Prácheňské rezonance 2004

Český Parnas a kyberkultura

Téma soudobé české literatury na Internetu už léta a pořád ještě připadá být medializovaným, a za reprezentanty či představitele proto považovaným, zástupcům spisovatelského cechu a literární vědy buďto okrajovým, zájmu nehodným, nebo naopak provokujícím, až pobuřujícím. Počítače a Internet totiž jsou v tomto společenství až s metabolickou silou považovány za jednu z rozhodujících příčin nezájmu obyvatelstva o četbu, tedy o práci, o tvoření, o bytostnou reprodukci spisovatele. Až na vzácné výjimky zcela nedoceněna je kvalitativně nová realita: právě počítač a právě Internet postavili literárního tvůrce do historicky nové, dosud nepoznané role – prosadit a hájit krásné slovo jako složku kyberkultury.

Filozof kyberkultury Pierre Lévy nazval Internet „symbolem a erbovním klenotem kyberprostoru“, „… nového komunikačního prostoru, místa společenské tvorby, organizace a jednání, ale také nového trhu informací a znalostí.“1) S poukazem na téma našeho pojednání zdůrazňujeme kyberprostor jako místo tvorby literární a jen se sémantickou odlišností jej pojmenováváme novým životním prostředím, vpravdě životachtivě bobtnajícím od konce sedmdesátých let minulého století, kdy se během let navzájem propojilo několik informačních sítí a na živelně vzniklou intersíť se připojily až desetitisíce a statisíce počítačů a jejich uživatelů.

Do kyberkultury Lévy vpravuje touto tezí: „Pod oceánem informací není pevné dno. Musíme jej přijmout jako naši novou podmínku. Své děti učme plavat, nechat se unášet a snad i navigovat.“ Spisovatel, umělec pracující se znakem, základní stavební jednotkou v mrakodrapu člověkovy civilizace, je ze své podstaty vyvolen učit navigovat ve smyslu správné volby v chaosu estetických krás a upadlostí.2)

Lévyho Zpráva pro Radu Evropy vyšla česky v roce 2000 a shodou okolností ve stejném roce a v roce následujícím přibyly na Internetu názory popředních spisovatelů a literárních vědců na perspektivy elektronického publikování.3), 4) Vedle nejkrajnějších odmítnutí (Adolf Branald: „Z knihy tištěné mám požitek. Z knihy digitální mám úžitek.“) poměrně silná skupina dotázaných výraznější účinek a uplatnění krásné literatury v kyberprostoru nepředpokládala (Eduard Petrů: „Čtení z obrazovky sice poskytuje potřebnou informaci sémantické povahy, ale omezuje informaci estetickou. Podle mých zkušeností s touto formou komunikace je četba z obrazovky méně pozorná a tedy přináší také povrchnější čtenářský zážitek.“), některé spisovatele pak téma ankety minulo (Vladimír Páral: „Nedomnívám se nic, protože to prostě nevím. Ani vy to nevíte. Neví to ani odborná veřejnost, ani amatérští futurologové, neví to vůbec nikdo. Ví to jen bůh, ale ten to neřekne ze dvou důvodů: 1) neptali jste se ho; 2) kazil by tím hru.“) a jenom někteří z třiatřiceti tázaných perspektivu digitalizované literatury připustili či předjímali (Alena Vrbová: „Zvláště nejmladší generace a ta seniorská, usilující o vybrané spisy, má dnes problémy s uskutečněním svého záměru. V tom by mohlo elektronické publikování přinést řešení.“).

Doba vybraných spisů dosud nenastala, ale že nemusí být daleko, napovídá autorský projekt Oty Ulče, publicisty a spisovatele žijícího v zámoří. Na www.otaulc.com najdeme několik set autorových pojednání, glos a esejů z let 1995–2005 a čtenáře nejspíš napadne, že problémem tuzemských spisovatelů bude především přepis literárních textů do digitalizované verze: je to činnost veskrze netvůrčí a v závislosti na literární plodnosti v minulých desetiletích až nadlidská. Nemluvě už o skutečnosti, že v Česku roku 2005 je kamenem úrazu stále ještě velká míra počítačové negramotnosti.

Nicméně příchod spisovatelů do kyberprostoru je skutečností, třebaže případ Oty Ulče (*1930), kterému internetové stránky otevřel čtenář a příznivec z Františkových Lázní, bude spíše výjimkou. I méně rozsáhlé stránky mají čím zaujmout, jak to dokázali Zora Šimůnková (www.zorasimunkova.wz.cz) a Jiří Žáček (www.jirizacek.cz): v projektech obou spisovatelů pobudeme rádi, mají totiž atmosféru laskavé moudrosti. Šimůnková (*1965) vedle informací o sobě („… zvuk psacího stroje doprovází celé mé dětství.“) a ukázek z tvorby přidala také tak zvaný poetický koutek, o jehož působivou bezprostřednost se starají svými maily spisovatelčiny přátelé a sympatizátoři. Jiří Žáček (*1945) naopak nabízí, jak je mu to ostatně vlastní, řadu osobitých myšlenek („Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí.“), jimiž si návštěvníka serveru nepochybně nakloní. A to už je důvod otevřít si upoutávku na knihy před vydáním či na přebohatou bibliografii. Ani Žáček ovšem neopomněl přidat ukázky z tvorby. Na ty není skoupý ani autor detektivních próz Milan Dušek (*1938) na http://home.tiscali.cz/webxmilan, kterého považujeme za průkopníka české literatury na Internetu: jeho stránky otevřel webmaster Miloslav Dušek už 27. 1. 1996!!

Spisovatelé s vícestrannou uměleckou invencí – Klára Hůrková (*1962) na www.hurkova.de, Miroslav Huptych (*1952) na www.huptych.cz a Jaroslav Hutka (*1947; www.hutka.cz) zaujmou tím spíš, Petr Musílek (*1945; http://www.leonet.cz/petrmusilek) je možná na začátku sebraných spisů, když uveřejňuje sbírku Tichý svědek, jíž do literarury vstoupil.

Zmínili jsme v úvodu jistou rezervovanost nejvlivnějších a tradici a kulturu tištěného slova hájících spisovatelských kruhů a ta nemůže nemít následky: literatura na Internetu existuje jakoby paralelně, nikoli jako nedílná součást jedné literatury, a v kyberprostoru povstalo společenství literátů, webmasterů a organitátorů projektů s vlastními pravidly chování a už výraznými osobnostmi, chcete-li představiteli. Martina Bittnerová, Oldřich Neuberger, Ludvík Hess, René Kočík, Martin Škabraha, Jakub Grombíř, Petr Odillo Stradický a další členové skupiny Dodekadenti, Jan Vavřička – jen několik z těch, kdo české kyberkultuře přinášejí perspektivu kultivovanosti, perspektivu kulturní úrovně v novém životním prostředí.

Zcela mimořádným zjevem – v daném kontextu až renesančním – je Pavel Kotrla. Šéfredaktor a webmaster „píše“ Poznámkový blok (http://kotrla.com) s odkazy na jedenáct projektů, v nichž Kotrlu poznáváme jako navigátora (viz projekt Potápěč – literární rozcestník), organizátora literárního života, recenzenta, básníka, překladatele… Ve svém Scriptoriu zveřejňuje Kotrla už od roku 1998 rukopisy autorů, jejichž literárním pokusům přítomnost právě v Kotrlově projektu vytváří jisté renomé či přiznává alespoň nadějnost. Setkáme se zde s pracemi Martiny Bittnerové, Michala Čagánka, Davida Filipa, Jakuba Grombíře, René Kočíka, Martina Kratochvíla, Michala Kotrly, Martina Škabrahy a dalších.

S řadou autorů se čtenář setká poprvé na Internetu.

S některými na Internetu především.

S jinými na Internetu výhradně.

V jednom z editoriálů měsíčníku Vesmír napsal Ivan M. Havel, že kyberkultura nám může změnit život vícekrát za jednu generaci – rychleji, než tomu bylo u dřívějších civilizačních „revolucí“. Kyberkultura nutně mění samotného člověka. Je to proces. Je to proces, který probíhá.

23. května 2005

MVČ


1) Pierre Lévy: Kyberkultura. Zpráva pro Radu Evropy v rámci projektu „Nové technologie: kulturní spolupráce a komunikace.“ Česky nakladatelství Karolinum, 2000.

2) Slovo kyberprostor použil poprvé právě spisovatel – Wiliam Gibson v románu Neuromancer (1984).

3) Anketu z jedné kapsy v almanachu ADIEU 2000 a Anketu z druhé kapsy v almanachu ZONTY 2001 připravilo Občanské sdružení V-ART z Písku.

4) V obou anketách byly položeny stejné otázky:

  1. Domníváte se, že tištěná kniha je opravdu nesmrtelná, nebo se stane cenným artiklem starožitníků, vytlačena knihou elektronickou? Jak byste pojmenoval(a) odlišnosti estetického prožitku při četbě knihy tištěné a knihy převedené do digitální podoby?
  2. Firma Microsoft vypisuje pravidelnou roční odměnu za nejkvalitnější text v elektronické podobě. Odhlédneme-li od „půvabu“ honoráře, v čem podle Vašeho mínění spočívá přitažlivost elektronického publikování? Máte s ním své konkrétní zkušenosti? Jestli ano – jaké?