Prácheňské rezonance 2004

Darwin, Dawkins, Personal Computer a spisovatelovy akcie

Přišel život na souš z vody, potažmo z mokřadů, nebo byl na Zem transportován meteority, ba i pouhým prachem z hloubi vesmíru? Je-li pravděpodobnější druhá verze, je potom vesmír živý? Ano-li, přestala být hypotetickou mínka, že kosmos vedle složky fyzikální a chemické má ještě složku třetí – tu duchovní. Jejím produktem je  t a k é  Homo sapiens sapiens.

(Co to za konstrukci?! bouří se on, spisovatel, vždyť etik.)

Když Charles Darwin strhl člověka z chrámového oltáře výlučnosti, bylo to skutkem Mysli, potažmo Inteligence. Když po stu letech učinil totéž Richard Dawkins prohlášením, že člověk je jen schránkou vytvářející genům podmínky pro přežití, ti s komplexem výlučnosti se čertili opět. Jenže Dawkins už nebyl sám: Též otec kybernetiky Norbert Wiener nahlédl člověka jako schránku – inteligentní Mysli.

(Nevkusná degradace člověka! protestuje opět, přece humanista.)

Omyl – žádná degradace! Kybernetika, která se i v prvním čtrnáctiletí třetího věku po Kristu zdá být přemnohému spisovateli studenou, nepřátelskou vědou (začasto jen takzvanou vědou), kterou možno poprvé ignorovat, podruhé dokonce odsoudit, je dosud nejpravdivější vědou o životě, po boku informatiku a kognitivní vědu. Je o člověkově životě a je především o životě  c e l é m . A to spisovateli, a kupodivu nejvíc tomu z adresářů médií, stále uniká. Člověkův každodenní život jím ztvárněný je už neúplný, donekonečna opisovaný fragment, nezohledňující posunuté horizonty společenského vědomí, překonaný … vyžilý.

Po tisíciletích primitivních znakových systémů dospěla kultura zoologického druhu Homo sapiens sapiens přes znaky-obrázky k písmu. Tomu vyšel v ústrety knihtisk – a pozemská kultura přidala do kroku. Kroku tak svižného, až zrodila přístroje – zatím jen – o stovkách a tisících neuronů. Další přibydou, zatímco kapacita člověkova mozku zůstává stejná po deset tisíc let.

Pomineme-li módní literární pokusy soutěživých, ale pohříchu druhosledových scifistů a autorů fantasy, rozumí se pokusy, v kterých je filozofické zralosti a vytříbeného krásného jako toho šafránu, zbývá nám vzývat spisovatele s bohatou, ne-li nekonečnou řadou slovesných počinů. Tento spisovatel však zůstává za palisádou odeznělého času zbrakovaného společenského vědomí, rutinér. Vždyť rutina, toť bezpečí. Proto spisovatel ne a ne včlenit se do procesu procesů: vplývání kultury vymezené papírem a knihou do kultury symbolizované digitalizovaným znakem, hardwarem a softwarem, kyberprostorem.

Ale nastojte, česká literatura počátku tisíciletí má s tímto procesem vlastní, žel nedobrou zkušenost. (Ani zdaleka nepřeceňujeme – už znovu rutinní - spisovatelovu mechanickou autoreflexi na osobních webových stránkách.) Naše zkušenost má jméno Litterate.

Konstatujeme a posteriori, že filozoficko-umělecký a osvětový digitální tvar našeho spisovatele zaujal. Přišel po desítkách. Měl legitimaci Obce spisovatelů, Unie českých spisovatelů, Českého centra PEN klubu. Jako by to však byl kapitulantův vzkaz blízké historii, spisovatel pojal elektronický tvar jako jednu z dalších příležitostí představit se už nevídaně početnému publiku, prezentovat se vžitými, ustálenými ještětvůrčími dispozicemi, upozornit na knihu, která mu vbrzku vyjde etc. Nepojal PC, třebas ten jen se začátečnickým počtem neuronů byl, jako tvořivého partnera schopného nových literárně-grafických výrazů a dokonce i uměleckých druhů a jejich žánrů. Spisovatel neusiloval přinést novum. Nepokusil se. Nehledal.  Jen dodal dílo – z papíru klávesnicí přepsané.

A tak nelze nezapochybovat, zda spisovatel, neadaptabilní, pupeční šňůrou ovázaný  v papíru a v knihách, vůbec je v stavu překročit svůj stín. Je – není? Může přece být, že digitalizované znaky ošetřené invenčním hardwarem a softwarem nabídne recipientovi už v dohlédnutelných prvohorách kyberkultury tvůrce přece jen osvíceně adaptabilní, ovšem křtěný jinak než  na spisovatele a tvořící jiné, tradiční literatuře již nepodobné.

Leden 2014

MVČ