Prácheňské rezonance 2004

Adieu uvyklostem

První půlkulaté výročí webových stránek v-art.envision.cz by se patřilo připomenout možná jen v diskrétním kruhu realizátorů projektu Prácheňské rezonance – a to i vzdor skutečnosti, že v elektronickém almanachu Občanského sdružení V-ART Písek ADIEU 2000 publikovala a do nezmapovaného virtuálního prostoru vstoupila v českých poměrech tehdy nejčetnější skupina renomovaných literárních autorů –, nebýt pamětihodné Ankety z jedné kapsy. Mimo jiné na otázku, mají-li vlastní zkušenosti s elektronickým publikováním, odpovědělo šestnáct popředních osobností českého literárního a literárně vědného života. Patnáct záporně, jenom Ondřej Neff byl výjimkou: „Letos jsem vydal už pátý svazek fejetonů, které původně vyšly, nebo spíš byly zveřejněny v elektronické podobě na internetu, v deníku Neviditelný pes.“

Jedna vlaštovka jaro samozřejmě nedělá; zvědavi v roce 2005 na flexibilitu spisovatelů pět let po zmíněné anketě, hledali jsme její účastníky v kyberprostoru. Názory Ludvíka Vaculíka (v Anketě z jedné kapsy: Celá kultura převedena do elektronické podoby je křehká, ohrožená, při nejbližším silném výboji, jenž oběhne celou zeměkouli, vše bude smazáno. Dnes můžeme číst knihy, zápisy, listy, svitky psané neznámým písmem a neznámým jazykem, ale všecky platí. Za jakýsi čas budou elektronické záznamy nečitelné, nesrozumitelné, nebudou na ně přístroje, protože přístroje pořád od svého výsledku odcházejí. A nikoho nikdy nenapadne, aby vzal do ruky a namátkou otevřel elektronickou knihu: ona nemá žádné vnady: tvar, vůni, barvu…) připomenul v Britských listech (b.listy.cz) v listopadu 2004 Jan Čulík záznamem rozhovoru pro RSE z roku 1990 a Adolfa Branalda (Kniha tištěná je – nebo alespoň má být – artefakt. Kniha v podobě digitální je stroj. Z knihy tištěné mám požitek. Z knihy digitální mám úžitek. ) vyzpovídal na jedinak.cz Jiří Rulf. Generační vrstevnice obou žijících legend básnířka a prozaička Alena Vrbová (Zvláště nejmladší generace a ta seniorská, usilující o vybrané spisy, má dnes problémy s uskutečněním svého záměru. V tom by mohlo elektronické publikování přinést řešení.) zveřejnila v internetovém projektu Básní proti agresi NATO na Jugoslávii na mujweb.cz báseň Noc v Bělehradě, především se ale uvedla na v-art.envision.cz, kde Občanské sdružení V-ART Písek zařadilo její tvorbu do třech almanachů a v edici ZONTY vydalo básnickou kantátu Fontána di Trevi a novelu Měsíc nad Černobylem.

O generaci mladší Pavel Verner (Tištěné knihy se budou pomalu stávat minoritním artiklem. Snobové si je občas otevřou v metru, aby se vidělo, že na to mají. Bude to záležitost generační. Má generace padesátníků se s knihami v digitální podobě určitě smíří, ale nikdy nenadchne. Pro naše děti to bude půl nostalgie, půl samozřejmost, jejich děti se už budou divit, čemu jsme se to kdysi divili.) publikuje v internetovém literárním časopise Divoké víno (divokevino.cz) a jako autora jsme ho „objevili“ také na neraweb.cz a pen.cz. Daleko nejvýrazněji se s elektronickým médiem sžili Vernerovi vrstevníci Miroslav Huptych a Jiří Žáček: oba už mají vlastní webové stránky. Dvojjazyčný projekt básníka, aforisty a výtvarníka Miroslava Huptycha (Mám pokoj obložený knihami. Stěny i já bych si vydechl, kdyby to zmizelo. Pár knih bych si nechal z nostalgie. Někde jsem četl, že se už vynalézá a vyvíjí cosi jako „obnovitelná kniha“. Je to bílá deska a tam se vynořuje text. Včetně haptického dojmu je to velmi podobné četbě klasické knihy. Tohle brzy skoncuje s knihovnami. Je to úžasná představa, mít v jedné desce všechny knihovny světa. Už aby to bylo!) přináší nejen autorovu biografii a bibliografii: na huptych.cz snadno vyhledáme i umělcovy koláže či básně. Jiří Žáček (Elektronické publikování má nepochybně své přednosti, ale stejně jako u tištěné knihy platí: nezáleží na formě, nýbrž na obsahu. Podstatná není špičková technologie, ale špičkové mozkové závity.) se uvedl třemi básněmi v almanachu ZONTY 2001 na v-art.envision.cz a jeho dnešní autorské účtování na Internetu je z nejkošatějších. Básník, pro něhož je poezie způsobem myšlení a permanentním pokusem obnovit ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném disharmonie, publikuje v elektronickém časopise Divoké víno a v projektu Literární doupě (ld.johanesville.net). Především však otevřel vlastní autorský projekt, který je vyčerpávajícím zdrojem informací o jeho tvorbě i o něm samém.

Na jirizacek.cz sotva unikne pozornosti umělcova myšlenka, že básně se píšou mj. z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti, protože co je definitivní, je mrtvé.

Na jirizacek.cz sotva unikne pozornosti umělcova myšlenka, že básně se píšou mj. z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti, protože co je definitivní, je mrtvé. Internet je fenoménem vpravdě evolučním a kyberprostor prostředím k tvoření. Definitivnost literárních žánrů vyvracejí tvůrčí možnosti hardwaru a softwaru. Cesta k recipientovi je kratší, možnost komunikace čtenáře s autorem on-line nebývalá, o nic méně uplatnění tvořivosti a estetického cítění recipienta, graficky upravujícího stažený literární text. Samotného autora Internet vybízí k všestrannějšímu prosazení se. Zatímco členové PEN klubu Alena Vrbová, Karla Erbová a Karel Fron a s nimi plzeňský spisovatel Karel Pexidr, františkolázeňská Alena Vávrová, brněnský Ladislav Jurkovič, českobudějovický Vladimír Michal a další autoři si v almanachu Píseckých ADIEU 2000 odbyli internetový křest, ve Washingtonu roku 2000, na konferenci o elektronických knihách Warren Adler přednesl manifest, autorům už doporučující stát se zároveň vydavateli a marketingovými manažéry. Adler vytvořil vlastní webovou stránku, aby na ní nabízel svá literární díla v elektronické verzi. (Ovšem médii sledovanější byl obdobný krok Stephena Kinga.) Popřední český nakladatel Vladimír Pistorius je k tomu skeptický. V Anketě z jedné kapsy se klonil k zásadě nepřehlížet funkci nakladatele, která nespočívá pouze ve výrobě a prodeji knih, ale zejména v jejich výběru (…), v jejich zredigování (autor ve většině případů potřebuje „druhé, objektivní oči“) a typografické přípravě. Z účastníků projektu Prácheňské rezonance mají vlastní webové stránky také Ota Ulč, Klára Hůrková a Petr Musílek.

Definitivnosti se vzpírá sám život. Anketní názor Ondřeje Neffa je přímo výzvou k polemice: Jakmile zobecní a zevšední technologie tzv. rozpoznávání hlasu, takže elektronické přístroje (= přístroje jako takové, protože elektronika bude všudypřítomná) budeme ovládat hlasovými povely, a samozřejmě budeme hlasem komunikovat s počítačem, gramotnost dostane další těžkou ránu. Čekám, že brzy po roce 2050 se výuka čtení a psaní ve školách stane nepovinným předmětem a dost možná, že v následující éře bude zrušena, protože čtení kazí oči a zpřístupňuje texty z úpadkové dekadentní doby na přelomu dvacátého a jednadvacátého století.

Čtení knih se stane výlučnou zálibou specificky zaměřených jedinců – a v mnoha částech světa se to bude dít v ilegalitě, jak na to ostatně upozornil už skoro před padesáti lety Ray Bradbury v novele 451 stupňů Fahrenheita.

Téma Neffova futurologického uvažování ovšem nelze ani zlehčovat, ani ironizovat. Internet v žádném případě není pouze informačním médiem. Kyberprostor jako prostor propojení počítačů a lidských bytostí a také vzniku fenoménu nejčastěji nazývaného planetární inteligence vlastně rozšiřuje životní prostředí člověka a člověk v něm i tvoří, i uspokojuje přirozenou estetickou potřebu vnímat krásné. Vzdor novým uměleckým druhům, v epoše povstávající kyberkultury vznikajícím, stala se na Internetu samozřejmostí také literatura.

2. února 2005

MVČ