Prácheňské rezonance 2004

Co dovoleno spisovateli…

Příležitostné zamyšlení nad tvorbou exilového, již pozapomínaného spisovatele Bedřicha Svatoše, publikovanou ve třicátých a čtyřicátých letech

1

Spisovatel se stává, neboť nedokáže jinak. Biografie píšeme, neboť je naší přirozeností snažit se o pořádek ve věcech. Spisovatelův život ovšem je zejména nepořádek a jeho dílo bezustavičný pokus pořádek si udělat. V tom je spisovatel zajedno s tvořivostí času a vesmíru. Slovem pokouší se spisovatel čas i vesmír uchopit – ještě žádnému se to však nepodařilo: sám je dílčím tématem v biografii času a vesmíru. Je tudíž dovoleno spisovateli čas i vesmír násobit, a víc nic. (Jedině proto, že si to spisovatelé nepřipouštějí, anebo se jim to zdá dost, je literatura ještě naživu.)

Antonín Kdoul do časoprostoru vjel, ačkoliv jenom vlakem. Zato však po způsobu hodném dvacátého století: torbu na zádech, v každé ruce po kufru a na řemeni kolem krku pušku. (Pamatujme si, že se tak stalo dílem za tmy a dílem za rozbřesku.)

Desátník absolvent, první hrdina ze Svatošovy soustavy násobitelů, se naučí mezi hraničáři v Rimavské Sobotě boji, potažmo též konání pořádku. Je to už dávno po tom, kdy nad Rovinovem zavlály černé prapory nejprve dva, nad továrnou a nad dělnickým konzumem, a do večera se obléklo do smutku celé město. V Sarajevu, kam není z Rovinova vidět, ani když je jasno, totiž zabili Ferdinanda. Předurčenost světoobčanstva ke službě hypermanipulátorům byla vzápětí dotvrzena v globálním rozsahu, třebaže ještě ne ve slovníku lidské řeči, a literárněvirtuální dvacátý gregoriánský věk pak našel paranoidní zalíbení ve střílení a v turistice z bagáží. Na nádraží ve Lvově se český lidový chirurg Honza, jemuž Františka kdekdo záviděl, o bagáž dokonce popral s nejlepším kamarádem. Jak se divit Josefu Švejkovi: přestože zatčen, z vrozené slušnosti nesl kvér opilým četníkům.

2

Bedřichu Svatošovi nebyl ani rok a z Itálie, kam se spisovatel-exulant později rád vracel, už vystřelil Tomaso Filipo Marinetti dynamicky rozkomíhaný vzkaz Manifest futurismu a v něm mimo jiné, a vybráno namátkou:

„Prohlašujeme, že nádhera světa byla obohacena o novou krásu: o krásu rychlosti… Chceme opěvovat člověka, který drží volant, jehož ideální hřídel prochází Zemí, jež je také vržena na obvod své oběžné dráhy… Krása je již jenom v boji. Dílo nemůže být mistrovským dílem, není-li agresivní… Jsme na nejzazším mysu staletí!… K čemu to je, ohlížet se, když musíme vyrazit tajemné dveře Nemožného? Čas a Prostor umřely včera. Žijeme již v absolutnu, protože jsme již stvořili všudypřítomnou věčnou rychlost.“

Téměř třicet let poté vykřikne profesor Bija ve sborovně moravskolačnovského gymnázia: „Násilí je jediné právo. A válka je jediná přirozená forma života…“ (Okovaný krok, str. 67)

Slova jsou bezmocná elasticitou morálně-etického a bezmocí naší jsou slova zaostávající za pohybem reálného světa. Nepořádek spisovatelova života je zhuštěným nepořádkem tam, kde životu-nespisovateli se zatočila hlava z jízdy za Nemožným. Pro tuto chvíli pojďme literárněvirtuálním prostorem Svatošovým pěšky a dojdeme i k morálnímu, i k etickému.

3

Příběh Svatošova násobení času a vesmíru prochází proměnami reálného světa a prostorem autorovy citové paměti. Podivuhodně sevřená kompozice Svatošem pokřtěného literárněvirtuálního světa jako by byla otiskem příběhu spisovatelova života duševního. A smíme-li, respektive musíme-li pojmout konflikt a běhutost jako základní fenomény existence, pak běhutost vskutku je nejpřesvědčivějším fenoménem Svatošovy románové tvorby, zatímco konflikt nadobyčej postrádá schopnost přímého ataku čtenáře a tedy i vyprovokování k intenzivní emocionální a filozofické spoluúčasti. Autorova jazyková vybavenost je značná a pozorovací talent se obejde bez kontaktních čoček. Ovšem nedynamická popisnost je stínem na díle – a tento stín jako by byl stínem nezhojené paměti citové, anebo rovnou stínem života ujařmeného smrtí, a pak tedy i stínem smrti ujařmené rozením nového života. Koloběh pučení a uvadání přijímá autor s pokorou osobní a za pasivity tvůrčího hledačství. Někdy, neb chybí tvůrčí novum až bolestně, díla zdají se být záznamem umělecky nadaného kronikáře. Zalidněnost je pro všechny prózy let třicátých a čtyřicátých typická a žádné z nich neprospěla. Svatošovi hrdinové mají instinktivně intenzivní vztah k domovu – domov je jim jistotou, a to i tehdy, když syrovou a surovou, a středobodem citového života, třeba života utrmáceného a utrápeného. Časoprostoru dětství přisuzuje autor dimenzi předurčenosti: citově zraňující prožitky jdou s jedincem celým jeho životem a promítají se do rozhodování a jednání v dospělosti.

Z autorovy citové paměti se vracejí epizody, aby se vměstnaly do literárněvirtuálního světa, a získaly tak v nových hodnotových souvislostech tvárnost svébytných substancí: jsou identické v každém prostoru a v každém čase. Tak už vzpomenutý absolvent Antonín Kdoul cestuje snad v cílové rovině let dvacátých, snad na rozběžišti let třicátých po Slovensku v začouzeném voze, ve kterém už tak čpí kouř dnů a nocí minulých. Tři spolucestující, jeden železničář, Slovenka v potemnělém kroji a Slovák v začouzených bílých nohavicích, spali. Stařena oddychovala pravidelně, chlap chrčel a kýval hlavou se strany na stranu podle rytmu vlaku. Na železničáře nebylo viděti. (Čardáš a polnice, str. 5) Antonín Kdoul vystudoval učitelství a do Soboty mu přijde zpráva o převelení na jinou frontu života: kantora potřebují ve Zvolenu. Kdoulova radost nezná mezí – narodil se přece, aby vyhrával!

Šestadvacetiletý Adolf Kuldan (a všimněme si shodných iniciál s iniciály jména hrdiny prvně jmenovaného) už vyučuje na menšinovém gymnáziu v Moravském Lačnově. Je červenec l938 a také Kuldan, také dělostřelec jako Kdoul, jede na Slovensko upamatovat se na kumšt boje, neb hypermanipulátoři diktují Evropě. I tentokrát jsou vozy vlaku téměř prázdné. Tu a tam opět klímá železničář. Maďarovy nohavice jsou bílé a stařena má černý kroj. Jak jinak, vozy páchnou usazeným kouřem.

Když jel na Slovensko absolvent Kdoul, docela blízko se zasmála smyslnost. Chtěl se ohlédnouti, ale nemohl. Viděl: Ten smích byl dětský, ale oči, které se smály, dívčí. A dolíčky na tvářích byly dětské, ale volaly po polibcích. Ramena ještě útlá, ale pod nimi šatky začínaly býti úzké. A tak se Kdoul jen usmál. Ale nepromluvili. (Čardáš a polnice, str. 8) To záložník Adolf Kuldan, když jede v osmatřicátém slovenskou krajinou, už je mužem vyzrálejším, eroticky dospělým: s Rozou, mladou ženou, ba děvčetem, dá se rád do řeči. A když děvče zavře oči, zahledí se na ně a v prsou mu klíčí pokušení vejít tiše k ní a políbit ji třeba. (Okovaný krok, str. 117) Napříště potkáme Kuldana ve vlaku znovu s Rozou: dívka si položila hlavu na jeho rameno. Nádraží procitá do nového dne – zrovna tak procitá a právě tak na nádraží jako tenkrát, když absolventa Kdoula tak provokovala a tak vylekala smyslnost patnáctileté Zuzany.

Kolorit jitra a vlakového nádražíčka zůstal, ovšem muž – třeba jednou Kdoul a jednou Kuldan – urazil obrovský kus cesty.

Sebedůvěra, odhodlání a vyrovnanost podpírají Kdoulův vnitřní monolog: „A zbraně musíme mít a železná srdce, abychom se udrželi na tomto kusu země. Musíme milovat život, čistou láskou, jakou milujeme první děvče chlapeckých let. Musíme jej tak milovat, že se ho musíme umět i vzdát pro ostatní. Proto tu jsme, abychom žili a zemřeli. Obojí plodně.“ (Čardáš a polnice, str. 129–130) Pohlédne-li Kdoul stranou jihovýchodní, jsou tam zákopy. Téměř zasypané, rozvalené, tichými rty zpívají epopej války. První naší války. I tam je cintorín, ale nikdo ho nevzpomíná. (Čardáš a polnice, str. 112) Když se pootočí na stranu severovýchodní, jeho pohled zase klouže údolím; v ústí leží skutečný hřbitov, v obrazotvornosti vypravěčově Veliký, rozlehlý sad. Sad je tichý a pokorný, na vojenském oddělení spí vojáci, Maďar vedle Slováka, Slovák vedle Čecha, všichni v zapomenutí smrti a v bratrství míru. Tu také spí Pepek Krejčík. Všechny globalizace, které jsme již pokřtili a jejichž rozvětvená rodina nebude bez potomstva, mají společného přirozeného předchůdce: globalizaci smrti a ve smrti míru. V životě Svatošových hrdinů míru není, život je souhrn dílčích soubojů, šarvátek a bojů. I láska je boj – poražený Pepík Krejčík, který nestačil dozrát v muže a po zklamání v lásce spáchal sebevraždu, spí v náručí pomíjivosti vedle padlých v krajině zájmů hypermanipulátorů. Ostatně spolužití čardáše a polnice protéká Svatošovým literárněvirtuálním světem rozmáchle a nepřetržitě. Tak v patnáctém roce padne Kuldanův otec, podobně manžel Magdy Salivarové odejde do Velikého sadu na frontě naší první války, a kdykoliv se mužský hrdina rozhodl pro dobrovolné vnoření se do bratrství míru, totiž nebytí, smrt má po ruce vždycky kuli olova. I profesor Trlifaj, Kuldanův kolega na menšinovém moravskolačnovském gymnáziu, si přizval jedině smrt pokrokářku: nežli by se dal z Lačnova vyhnat k fanatizmu zmanipulovanými Němci, to se raději zastřelil.

Prostor Velikého, rozlehlého sadu se odlišuje od prostoru života navenek zcela zásadně: imunitou vůči technizaci. Nevedou tudy koleje a nejezdí vlaky, nevedou tudy silnice a nejezdí automobily. Vymoženosti techniky nejsou dopravními prostředky do vyšších poloh morálně-etického, nýbrž k vyšším metám manipulátorské moci.

Do Velikého sadu se nenadále odebere Magdin bratranec Františ, Magdu po celý život milující a Magdou celoživotně odmítaný. Zdrcená Františova matka pošle vzkaz do Magdina svědomí: „Tys ho zabila!“ Zabila – nezabila? Není vlaku, není automobilu, který by vyvezl z Magdina prostoru duševního nekonečně rezonující otázku.

Ani Magdin vzdělaný bratr Václav nelpí na životě, ale při koupi revolveru ho zastaví vidina trpící matky. Ovšem život už mu provždy voní pavůní, která se vsakuje do prostoru duševního a tento prostor je skládkou pavůní a vlaky ani auta si pro ni nepřijíždějí.

A ještě: Když zavlály nad Rovinovem černé prapory, Kdoul byl dosud uvozhřivý pubescent a ne voják, ale jen mu zákopy za Rimavskou Sobotou zazpívají epopej války, je to epopej první naší války: časoprostor se zkrátka neparceluje.

Kdoul tedy dospěl k vyrovnanosti, a nevzdám se mínky, že s ním i Svatoš sám. V prostoru čardáše a polnice bojuje a filozoficky zraje literární tvůrce virtuosvěta, světa s charakteristicky vyznačeným půdorysem – vyznačeným postavami, které se vracejí, a lokalitami, které se vracejí. Architekt Svatoš vsadil na řezníka a hostinského Vojtu Toulu, jeho dědečka, selského synka Františka Kotyzu, jeho bratrance Karla, Vojtovu sestřenici Cilku, pana řídícího, později Cilčina manžela, Mařičku Kotyzovou, také na baronesku, ovšemže na Příbram, Písek, Benešov, Rakovník, Prahu, Klatovy, notabene Milín a další a další. Prózy Svatošovy, v českém prostředí napsané i vydané, jako jednotlivosti brány neburcují paměť literární historie – sílu nepřehlédnutelnosti získávají jako celek, kontext, existence.

4

Není dáno, abychom záložníka Kuldana, z mnoha důvodů nám neodbytně splývajícího s absolventem Kdoulem, jen tak opustili. Po mobilizaci na podzim osmatřicátého potkáme středoškolského profesora ještě jednou cestujícího. Není možná jinak – na Slovensko a vlakem. Železničáře, černě oděné stařenky ani horala s bílou ovínkou lýtek není tu: vedle Kuldana sedí katecheta ve stejnokroji. Katecheta má černé výložky a výložky jsou bíle lemované. Jako stařenka a jako železničář měli, má i katecheta zavřené oči. Nespí však – modlí se.

V doprovodu Boha jede Kuldan v ústrety neznámému. V kasárnách se dozví o mnichovské dohodě a do kasáren dostane první dopis od Rozy. O druhém se vypravěč nijak nerozvádí, nicméně v kontextu Svatošova literárněvirtuálního světa nás jednovětá informace o došlém listu pošle zpět do spisovatelovy knižní prvotiny. Právě v ní Svatoš poprvé usiloval vyložit život jako čardáš zároveň a polnici zároveň. Rozumějme jako živočišnou, spontánní radost z bytí a zároveň poslušnou podřízenost imperativům hypermanipulátorů a nade všechno podřízenost pomíjivosti jsoucna. Láska je boj (o život) a boj láskou (k životu) a Kdoul se klikatě – neviňme sloveso – probíjí k vyrovnanosti, což je k dokonalejší způsobilosti existovat. (Na cestách literárněvirtuálním časoprostorem Svatošovým ovšem potkáme dost a dost takových, kteří mají se způsobilostí žít jaksepatří těžkosti.)

5

Bez morálního a bez etického nemůže dílo ani existovat ani vzniknout. Člověčí prostě má – a k jeho poctě zbraň! – takové identifikační znaky. V terminologii epochy elektronizovaného reálného světa je morálně-etické složkou a izmy a myšlenkové proudy zas jednotlivými soubory, ať už jakkoli graficky označené. Ke složce morálně-etického v literárněvirtuálním světě Svatošově nezdá se mi nezcestným tvrzení o čtvero rovinách. Na té první, a nadmíru hrbolaté, koptí se morálně-etické v podřízenosti a vyhovění agresi, přičemž agrese je zdrojem vnitřního uspokojení. Tak mladičký student Zdeněk neběží, ale letí lesem do posledního městečka, kde výstřel stíhá výstřel a on se bojí o milované děvče. V lese jsou skryti ustupující hitlerčíci – mohli by zůstat v přítmí haluzí a pokračovat západním směrem, jen co student přeběhne. Ale polapí Zdeňka. Zastřelí ho, třebaže jeho smrt nemůže na deklasování izmu hákového, a Marinetti už je od loňska v prostoru Velikého sadu, vůbec nic změnit. Než Zdeňka zastřelí, oslepí ho. Než Zdeňka zastřelí, oslepeného a omotaného provazem vytáhnou ho pod větev stromu.

V časoprostoru Svatošem vytvořeném jsme něco podobného ovšemže už zažili, a nebyla naše druhá válka. Hajného Hůlku, tak zásadového a tak poctivě sloužícího v knížecích lesích, až se s tím pytláci nemohli smířit, našli přivázaného ke pni silného smrku hlavou dolů nad kopcem lesních mravenců, těch velikých. Nebyl ani k poznání. (Čtyři prameny, str. 121) Krutost tedy nasytila – nebyla samoúčelná, byla funkční.

Na vymezení morálně-etického v hranicích technizace a zprůmyslnění projevů života, kdy technika je vždy napřed a morálně-etické se jen přizpůsobuje bez příznaků kultivace, navádí Svatoš čtenářovy myšlenky pod nebem dočervena nasyceným odleskem ohňů z tavících pecí a odleskem železa ve skupenství kapalném. A také v krajině, do které přibyl struskový kopec a ve které děti sedláka, odedávna vedené ke zbožnění půdy, slézají potají do štol: touha podívat se zemi pod kůži je mocnější rolníkova instinktu – vždyť touha objevit, touha zmocnit se nového poznání je energií rozumu. Rozum sám, a tím spíše vědoucí rozum, je prostorem pulzujícím po vzoru vesmíru; a učenec Rossum – pravdaže ctižádostivě bažící porazit přírodu i Boha – dokonce zkoušel napodobit chemickou syntézou živou hmotu, celé roky zkoušel, než našel způsob, a těch roků bylo kupodivu dvanáct jako apoštolů.

Život člověkův je někdy tajené, jindy okázalé klání zákonitého a nahodilého a samozřejmě též zákonitého se zákonitým a nahodilého s nahodilým, a na kolbiště neústupnosti a rvavosti vedou nestejně dlouhé kolejnice a nestejně široké komunikace. Zatímco do Evropy přijela v roce 1909 za volantem futurismu venkoncem bezradná neurotičnost, aby nakonec rozryla tkáň času a prostoru, vyvztekajíc se ve fašizmu a v amoku druhé naší války, běhutost šla zrovna Korčovem, a relativně poklidně. V Korčově budou mít novou cestu, pevnější a rovnější. Ve stodolách vidíš mlátičky a na cestě se předhánějí motorky, auta osobní a auta nákladní a po ose jejich směřování nabídly se lidem vilné příležitosti a možnosti. Takyže jich je náležitě využito. Tak za Korčovem dělá ostudu nedostavěný vodojem – stavitel se poděl neznámo kam, a proč by ne, když zaplatit si dal předem. Mocí i penězi nejlépe si stojící Korčovští se perou, intrikaří, lačni zničení druhého uplácejí, navádějí k nepravdivému svědectví, jindy vyhrožují, a zatímco občanské patroly střeží příbytky před neúnavnými nenechavci, za humny ovládá lesní pych sám úřad: poštmistr a starosta. Noční lupiči jsou nakonec odhaleni a je to znamenitě organizovaný motorizovaný gang. Morálka a etika je v Korčově bita ze všech stran a nad úhorem života bezskrupulózního vyčnívá smrt z principu. Dobrovolná smrt člověka (chtělo by se říci bezvýznamného, jenže vesmír nezná bezvýznamné), totiž dosloužilého ponocného Ripky: stařec neunesl upadlost vlastního syna, kumpána z cechu zlodějů. Starý Ripka je slepý a svět vezdejší nevidí. Jeho zrak vnitřní je však bez zákalu – a to je Ripkovým neštěstím.

Do třetice si všimnu ve Svatošově soustavě násobitelů času a vesmíru mravního a etického jako završení člověkova života, byť i desetiletí nelítostného, syrově hrubého a pseudozbožného. Dokonalý znalec venkovských poměrů Bedřich Svatoš si zvolil život selského stavu za nejčastější téma románové tvorby. Zdaleka nejde o život bukolický. Normy správného a dobrého nestimuluje slovo boží, začasto ani slovo svědomí, nýbrž půda, a namnoze jedině půda. Vytržení z půdy má pro jedince i tragické následky. Půda bývá jedinou perspektivou a jediným řešením svízelné životní situace.

Antonín Smaha přijde po vojenské službě a po otrocké práci za huntem na hospodářství ovdovělé tety Mrzenové: nemá, kam jít. Žena je vychytralá – korce půdy synovci nepropachtuje, slíbí hospodářství do vlastnictví po své smrti, a hned má otroka. Otročit je Smahovým předurčením daným potřebami půdy: rozvážit si není co. Nemylme se, otročení půdě je zdrojem Smahova pocitu štěstí. Štěstí ovšem nepřejí pochybnosti. Smaha pojednou nevěří tetině slibu, teta ví, že Smaha nevěří… Smaha krade z úrody a potají prodává, teta potají špehuje. Ty dva spojuje půda a přes mravní neúnosnost spolužití ani Smahu ani Mrzenovou nenapadne skoncovat s ním.

V životě Svatošových sedláků se morálka a etika nakonec přece jenom přihlásí – nejintenzivněji obyčejně před smrtí. Ani vdova Mrzenová není výjimkou. – Ženatý Smaha má tedy hospodářství a nemohoucí Mrzenová prosbu: Antoníne, až umřu, mé úspory dej tvému bratru Abelovi. Tušení smrti vládne stejnou výsadou jako půda: stanovuje normy správného a dobrého. Na konci života je to norma spravedlnosti. Nikdo nechce vejít do Velikého sadu jako nespravedlivý. Jenže Antonín Smaha na smrt zdaleka ještě nemyslí a najde si, protože to potřebuje pro své svědomí, pádný důvod k okradení bratra. Za tento čin ho běhutost existence jaksepatří potrestá: Smaha, otrok půdy, později otrok lakoty a ještě později rukojmí vlastního svědomí, ztratí všechny syny a po mozkové mrtvici také vládu nad tělem. Jen zrození nového lidského života na hospodářství má moc osít troud mravního života Smahova snesitelností a Smaha snesitelnost zoufale potřebuje. Dočká se? Život-román má otevřený konec.

Podobně František Kotyza, muž upracovaných rukou, je povahy jako půda sama. Po šarvátce dětí pro trávu spasenou dobytkem div nezabil bičem bratra Karla. Je tak tvrdý a pánovitý, že jeho vlastní syn Rudolf raději uteče z domova, a když se po letech pokořen vrátí, není v očích otcových roven ostatním. Ovšem nesrovnán se svědomím a s Rudolfem otec Kotyza ze života odejít nechce: jeho peníze, a tedy perspektiva být roven jiným, Rudolfa přece jenom najdou.

Když dožívá na výměnku Josef, hospodář první po Františkovi Kotyzovi, v čase slabosti ho navštěvují minulí rodu. Násobky sedlákových empirií a myšlenek jsou víc než kdy jindy nejblíže běhutosti: Není důležité to, že člověk žil. Ale že život dostal a život dal. Protože nežije člověk, ale rod, a v člověku všichni mrtví a ještě nenarození rodu… Za záhonem člověka je záhon jeho dítěte. A pořád je to jen jeden záhon. (Ruce laskají zemi, str. 259)

Konečně fenoménem scelujícím morálně-etické v jednolitost rozporů a protikladů je v díle Bedřicha Svatoše nade vší pochybnost elasticita morálního a etického. Půda literárněvirtuálního prostoru Svatošova je takové bonity, že v ní vzklíčí vnějškově jednostejný, vnitřní identitou a prostorem morálně-etickým jiný člověk… Hospodyni Nemášové se dny smrskly do mechanicky vykonávané práce a otrlého soužití se smrtí. Smrt je nemocná souchotinami a kdy dojde svého naplnění, záleží jen na vzdorovitosti těla hospodáře Nemáše. Do stavení přibude zjednaný dělník sedlář Rous a nahá přirozenost živočišnosti tu náhle stojí bez přívlastků ze slovníku člověkova: za zdí dokonávající, před zdí nesmlouvavě se deroucí k nasycení libidního. Umírání je dvojnásob umíráním, libidní nasycenější o bizarnost.

Souchotinářská smrt dokonala a na nasycené libidní padl stín výčitek – takže morálky. Neboť nebylo mezi nimi morálky od počátku, nemůže být ani dodatečně, a Nemášová s Rousem jsou si cizejší o nemravnost. Zdá se, že pro ně není východiska, ale běhutost existence má v sobě tolik dynamičnosti, že v prostoru jediného lidského života dá morálně-etickému příležitost mihnout se, ujmout se, zbytnět. Mravní a spravedlivé je od samého počátku neoddělitelně rozloženo v čase i prostoru, a nezávisle na člověku. Člověk tu zkrátka je a nic z běhutosti ho nemůže obejít. Nemášová, drcena na konci druhé naší války strachem o nevracejícího se syna a o Rouse nejistého osudu, a za jeho přežití úpěnlivě prosí Boha, mravností vnitřního boje zúrodní úhor svého prostoru duševního: nejprve citovou obrodou, po ní i mravní, a identicky pak přeroste v ženu Rousovu.

Nemožno nevrátit se na statek Josefa Kotyzy, kam se vloudil nepozvaný host – neštovice. Josefovi onemocní dvě děti a nakonec i žena. Ta ještě kojí nejmenší dceru Mařičku. Lékař má o matčin život obavy a Josefovi poradí, ať žena kojí dál a co nejvíc, ať nutí dítě k pití často, aby jí vypilo co nejvíc mléka – a s mlékem její smrt. Bude-li dítě pít, zachrání matku – nebude-li pít, je to jeho záchrana. Dětí má Josef pět – ženu, hospodyni, jedinou. Konflikt morální a citový rozetne pragmatismus. Josef pobídne ženu, aby kojila. Matka se však usmívá, když dítěti podává smrtící prs, protože teď už ví, že se dítě nenapije. Zrovna na chvíli rozkvetla tou divnou radostí. A ví přece, co to pro ni samu znamená. (Ruce laskají zemi, str. 222)

Elasticita vztahu morálně-etického a existenciálně pragmatického je největším konfliktem v prostoru člověčího. Odvíjejí se z něj všechny vývojové epochy lidského rodu a není takové moci izmů a vzmachu vědy a techniky, která by na tom mohla cokoli změnit. Elasticitou morálně-etického je podmíněno přežití živočišného druhu homo sapiens sapiens až do vzniku nového vývojového článku života, anebo dokonce nových forem života.

6

Prostor lidského myšlení má pohyblivou úvrať nepořádku a pohyblivou úvrať úsilí pořádek si udělat. Příležitostné zamyšlení nad tvorbou Bedřicha Svatoše publikovanou ve třicátých a čtyřicátých letech jsme vymezili tématem Co dovoleno spisovateli a od začátku nás vede mínka, že spisovatel smí všehovšudy násobit čas i vesmír. Svede-li to, víme teď, samo dílo mu dovolí nepoměrně víc. Být téměř vším a téměř ničím, obé zároveň.

Duben 2000, v Písku


28. srpna 2007

MVČ