Prácheňské rezonance 2004

Devětatřicátý. Truchlivý od samého začátku (1)

Dcery Dia a Mnémosyné, pravdaže múzy, truchlily na začátku devětatřicátého také pro Viléma Szpyka a Josefa Žuvníčka. Jen opravdu nejstarší Domažličané měli ve svém dětství příležitost ty dva někdy potkat. My letošního roku připomenout si je a připojit něco generačních reminiscencí.

Neb čas se dopočítal opět k výročím.

Byl tenkrát teprve sedmý lednový den, když z Prahy dorazila do kulturní metropole Podčeskolesí informace, že právě zemřel, a ještě ne sedmatřicetiletý, Vilém Szpyk. V Domažlicích se narodil – v první letní den roku 1902, syn dlaždiče Jana Szpyka. Dvaadvacet let nato se ujal v Domažlicích žert, že Szpykovo rodiště je největším přístavem v celém světě. Totiž: v prodeji tu byl pokus o básnickou sbírku Koráby v hlubokých očích (Praha: vlastním nákladem, 1924) – Szpykova to knižní prvotina. Nešlo o debut nikterak originální. Dvacet básní o lásce (Noci a milenci aj.), přírodních úkazech (V bouři aj.), strázních sociálně nuzujících (Dělníci, Ve sklárně, Důl aj.) – až na výjimky básně s nadbytkem obratů-kýčů. Mladý Domažličan byl převelmi ovlivněn tvorbou Jiřího Wolkera a zdá se, že i tvorbou Bezručovou. (A nebyl jediný z domažlických umělců, jen vzpomeňme Vrbovu jednoznačně epigonskou Baladu o srdci.)

(Považme, fabulátor život sepsal tento příběh: Dvaadvacetiletý Szpyk vydal prvotinu – dvaadvacetiletý Wolker publikoval stať „Proletářská umění“ a položil vůbec základy literárního směru proletářská poezie. Vůči tomu nebyl Spyk vůbec imunní, přece potomek proletáře přibyvšího do Domažlic z Haliče.

A dále: Szpyk sepsal první básně do prvotiny již za gymnaziálních studií – i Wolker vytvořil první básně do prvotiny Host do domu za studií na gymnáziu. Szpyk odešel studovat práva do Prahy – také Wolker po maturitě odešel studovat práva do Prahy. Szpyk vydal svoji prvotinu v roce 1924. Jiří Karel Wolker v roce 1924 zemřel. – Oba zemřeli v lednu a oba na tuberkulózu. – Szpyk přežil svůj umělecký vzor o patnáct let.)

Třebaže v letech po maturitě studoval práva a třebaže později se jako novinář angažoval najmě pro tematiku hospodářskou, když z existenčních důvodů založil a řídil Hospodářské hovory (první číslo vyšlo v Praze dne 6. října 1934 a už v něm prezentovali své mínky bezesporu odborníci), po celý, žel krátký život byl vždycky nejprve básníkem, romanopiscem a nejúspěšněji překladatelem francouzské literatury. Mladý Szpyk dal najevo jak vlohu pro verš, tak umění syžetu. A poszpykovsku využité slovesné druhy nás spolehlivě přivedou k osobnosti typu (pře)dimenzovaně lyrického, přikloněného v meziválečném kypění –ismů dle našeho mínění především k poetismu a surrealismu. Dadaistou Szpyk nebyl co by napodobitel módního, dadaistou byl ze své podstaty a vždy.

Čaromoc slova si podmanila nadaného muže veskrze a napořád. Už ve čtyřiadvaceti mu vyšel první, ještě ne obsáhlý román Vysoké napětí (Staňkov: Fr. Závorka, 1926). V něm bývalý námořník, nyní zápasník Jim zajde na prvního máje k Pavímu oku a číšnici Janu vezme do průvodu. Jenže ten je zastaven vojskem. Jsou mrtví. Jsou ranění – a Jim mezi nimi. Když se zotaví, nastoupí nejprve do dolu, potom s Janou lámou skály dynamitem (v čemž je skrytý význam) a najdou zlato, které jim ovšemže nepatří.

Čtenář dovolí dva detaily. Ten důl se jmenuje „Drak“ a zatímco majitelům dolu je zlato dalším jměním, na lodi „Atlantic“ / uprostřed moře se otáčejí nejsilnější lodní šrouby / a v kajutě III. třídy / umírá sedmi nezaopatřeným dětem hladová matka –. Kdo by pochyboval o Szpykově sociálním cítění a odmítnutí dobových společenských prizmat?

A co bylo dál? Děj dokončí rozjitřené emoce a nízké pudy. Opilý námořník se pokusí znásilnit Janu a Jim takového opovážlivce zabije. Sám však nestačí na přesilu násilníkových druhů, je smrtelně pobodán a nepříčetná Jana – zabije vrahy, sama teď dvojnásobná vražedkyně. V ústavu pro choromyslné ji ředitel nahlíží jako objekt k využití ke své vědecké práci, proč lidé blázní. Janina důmyslná zbraň – provokativní koketérie – učiní z vědce, spíše „vědce“, bytost rozumu zbavenou.

Udělejme si však pořádek ve Szpykově tvůrčím vývoji.

Rezonující název Vysoké napětí sotva nechal lhostejným zvídavého recipienta. Ale co hlavního – ještě v šestadvacátém Szpyk debutoval také jako překladatel. Mladičký, a vzdor tomu překladatel ne ledasjaký! (Být takovým i v básnění!) Zaujal-li Szpyka francouzský existencialista rumunského původu a vpravdě evropského významu Istrati Panait a jeho Kyra Kyralina (Praha: F. Topič, 1926), svědčí to o Szpykově přehledu v moderní a čtenářsky náročné literatuře frankofonní Evropy. Ostatně ještě v šestadvacátém vyšel druhý Szpykův překlad. Opět šlo o román, kterému dal jeho autor Joseph Delteil název Cholera (Praha: Odeon, Jan Fromek. 1926).

Ovšemže! Szpyk si v krátkém čase troufl také na fenomenálního romanopisce Honoré de Balzaca, když přeložil Eugenii Grandetovou vydanou ve svazku s Venkovským učitelem, do češtiny tentokrát přeloženým Szpykovým vrstevníkem Janem Čepem, katolickým to spisovatelem, esejistou a překladatelem (Praha: Melantrich, 1929).

(Tu ukázka Szpykovy překladatelské kvalifikace. „Hospodář umřel!“ zvolala čeleď. – Za tohoto volání, které se stalo všeobecným, vzala vdova nůžky, které jí visely u pasu, a ustřihnuvši si vlasy, vložila je do ruky nebožtíkovy. Nastalo veliké ticho. – „Ten čin znamená, že se už nevdá,“ řekl Benassis. „Mnoho příbuzných čekalo na to rozhodnutí.“)

Řadu pražských nakladatelství majících výtečné renomé a vydávajících i Szpykovy překlady doplnil rok po Choleře ještě Melantrich, když na knižní trh uvedl novelu Jeana a Jérome Tharaudových Růže saronská.

První desetiletí svého tvoření završil domažlický rodák třiašedesátistránkovou symfonií o životě a smrti nazvanou Labutí píseň a opatřenou podtitulem Cesta kolem světa (Praha: nákladem vlastním, 1930). V ní dosáhla lyričnost, nostalgie a neutěšlivé hledání smyslu života svého zatímního vrcholu, a zároveň ji lze považovat ze jedno z uměleckých předznamenání politického dramatu nešťastné Evropy. Nicméně už pouhé pojmenování Cesty kolem světa nutí k obezřetnosti. Což před Szpykem již jiných Labutích písní nebylo? Arciže ano! Odhlédneme-li Čechovovu jednoaktovku, nezdá se nám pravděpodobným, že by Vilém Szpyk při svém příklonu k francouzské literatuře neznal Ohnetovu novelu, zvlášť když ji ve svazku Černá a růžová vydalo pražské Zemědělské knihkupectví A. Neubert už v roce 1919.

A Szpyk v letech třicátých?

Jako by potřeboval věřit v renesanci prožívané, tolik nejednoznačné epochy. Jako by neustál výsměch smrti, když tuberkulóza se přihlásila o slovo způsobem nejbrutálnějším. Básnické vhroužení se do let zkoušky charakterů a osobní statečnosti pojmenoval Szpyk na Líheň (Praha: Orbis, 1933).

A ještě dále – –. Jako by v tom byla symbolika, jako by se musil v době nástupu fašismu vrátit domů: své nejrozsáhlejší dílo, román z venkovského prostředí Selská madona, postoupil k vydání kdyňskému Aloisi Krutskému. Právě tak, ve zlovolném třiatřicátém. Třiatřicátý přímo vybízel, nutil říci víc, co nejvíc a to nejpodstatnější. Otázky po smyslu života a po smyslu smrti, s kterými se mladý umělec vyrovnává, nabyly vrchu v básnické knize, originálním experimentu Bolest krásné naděje (Plzeň: Grafická Unie, 1933). Není to nedopatření – básnické knize, a ne básnické sbírce říkáme přesvědčeni o patřičnosti toho. Szpyk se touto knihou projevil jako mimořádně tvořivý člověk, obdařený až záviděníhodnou invencí. On se totiž pokusil – a vůbec ne beze zdaru – o dvojí: předně nadnesl alternativu globální poezie všeho umění, když sjednotil (provokující) poezii s fotosyntézou a vůbec celým grafickým vyřešením knihy do organického celku. A za druhé: jeho náboženstvím je Poezie, ne poezie, a tu nazírá jako nedělitelný komplex Poezie všeho, rozuměj i slovesného druhu, i Života, ne života.

Pro Szpyka, byť intelektuálně velice výkonného, již nevybylo posmrtné místo na českém literárním výsluní a v historii. Patřil sice do garnitury avantgardních slovesných umělců meziválečného společenského intermezza, ovšem jakožto básník smrti nebyl českou poválečnou společností nijak vyhledáván.

Ale co na tom, když člověkovým údělem je sebeprojekce a pojmenovat smysl své existence musí, přece z vůle tvořitelky přírody disponován k antropocentrickému nutkání přemoci čas svého fyzického bytí, a dělá to přiznav se světu k limitovanosti všeho v sobě.