Prácheňské rezonance 2004

O úskalích dikce, pastelech estetického a filozoficko-etickém vzkazu v díle Svatošově (2)

Středa 1. října 2014

Bez morálního a bez etického nemůže dílo ani existovat ani vzniknout. Člověčí prostě má – a k jeho poctě zbraň! – takové identifikační znaky. V terminologii epochy elektronizovaného reálného světa je morálně-etické složkou a izmy a myšlenkové proudy zas jednotlivými soubory, ať už jakkoli graficky označené. Ke složce morálně-etického v literárněvirtuálním světě Svatošově nezdá se mi nezcestným tvrzení o čtvero rovinách. Na té první - a poněkud hrbolaté - koptí se morálně-etické v podřízenosti a vyhovění agresi, přičemž agrese je zdrojem vnitřního uspokojení. Tak mladičký student Zdeněk neběží, ale letí lesem do posledního městečka, kde výstřel stíhá výstřel a on se bojí o milované děvče. V lese jsou skryti ustupující hitlerčíci – mohli by zůstat v přítmí haluzí a pokračovat západním směrem, jen co student přeběhne. Ale polapí Zdeňka. Zastřelí ho, třebaže jeho smrt nemůže na deklasování izmu hákového, a Marinetti už je od loňska v prostoru Velikého sadu, vůbec nic změnit. Než Zdeňka zastřelí, oslepí ho. Než Zdeňka zastřelí, oslepeného a omotaného provazem vytáhnou ho pod větev stromu.

V časoprostoru Svatošem vytvořeném jsme něco podobného ovšemže už zažili, a nebyla naše druhá válka. Hajného Hůlku, tak zásadového a tak poctivě sloužícího v knížecích lesích, až se s tím pytláci nemohli smířit, našli přivázaného ke pni silného smrku hlavou dolů nad kopcem lesních mravenců, těch velikých. Nebyl ani k poznání. („Čtyři prameny“, 1944) Krutost tedy nasytila – nebyla samoúčelná, byla funkční.

Na vymezení morálně-etického v hranicích technizace a zprůmyslnění projevů života, kdy technika je vždy napřed a morálně-etické se jen přizpůsobuje bez příznaků kultivace, navádí Svatoš čtenářovy myšlenky pod nebem dočervena nasyceným odleskem ohňů z tavících pecí a odleskem železa ve skupenství kapalném. A také v krajině, do které přibyl struskový kopec a ve které děti sedláka, odedávna vedené ke zbožnění půdy, slézají potají do štol: touha podívat se zemi pod kůži je mocnější rolníkova instinktu – vždyť touha objevit, touha zmocnit se nového poznání je energií rozumu. Rozum sám, a tím spíše vědoucí rozum, je prostorem pulzujícím po vzoru vesmíru; a učenec Rossum – pravdaže ctižádostivě bažící porazit přírodu i Boha – dokonce zkoušel napodobit chemickou syntézou živou hmotu, celé roky zkoušel, než našel způsob, a těch roků bylo kupodivu dvanáct jako apoštolů.

Život člověkův je někdy tajené, jindy okázalé klání zákonitého a nahodilého a samozřejmě též zákonitého se zákonitým a nahodilého s nahodilým, a na kolbiště neústupnosti a rvavosti vedou nestejně dlouhé kolejnice a nestejně široké komunikace. Zatímco do Evropy přijela v roce 1909 za volantem futurismu venkoncem bezradná neurotičnost, aby nakonec rozryla tkáň času a prostoru, vyvztekajíc se ve fašizmu a v amoku druhé naší války, běhutost šla zrovna Korčovem, a relativně poklidně. V Korčově budou mít novou cestu, pevnější a rovnější. Ve stodolách vidíš mlátičky a na cestě se předhánějí motorky, auta osobní a auta nákladní a po ose jejich směřování nabídly se lidem vilné příležitosti a možnosti. Také že jich je náležitě využito.

Tak za Korčovem dělá ostudu nedostavěný vodojem – stavitel se poděl neznámo kam, a proč by ne, když zaplatit si dal předem. Mocí i penězi nejlépe si stojící Korčovští se perou, intrikaří, lačni zničení druhého uplácejí, navádějí k nepravdivému svědectví, jindy vyhrožují, a zatímco občanské patroly střeží příbytky před neúnavnými nenechavci, za humny ovládá lesní pych sám úřad: poštmistr a starosta. Noční lupiči jsou nakonec odhaleni a je to znamenitě organizovaný motorizovaný gang. Morálka a etika je v Korčově bita ze všech stran a nad úhorem života bezskrupulózního vyčnívá smrt z principu. Dobrovolná smrt člověka (chtělo by se říci bezvýznamného, jenže vesmír nezná bezvýznamné), totiž dosloužilého ponocného Ripky: stařec neunesl upadlost vlastního syna, kumpána z cechu zlodějů. Starý Ripka je slepý a svět vezdejší nevidí. Jeho zrak vnitřní je však bez zákalu – a to je Ripkovým neštěstím.

Do třetice si všimneme ve Svatošově soustavě násobitelů času a vesmíru mravního a etického jakožto završení člověkova života, byť i desetiletí nelítostného, syrově hrubého a pseudozbožného. Dokonalý znalec venkovských poměrů Bedřich Svatoš si zvolil život selského stavu za časté téma románové tvorby. Zdaleka nejde o život bukolický. Normy správného a dobrého nestimuluje slovo boží, začasto ani slovo svědomí, nýbrž půda, a namnoze jedině půda. Vytržení z půdy má pro jedince i tragické následky. Půda bývá jedinou perspektivou a jediným řešením svízelné životní situace.

Antonín Smaha přijde po vojenské službě a po otrocké práci za huntem na hospodářství ovdovělé tety Mrzenové: nemá kam jít. Žena je vychytralá – korce půdy synovci nepropachtuje, slíbí hospodářství do vlastnictví po své smrti, a hned má otroka. Otročit je Smahovým předurčením daným potřebami půdy: rozvážit si není co. Nemylme se, otročení půdě je zdrojem Smahova pocitu štěstí. Štěstí ovšem nepřejí pochybnosti. Smaha pojednou nevěří tetině slibu, teta ví, že Smaha nevěří… Smaha krade z úrody a potají prodává, teta potají špehuje. Ty dva spojuje půda a přes mravní neúnosnost spolužití ani Smahu ani Mrzenovou nenapadne skoncovat s ním.

V životě Svatošových sedláků se morálka a etika nakonec přece jenom přihlásí – nejintenzivněji obyčejně před smrtí. Ani vdova Mrzenová není výjimkou. – Ženatý Smaha má tedy hospodářství a nemohoucí Mrzenová prosbu: Antoníne, až umřu, mé úspory dej tvému bratru Abelovi. Tušení smrti vládne stejnou výsadou jako půda: stanovuje normy správného a dobrého. Na konci života je to norma spravedlnosti. Nikdo nechce vejít do Velikého sadu jako nespravedlivý. Jenže Antonín Smaha na smrt zdaleka ještě nemyslí a najde si, protože to potřebuje pro své svědomí, pádný důvod k okradení bratra. Za tento čin ho běhutost existence jaksepatří potrestá: Smaha, otrok půdy, později otrok lakoty a ještě později rukojmí vlastního svědomí, ztratí všechny syny a po mozkové mrtvici také vládu nad tělem. Jen zrození nového lidského života na hospodářství má moc osít troud mravního života Smahova snesitelností a Smaha snesitelnost zoufale potřebuje. Dočká se? Život-román má otevřený konec.

Podobně František Kotyza, muž upracovaných rukou, je povahy jako půda sama. Po šarvátce dětí pro trávu spasenou dobytkem div nezabil bičem bratra Karla. Je tak tvrdý a pánovitý, že jeho vlastní syn Rudolf raději uteče z domova, a když se po letech pokořen vrátí, není v očích otcových roven ostatním. Ovšem nesrovnán se svědomím a s Rudolfem otec Kotyza ze života odejít nechce: jeho peníze, a tedy perspektiva být roven jiným, Rudolfa přece jenom najdou.

Když dožívá na výměnku Josef, hospodář první po Františkovi Kotyzovi, v čase slabosti ho navštěvují minulí z rodu. Násobky sedlákových empirií a myšlenek jsou víc než kdy jindy nejblíže běhutosti: Není důležité to, že člověk žil. Ale že život dostal a život dal. Protože nežije člověk, ale rod, a v člověku všichni mrtví a ještě nenarození rodu… Za záhonem člověka je záhon jeho dítěte. A pořád je to jen jeden záhon. („Ruce laskají zemi“,1941)

Konečně fenoménem scelujícím morálně-etické v jednolitost rozporů a protikladů je v díle Bedřicha Svatoše nade vši pochybnost elasticita morálního a etického. Půda literárněvirtuálního prostoru Svatošova je takové bonity, že v ní vzklíčí vnějškově jednostejný, vnitřní identitou a prostorem morálně-etickým jiný člověk… Hospodyni Nemášové se dny smrskly do mechanicky vykonávané práce a otrlého soužití se smrtí. Smrt je nemocná souchotinami a kdy dojde svého naplnění, záleží jen na vzdorovitosti těla hospodáře Nemáše. Do stavení přibyde zjednaný dělník sedlář Rous a nahá přirozenost živočišnosti tu náhle stojí bez přívlastků ze slovníku člověkova: za zdí dokonávající, před zdí nesmlouvavě se deroucí k nasycení libidního. Umírání je dvojnásob umíráním, libidní nasycenější o bizarnost.

Souchotinářská smrt dokonala a na nasycené libidní padl stín výčitek – takže morálky. Neboť nebylo mezi nimi morálky od počátku, nemůže být ani dodatečně, a Nemášová s Rousem jsou si cizejší o nemravnost. Zdá se, že pro ně není východiska, ale běhutost existence má v sobě tolik dynamičnosti, že v prostoru jediného lidského života dá morálně-etickému příležitost mihnout se, ujmout se, zbytnět. Mravní a spravedlivé je od samého počátku neoddělitelně rozloženo v čase i v prostoru, a nezávisle na člověku. Člověk tu zkrátka je a nic z běhutosti ho nemůže obejít. Nemášová, drcena na konci druhé naší války strachem o nevracejícího se syna a o Rouse nejistého osudu (a za jeho přežití úpěnlivě prosí Boha), mravností vnitřního boje zúrodní úhor svého prostoru duševního: nejprve citovou obrodou, po ní i mravní, a identicky pak přeroste v ženu Rousovu.

Nemožno nevrátit se na statek Josefa Kotyzy, kam se vloudil nepozvaný host – neštovice. Josefovi onemocní dvě děti a nakonec i žena. Ta ještě kojí nejmenší dceru Mařičku. Lékař má o matčin život obavy a Josefovi poradí, ať žena kojí dál a co nejvíc, ať nutí dítě k pití často, aby jí vypilo co nejvíc mléka – a s mlékem její smrt. Bude-li dítě pít, zachrání matku – nebude-li pít, je to jeho záchrana. Dětí má Josef pět – ženu, hospodyni, jedinou. Konflikt morální a citový rozetne pragmatismus. Josef pobídne ženu, aby kojila. Matka se však usmívá, když dítěti podává smrtící prs, protože teď už ví, že se dítě nenapije. Zrovna na chvíli rozkvetla tou divnou radostí. A ví přece, co to pro ni samu znamená. („Ruce laskají zemi“)

Elasticita vztahu morálně-etického a existenciálně-pragmatického je největším konfliktem v prostoru člověčího. Odvíjejí se z něj všechny vývojové epochy lidského rodu a není takové moci izmů a vzmachu vědy a techniky, která by na tom mohla cokoli změnit. Elasticitou morálně-etického je podmíněno přežití živočišného druhu homo sapiens sapiens až do vzniku nového vývojového článku života, anebo dokonce nových forem života.

Prostor lidského myšlení má pohyblivou úvrať nepořádku a pohyblivou úvrať úsilí pořádek si udělat. V zamyšlení nad tvorbou Bedřicha Svatoše, publikovanou ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století, nás takřka od začátku provokovala – nevyslovená však - mínka, že spisovatel smí všehovšudy násobit čas i vesmír. Svede-li to, víme teď, samo dílo mu dovolí nepoměrně víc. Být téměř vším a téměř ničím, obé zároveň.

Poznámka k textu. Středoškolský profesor Bedřich Svatoš pocházel z Bělče Křivoklátské, kde se 7. 7. 1908  narodil. V rozpětí let 1936 až 1948 napsal deset knih, především románů. Od roku 1948 žil ve Francii, kde 5. 4. 1990 zemřel.