala a tak vylekala smyslnost patnáctileté Zuzany.

Kolorit jitra a vlakového nádražíčka zůstal, ovšem muž – třeba jednou Kdoul a jednou Kuldan – urazil obrovský kus cesty.

Sebedůvěra, odhodlání a vyrovnanost podpírají Kdoulův vnitřní monolog: „A zbraně musíme mít a železná srdce, abychom se udrželi na tomto kusu země. Musíme milovat život, čistou láskou, jakou milujeme první děvče chlapeckých let. Musíme jej tak milovat, že se ho musíme umět i vzdát pro ostatní. Proto tu jsme, abychom žili a zemřeli. Obojí plodně.“ („Čardáš a polnice“) Pohlédne-li Kdoul stranou jihovýchodní, jsou tam zákopy. Téměř zasypané, rozvalené, tichými rty zpívají epopej války. První naší války. I tam je cintorín, ale nikdo ho nevzpomíná. („Čardáš a polnice“) Když se pootočí na stranu severovýchodní, jeho pohled zase klouže údolím; v ústí leží skutečný hřbitov, v obrazotvornosti vypravěčově Veliký, rozlehlý sad. Sad je tichý a pokorný, na vojenském oddělení spí vojáci, Maďar vedle Slováka, Slovák vedle Čecha, všichni v zapomenutí smrti a v bratrství míru. Tu také spí Pepek Krejčík. Všechny globalizace, které jsme již pokřtili a jejichž rozvětvená rodina nebude bez potomstva, mají společného přirozeného předchůdce: globalizaci smrti a ve smrti míru. V životě Svatošových hrdinů míru není, život je souhrn dílčích soubojů, šarvátek a bojů. I láska je boj – poražený Pepík Krejčík, který nestačil dozrát v muže a po zklamání v lásce spáchal sebevraždu, spí v náručí pomíjivosti vedle padlých v krajině zájmů hypermanipulátorů. Ostatně spolužití čardáše a polnice plyne Svatošovým literárněvirtuálním světem rozmáchle a nepřetržitě. Tak v patnáctém roce padne Kuldanův otec, podobně manžel Magdy Salivarové odejde do Velikého sadu na frontě naší první války, a kdykoliv se mužský hrdina rozhodl pro dobrovolné vnoření se do bratrství míru, totiž nebytí, smrt má po ruce vždycky kuli olova. I profesor Trlifaj, Kuldanův kolega na menšinovém moravskolačnovském gymnáziu, si přizval jedině smrt pokrokářku: nežli by se dal z Lačnova vyhnat k fanatizmu zmanipulovanými Němci, to se raději zastřelil.

Prostor Velikého, rozlehlého sadu se odlišuje od prostoru života navenek zcela zásadně: imunitou vůči technizaci. Nevedou tudy koleje a nejezdí vlaky, nevedou tudy silnice a nejezdí automobily. Vymoženosti techniky nejsou dopravními prostředky do vyšších poloh morálně-etického, nýbrž k vyšším metám manipulátorské moci.

Do Velikého sadu se nenadále odebere Magdin bratranec Františ, Magdu po celý život milující a Magdou celoživotně odmítaný. Zdrcená Františova matka pošle vzkaz do Magdina svědomí: „Tys ho zabila!“ Zabila – nezabila? Není vlaku, není automobilu, který by vyvezl z Magdina prostoru duševního nekonečně rezonující otázku.

Ani Magdin vzdělaný bratr Václav nelpí na životě, ale při koupi revolveru ho zastaví vidina trpící matky. Ovšem život už mu provždy páchne pavůní, která se vsakuje do prostoru duševního a tento prostor je skládkou pavůní a vlaky ani auta si pro ni nepřijíždějí.

A ještě: Když zavlály nad Rovinovem černé prapory, Kdoul byl dosud uvozhřivý pubescent a ne voják, ale jen mu zákopy za Rimavskou Sobotou zazpívají epopej války, je to epopej první války nás všech: časoprostor se zkrátka neparceluje.

Kdoul tedy dospěl k vyrovnanosti, a nevzdám se mínky, že s ním i Svatoš sám. V prostoru čardáše a polnice bojuje a filozoficky zraje literární tvůrce virtuosvěta, světa s charakteristicky vyznačeným půdorysem – vyznačeným postavami, které se vracejí, a lokalitami, které se vracejí. Architekt Svatoš vsadil na řezníka a hostinského Vojtu Toulu, jeho dědečka, selského synka Františka Kotyzu, jeho bratrance Karla, Vojtovu sestřenici Cilku, pana řídícího, později Cilčina manžela, Mařičku Kotyzovou, také na baronesku, ovšemže na Příbram, Písek, Benešov, Rakovník, Prahu, Klatovy, notabene Milín a další a další. Prózy Svatošovy, v českém prostředí napsané i vydané, jako jednotlivosti brány neburcují paměť literární historie – sílu nepřehlédnutelnosti získávají jako celek, kontext, jako pastely estetického.

Není dáno, abychom záložníka Kuldana, z mnoha důvodů nám neodbytně splývajícího s absolventem Kdoulem, jen tak opustili. Po mobilizaci na podzim osmatřicátého potkáme středoškolského profesora ještě jednou cestujícího. Není možná jinak – na Slovensko a vlakem. Železničáře, černě oděné stařenky ani horala s bílou ovínkou lýtek není tu: vedle Kuldana sedí katecheta ve stejnokroji. Katecheta má černé výložky a výložky jsou bíle lemované. Jako stařenka a jako železničář měli, má i katecheta zavřené oči. Nespí však – modlí se.

V doprovodu Boha jede Kuldan v ústrety neznámému. V kasárnách se dozví o mnichovské dohodě a do kasáren dostane první dopis od Rozy. O druhém se vypravěč nijak nerozvádí, nicméně v kontextu Svatošova literárněvirtuálního světa nás jednovětá informace o došlém listu pošle zpět do spisovatelovy knižní prvotiny, do „Čardáše a polnice“. Vždyť právě tu Svatoš poprvé usiloval vyložit život jako čardáš zároveň a polnici zároveň. Rozumějme jako živočišnou, spontánní radost z bytí a zároveň poslušnou podřízenost imperativům hypermanipulátorů a nade všechno podřízenost pomíjivosti jsoucna. Láska je boj (o život) a boj láskou (k životu) a Kdoul se klikatě – neviňme sloveso – probíjí k vyrovnanosti, což je k dokonalejší způsobilosti existovat.

(Na cestách literárněvirtuálním časoprostorem Svatošovým ovšem potkáme dost a dost takových, kteří mají se způsobilostí žít jaksepatří těžkosti.)

Poznámka k textu. Středoškolský profesor Bedřich Svatoš pocházel z Bělče Křivoklátské, kde se 7. 7. 1908  narodil. V rozpětí let 1936 až 1948 napsal deset knih, především románů. Od roku 1948 žil ve Francii, kde 5. 4. 1990 zemřel.