Prácheňské rezonance 2004

Devětatřicátý. Truchlivý od samého začátku (2)

Josef Žuvníček nedosáhl met, které by ho opravňovaly nárokovat si odstavec v encyklopedii. (Bylo to snad jeho ideálem?) Nicméně z novodobých takzvaných „whoiswho“ na dávného, prý tehdy ne právě dobrému zdraví se těšícího učitelského začátečníka na výpomocném místě v Trhanově pamatuje i nejaktuálnější elektronický Slovník českých knihovníků a v samotných Domažlicích, tam je v informované veřejnosti dosud nesmrtelný. Jakože za života velice uznávaný, ctěný, ba milovaný. Literární vědec Emil Felix o zesnulém Žuvníčkovi napsal, že byl kulturním svědomím Domažlicka a Chodska, ale to je dvacátým stoletím natolik otřepaná fráze, že v našem století bychom se s takovou už nezavděčili. Bez váhání však přikývneme na Felixův bonmot, že Žuvníček patřil k praktickým idealistům.

A tak tedy: kdo byl rodilý Pražan, z přičinění brzy slovutného profesora Josefa Thomayera na český jihozápad se přistěhovavší (1884) a v podčerchovských Aténách po roce 1888 tak výrazně se prosadivší? Jen si tu domažlickou velestopu připomeňme!

Na začátku řadový učitel, po mnohaletém působení v dívčí škole její ředitel: to od roku 1909 až do samého konce úředně produktivního věku (1925). Každým coulem filantrop, ani v důchodcovských letech neochabující v nadšení pro výchovu mladého pokolení. Měl k tomu patřičnou víru v člověka a mimo to i invenci nadobyčej inteligentního progresivisty. Jako odměnu organizoval domovavědné školní výlety, k názornosti využil školní biograf a estetický cit svých svěřenců pěstoval divadelními představeními při školních besídkách.

Polovinu svého života vyčníval také v kulturní sféře Domažlic: takřka třicet sedm let (1901 – 1937) tu byl knihovníkem, a vůbec ne z pouhé rutiny! To ostatně ani nedovedl. Jaké to – v mocnářství stále tak výjimečně vídané – způsoby zavedl! Rok co rok vydával aktualizované tištěné katalogy a v týdeníku Posel od Čerchova uveřejňoval statistické informace typu: „Veřejná obecní knihovna otevřena byla v měsíci listopadu (1914 – pozn. aut.) devětkráte. Provedeno celkem 546 půjček a zapůjčeny 1523 svazky, z nichž byly 83 svazky básní, 1346 knih zábavných, 51 poučná a 43 časopisy. Průměrem připadá na půjčovní hodinu 61 půjčka se 169 svazky. – Knihovna nalézá se v II. poschodí radnice a otevřena jest v neděli od 10–11 hodin, ve středu od 11–12 hodin dopoledne. Zápisného zaplatí čtenář jednou pro vždy 1K; zcela chudé osvobozuje od zápisného městský úřad. Seznam knih prodává se v knihovně po koruně. Je zjevem potěšitelným, že těžkou dobou přítomnou zájem o knihu jen nepatrně byl dotčen.“

A pro představu. Za Žuvníčkova působení ve Veřejné knihovně byl dvou tisícový knižní fond rozšířen na čtyřnásobek.

Třebas byly v prostředí školy Žuvníčkovým hájemstvím předměty přírodopis a fyzika, s devatenáctým stoletím se rozloučil založením Literární jednoty (1900), v níž byl i jednatelem. Jednota patřila po desetiletí k nejagilnějším domažlickým spolkům. Sám Žuvníček k nejagilnějším individualitám ve městě. Cvičitel Sokola, člen výboru Veřejné obecní čítárny, člen obecní samosprávy atd. Domažlice Žuvníčka dobře znaly z literárněpopularizačních kurzů a přednášek, kterých bychom se dnes už nedopočítali.

Ovšem vraťme se ještě k předešlým letokruhům stromu Žuvníčkova života. Píše se rok 1893 a v Domažlicích se chystá památná Okrsková výstava krajinská, v krátkém čase a pak už napořád vzpomínaná jako výstava hospodářská, průmyslová a národopisná. Josefu Žuvníčkovi je teprve osmadvacet, do Domažlic před pouhými čtyřmi pěti roky přibyl a již jej uvedli do pořadatelského výboru výstavy vedle skutečných duchovních veličin města a kraje (Max Dufek, Antonín Srna, Jan František Hruška, Vojtěch Kabrle). Jinými slovy intelektuální Olymp začal Žuvníčka uznávat a Žuvníček se v dějinné události, jakou výstava byla, podepsal úvodním slovem do výstavního katalogu. A byl to opět profesor Emil Felix, který neváhal označit učitelův text za skvělý.

Jistě že pro superlativy, jimž se v případě praktického idealisty snad ani nelze vyhnout, nemůžeme pominout to zásadní. Totiž že nejprvotnější základy Žuvníčkovy maximální a adekvátně úspěšné sebeprojekce leží ve spokojeném manželství a rodině. Devatenáctiletý smíchovský rodák přišel do Trhanova za kantorskými zkušenostmi, a do Domažlic za duchovní výstavbou pomyslného pylonu, také ovšem za láskou. Za láskou Marie Regalové. Marie, s níž se pětadvacetiletý Josef 20. srpna 1890 oženil v děkanském chrámu Páně.

Když pokračovatel rodiny vědců a spisovatelů Nováků (křestním jménem Arne) věnoval Žuvníčkovi fejetonistovi a úvodníkáři Posla od Čerchova uznalou přízeň ve čtvrtém, přepracovaném a rozšířeném vydání Přehledných dějin literatury české od nejstarších dob až po naše dny (Olomouc: R. Promberger, 1936–39), nesporně to byla i pro regionalistu Žuvníčkova formátu, obratného feuillenistu domažlického, v popularizaci šťastného, příjemná pocta. A pro jeho rodinu zasloužené zadostiučinění.

Osvícený člověk Josef Žuvníček sice přesáhl čas svého fyzického bytí jako veřejnosti (až neskutečně) sebeodevzdaný učitel a ředitel, jenže historie města na rozhraní dvou kulturních světů si jej pomatuje nejtrvaleji jako publicistu, jako autora učebnic a poučných brožur technického obsahu a ne naposled jako autora několika divadelních her pro děti i dospělé, tedy řekněme jako ochotnického dramatika.

Už Žuvníčkovy popularizační a vzdělávací spisky, sešity a brožury by vydaly na malou příruční knihovničku: Zařízení podomního telegrafu, telefonu a hromosvodu (1904), Motory malého průmyslu (1907), Měření elektrického proudu (1908), Stavba a řízení elektrických drah, zvláště městských (1909), Elektromotor pohonem v řemeslech a živnostech (1913), Příklady elektrických rozvodových sítí pro světlo a pohon (1921), Amatérské přijímací stanice pro radiotelegrafii a radiotelefonii, Elektřina ve službách chemie: pokusy s elektrolysy s přístroji vlastní výroby (obě 1924), Podmínky úspěšného přijímání radiostanicemi (1925), Elektřina, vládkyně světa (1928) a Elektrický zvonek: jeho sestrojení a užití (1933) a k tomu několik učebnic přírodozpytu a k tomu scénáře divadelních her a pohádek, jako Kurážná Káče (1931; neexpedovatelný exemplář je uložen v Národním konzervačním fondu), Přístav bezpečný je srdce matky (1935) a další a k tomu ne(vy)nucená úlitba druhému domovu tituly Královské město Domažlice (po 1912) a Nový průvodce Chodskem (1927; J. Ž.: „Turistika je poezií života.“) a k tomu … Skončeme už. Což není zřejmé, že i Josef Žuvníček patřil k nejplodnějším autorům, kteří kdy chodili Podčerchovím chodským i nechodským? Nastojte – vydavatele měl autor především v Praze (I. L. Kober, Ústřední divadelní knihkupectví a zastupitelství čsl. ochotnictva F. Švejda a nikdo jiný než sám F. Topič) a často i v Plzni (A. Batěk).

Plynoucí čtvrtstoletí a jejich regionální publicisté se ne vždy shodnou, zda se muž brilantních úvah a značného vědomostního kapitálu narodil na Nový rok 1865, nebo 3. ledna 1865. Ovšem když 13. února 1939 vydechl naposledy, smutek svěsil hlavy mnoha Domažličanům.