Prácheňské rezonance 2004

Srdnatá, naříkající. Mnémosyné

Pátek 25. července 2014

(1)

„Obklopen prachem svých knih / poslouchal jak vybuchuje / za foliant / za myšlenkou myšlenka…“ (Jiří Karen: „Autodafé“)

Snad před jedenácti, snad před dvanácti lety provedl navštěvovaný literární web průzkum v několika městských knihovnách. Knihovníci odpovídali na otázky, kolikrát v roce si čtenáři vypůjčili tu kterou knihu toho kterého spisovatele klasika. Ta čísla byla znepokojivě malá a převažovala mezi nimi - nula. Žijící klasik doyen pak redakci vyčinil: o takových věcech se nemá vůbec psát!

V jinou hodinu na jiném místě tribunus slovesných umělců (generací všech) hřímá, že desetimilionový národ nedokáže uživit své básníky. Umělci (generací všech) aplaudují. Novinář, samozřejmě slovesným umělce prokletý, pak napíše, že proběhla valná hromada sběratelů pivních tácků.

Teritorium vymezené tradicí českojazyčné literární kultury. Nejpočátečnější začátek třetího tisíciletí. Cosi se tam děje. (TAM je plť na stojaté hladině. Právěže: mluvíme o literatuře. Na plti bezmocný spisovatel.)

Ono COSI, surfující čtenář se na shora uvedeném příkladu přesvědčil, je schizofrenní. Vždyť etikum léta letoucí zmírá v kolébce, v níž se vždycky jen narodilo.

Na tomto místě …, tak na tomto místě evokujeme sentenci Petra A. Bílka z rozhovoru pro eChůdové kořeny (č. 3/2003): „… modernistické pojetí vývoje, mám pocit, se už vyžilo a je-li ještě nějaký literární vývoj, funguje jinak: kritériem je zaujmout už dnes, a ne psát pro budoucí generace. A ono zaujmout má pochopitelně i svou komerční či reklamně mass-mediální stránku. Vnímání literatury má asi jakousi svou "archetypální" složku, ale v jádru je to záležitost arbitrérní, konvencionalizovaná, nesená vlastními, uměle a dohodově vytvořenými pravidly.“

Jsme tedy s naším uvažováním hotovi! Vše bylo řečeno, netřeba statí či studií.

Jsme hotovi? Naříkaví spisovatelé, už uvyklí samofinancování svých knih, se trudí dál. Knih mají dost a dost. Ovšem čtenáře nemají. (Na plti vedle spisovatele zase tribunus: „Literární časopisy se neuživí! Přitom v devatenáctém století sehrály tak velkou úlohu.“)

Století jsou jako lidé. Podepíší se, odejdou.

Jenže kam se poděl – čtenář ? Cožpak tu ještě předevčírem nebyl?!

Deprimující „předevčírem“ jako by bylo celým tisíciletím. Aktuální společensko-technologické prostředí po potenciálním čtenáři žádá, aby nehleděl stále jen do zrcadla. Aby zrcadlo obešel. Aby uviděl, že i za zrcadlem je život a ten život kypí, ten život se rozpíná, protože netušeně velký prostor mu to dovoluje. Vždyť k reálprostoru přibyl kyberprostor. Prolínají se, jsou člověku novým a samojediným životním hájemstvím. Náš čtenář tam jde. (Spisovateli, kde vězíš? Pojď také!) Náš čtenář není tím, kdo listuje. On kliká a surfuje. Protože, ten průměrný, na střední škole nepřečetl jediný beletristický výtvor a na fakultě se nořil jen do skript a knih odborných, jsme na rozpacích, je-li pojmenování „čtenář“ ještě sémanticky adekvátní. Budeme mu říkat povšechněji: recipient estetického fenoménu.

(2)

„Písmenka a číslice / napochodovaly do lejster / Klidně si tu žijeme / Hlídají nás četníci / RUTINA A ZVYK.“ (Jiří Karen: „Hrajeme si na válku“)

Soudí-li lidské individuum, postaru nazývané „spisovatel“, že má co nabídnout recipientu estetického fenoménu, musí do kyberprostoru. Neudělá-li to, jako by neexistovalo. Udělá-li to, přestane existovat jeho výhradní zoologické „já“. Tisícileté zoologické „já“ bude zastoupeno novorozeným „já“ digitálně- kolektivním, buňka to globálního mozku, buňka tvůrkyně hypertextu, virtuálně se pohybující v pocitovém absolutnu. (*)

Netušíme dosud, jaký to bude mít zítra evolučně ontologický význam, ale je jisté, že teď, právě už naše „teď“ si cení časově úsporné sdělnosti. Tato skutečnost už odstartovala kulturněhistorický proces procesů: k přežití odsouzené řemeslo spisovatelské přemění historicky krátká evoluční fáze v umění, námi pracovně nazvanému univerzální. Tvůrce, který kyberprostorem přichází, je vskutku univerzálně erudovaný umělec. Vládne krásným slovem, grafikou, komponováním, barvami a pohybem vytvořeného. Vládne tím vším, protože inteligentní software jeho inteligentního hardwaru má takové dispozice. Dost možná se dočkají rýmy a sloky. Dost možná aforismy a anekdoty. Kurzivy a sloupky. Črty a komentáře. Mikropovídky. Nepochybně nové slovesné žánry, jakých jen bude v kyberprostoru schopen flexibilní znak. (**)

(3)

„Nad chyby mé i obavy / nad moje těžké sny / mne pozvedáš / skutečnosti.“ (Jiří Karen: „Konečně sen s dobrým koncem“)

Ostatně: někteří se kyberprostoru nevyhýbají už od začátku století, třebas tehdy v branži i za heretiky považováni. Nešlo o literární benjamínky. Právě naopak. Básníci umělecky z nejkvalifikovanějších přinesli k patě virtuálního Olympu dary bohyně Athény hodné. Tak v eAlmanachu ZONTY 2001 k takovým patřil Theofil Halama („Fjordy), Alena Vávrová („Palumbes tua cura“), Michal Černík („Někdy se modlím“), Karla Erbová („Klytaiméstra“), Michal Flach („… z veliké dálky“), ale také Ivo Odehnal („Rodinné album“), Vladimír Brandejs („Útesy“), Jiří Žáček („České moře“) či Alena Vrbová („Kosmonautská“) aj. V eZONTY-edici, která zahájila jen několik měsíců po almanachu, vyšly – nastojte! - vůbec v prvním vydání básnické sbírky „Portréty“ (Josef Hrubý), „Kdyby nehráli Rolling Stones“ (Michal Hrabal), „Černé divadlo“ (Karel Sýs), „Intimní e-bedekr“ (Wilhelm Przeczek), „Cena dětství“ (Michal Černík), „Básně pro dívku V.“ (Roman Szpuk) …

(4)

„Z ničeho utvářím / svou vlastní podobu…“ (Jiří Karen: „Cesta k slunci“)

Pravdaže trh je licoměrník: Peníze jsou až na prvním místě!!

Trh se vysmívá. Ještě a stále (insolventním) slovesným tvůrcem pohrdá a ne a ne učinit dostupnějším softwarem bohem obdarovaným umem tvořit. (A zatím si despota kapitál ozkoušel, že to doopravdy - a celkem snadno - dokáže. Člověkův  život rozdrobit do Nanicovatého. Etikum pokřtít na Přívažek. Nivó duchovního vlákat do Úpadku.) (***)

Propána, kde to pořád vězí? Což nejde o investici do nových kulturních hodnot? Přístavek „kultury“, přívlastek „kulturní“ - s těmi je to většinou stejné: zvenčí někdy i povznesou. Jenže zvenčí. Jenže někdy.

A registrovaným komunitám literárním brání co? Stačí docela málo: vzít vážně adepta na univerzálně erudovaného umělce. Stačí ho technologicky vybavit. Anebo se poddat kalkulaci trhu a čekat?

Zdá se, že nikdo a nic neoplývá takovým marketingovým chytráctvím jako mudřec čas.

____________________________

(*) Kyberpriestor je priestor, ktorý sme si „umelo“ vytvorili vďaka informačnej a telekomunikačnej technike. Nevidím vôbec nič neprirodzené v tom, keď tento priestor začánajú využívať aj umelci, často k dokonalejšiemu vyjadreniu svojich predstáv,než k akému by ich nútili ohraničenosti priestoru, v ktorom sa pohybujú naše telá.

(**) K interpretácii vznikajúcich diel a k reflexii celej situácii v kyberumení, v robotickom umení, v umeleckých prejavoch vzťahujúcich sa na „umelý život“ chýbajú odborne vhodne pripravení teoretici, kritici sú niekedy až prekvapivo  konzervatívni a tak sa aj existujúce diela ťažko dostávajú k ich adresátom, k verejnosti... So všetkým týmto sme sa však už v dejinách umenia stretli, priekopnícki tvorcovia to mali s kritikmi a s vládnucou paradigmou vždy dosť ťažké. Čo im pomáhalo, bola spočiatko vždy hŕstka nadšencov, mecenášov, ktorí mali vlastné očakávania voči umeniu a podržali tých, ktorí ich boli v stave saturovať.

(***) Žiaľ, dnes sa ich nasledovníci, sponzori, vidia skôr v sebapresadzovaní a tak máme záplavu sponzorov totálne hlúpych akcií typu volieb rozmanitých miss, súťaží v oblasti poklesnutej štvrtotriednej kabaretnej zábavy, vulgárneho cirkusu, ktorí sa – ktovie prečo ešte stále – volá šport apod. Hodnoty sa však raz presadia! Tak pracuje evolúcia... Ako Boh: Pomaly, ale neomylne! (Vše: „Cesty a tvorba Josefa Kelemena. Rozměr života“: autor přítomné eseje: vydalo Občanské sdružení V-ART Písek, 2011.)