Prácheňské rezonance 2004

JÁ chci publikovat!
čiže One man show

„Zřejmě zde vystupuje z hlubin minulosti ona Vaše ideově podmíněná minulostní odchylka (viz Vaše vita), jejíž původ vězí v názorech typu, že Pytel brambor neváží víc než tisíc slov. Pane Novotný, váží.“ (čtenář stránek www.reflex.cz)

Vladimír Novotný je pedagogem na Západočeské univerzitě v Plzni a brzy se vrátí z prázdnin. Býval též literárním vědcem, ale ten, imunní vůči dynamickým proměnám v pozemské noosféře a tedy jen ty stojatější vody literárněspolečenské „reprezentující“, jako by měl prázdniny už léta – pravdaže doživotní. Co Novotnému zbylo, to je pouze touha – doslova nezvladatelná, doslova říčná touha po publikování za každou, ale opravdu ZA KAŽDOU cenu. (Novotný: „JÁ chci publikovat!“ Plzeň L. P. 2000) Díky objektivním okolnostem si Novotný uvědomuje nicotnost víc než kdokoli jiný – a s nadlidským snažením přemoci ji brázdí její moře na pni pro nepevný charakter velmi vratkém. Totiž: Novotný v limitech svého chápání světa kriticky hodnotí, posléze především neliterárně účelově „hodnotí“, poučuje a cejchuje – to vše podle politické objednávky a konjuktury hledisek 1). (V polistopadovém literárněspolečenském životě to dotáhl na samozvaného politruka s inkvizitorským zacílením na ty k nimž patřil, jejichž kulturu spoluvytvářel a převysoce hodnotil.)

Také já jsem se v srpnu roku 2006 mohl v internetovém Reflexu dočíst, že „západočeský spisovatel (…) vydal několik prozaických knih, v poslední době se však psaní nijak zvlášť nevěnuje; stáhl se do tvůrčího ústraní, nezúčastňuje se literárního života ani v regionu, ani v metropoli“ a k tomu tamtéž v dubnu 2007, že „mezi naše nová … periodika se zařadila tribuna s názvem Subjektivník,“ kde „editory jsou Jiřina Rybáčková (komentuje politické a veřejné dění) a horažďovický prozaik (…), který sem píše pořád a pohříchu o všem možném, ba i o literatuře.“ Napohled nic, co by mne mělo upoutat víc než cokoli jiného z Novotného přečasto a už typicky jen prázdninových reflexí baviče, nebýt ovšem toho, že obě – pro rychlejší orientaci čtenáře podtržené – protiřečící si pasáže se dotýkají jednoho jediného člověka. Jsem jím – právě já. A zřejmě mám být schizofrenně zmaten: jak to tedy je?, psaní se nijak zvlášť nevěnuji 2) a stáhl jsem se do „tvůrčího ústraní“ 3), nebo naopak píši pořád a pohříchu o všem možném, ba i o literatuře?

Při vědomí toho, co všechno Novotného publikující JÁ už „dokázalo“, by se chtělo říci: A není to všechno docela jedno? Kritik kdysi literární – upozornili jsme už při jiné příležitosti – přece dávno není schopen hodnotících soudů, které by věcnou závažností, odvahou nových náhledů a nejzákladnější lidskou solidností pisatele nicotě vyrvaly: a ztracenému ve společnosti řečené informační 4) nedostává se Novotnému už ani primární úcty k nejběžnějším faktům. Naopak ty „fakty“, které ke své „tvorbě“ potřebuje, si plžoautor (to přebíráme z Novotného výraziva) bez nejmenšího zaváhání vymyslí.

(Nenastal už zlom? Není Novotného přetrvávající, setrvačné angažmá v literatuře – do důsledku a z principu vzato – literatuře nejvíce ke škodě?)

Když flexibilní Novotný onehdy referoval o knížce prodávané v úhledném zabalení do dolní části dámského spodního prádla (kdosi dopsal, zda by nebylo lépe tisknout takové dílo rovnou na toaletní papír), mentálně nevychýlená čtenářka s nezborceným žebříčkem estetických hodnot odpověděla: „Popravdě nechápu, proč pan Novotný svůj článek psal, ani to, co jím chtěl říct. Dočetla jsem jej proto, abych se dobrala nějakého „merita věci“ – marně. Mlácení prázdné slámy, které si pan Novotný mohl nechat pro redakční kolegy ke kávě, není podle mne hodno širšího publika.“ Jenže právě to si Novotný už nikdy nebude moci uvědomit: vloni mu bylo šedesát a zatímco řada jeho vrstevníků literárních vědců je pořád schopna psát seriózní texty, na nichž těší, že literatura je poměřována i metrem schopnosti obrážet nestrnulost society, věčný ctižádostivý chlapec pro publikování-stůjcostůj asociálně schopný vpravdě všeho, ale opravdu DOCELA VŠEHO, a to doba nedoba 5), a to režim nerežim 6), vystavuje na odiv rutinního, neobjevného, novému zavile škodícího a v klišé uvadle zabředlého ducha s nepochopitelně radostným sebeobětováním v plynutí všeho. Vždyť publikuje, publikuje, ach, publikuje…!

(Jiný čtenář stránek www.reflex.cz, dost rozzlobený, tím spíš pak sobě naštěstí ušetřený od čtení Novotného „tvorby“ v plzeňském měsíčním sešitě Plž: „Nechápu proč Novotný píše pořád dokola takové nezáživné články. Pořád o samých nesmyslech! Pak se všichni diví, že dneska o literaturu nemá nikdo zájem… Možná se, pane Novotný, cítíte býti expertem na literaturu, ale píšete sakra pro širokou veřejnost, tak se snažte zplodit něco normálního a hlavně duchaplného!!!“ Jenže právě to Novotný už nemůže. Jeho profesní etika minulosti spočívala a také dnes spočívá v „umění“ sloužit – ať obecným krajnostem v tom kterém politickém klimatu, ať jednotlivcům v tom kterém politickém klimatu. Radikálním popřením jedněch dobových tvrzení jinými dobovými tvrzeními se Novotný stal po povrchu společenského vývoje klouzajícím individuem filosoficko-eticky zakořeněným jen ve svém jáství a logicky tedy končícím „kariéru“ jako řadový komentátor nepodstatného, podružného, vývojově překonaného.)

Novotného nepřiměřeně ctižádostivá sem a tam plavba nicotou 7) šťastně skončit doopravdy nemohla. Co je však velmi na pováženou, až k neuvěření: i v roce 2007 kulturní politika státu dosud přeje a opírá se o společenský typ, jenž je živoucím příkladem procesu přelévání kdysi intelektuálního v dnešní už asociální. V osobě Vladimíra Novotného se česká kultura pyšní historickým paradoxem: jako veličina se Novotný vnitřně vyvíjel a duchovně vyrostl v politicko-kulturním prostředí, za jehož stagnaci a nakonec i pád se nevědomky „zaručili“ „myslitelé“ třetí a čtvrté garnitury. Dnes je intelektuálně ustrnulý Novotný, všestranným vývojem společnosti nezadržitelně předběhnutý, právě takovým „myslitelem“ právě takové garnitury – ovšem ve společnosti zakládající si na netotalitním uspořádání.

Ad hoc: Mluvit o českém literárněspolečenském Absurdistánu v minulém čase, jak to právě Novotný činí, je opravdu značně zavádějící. A není nepochopitelným, že na zachování takového Absurdistánu má zrovna Novotný osobní a eminentní zájem. Jedině Absurdistán skýtá takové duchovní prostředí, v němž žije Novotný odmalička, těží z něj a uplatňuje se od studentských let do současnosti.

Nicméně a přes to všechno, což je nade vše směrodatné, publikování hodnotově a tudíž i společensko-historicky (zdůrazněme společensko-historicky!) povětšinou bezcenných komentářů odborně, neboť v prvé řadě lidsky selhavšího Novotného ještě neznamená, že by tisíce zbývajících (ještě-)čtenářů literatury byly nemyslícím davem, strojově přijímajícím vše, co mu podvrhne bytost včerejška. 8)9) A právě pro tuto kulturně sociální komunitu je literatuře velmi třeba bránit se tomu, kdo ji obětoval bezskrupulózně elastickému jáství, přežívajícímu svůj dávno odeznělý čas. 10)

14. srpna 2007

MVČ


1) Vladimír Novotný: „Nová sovětská ústava se stala výmluvným důkazem, že neexistuje humánnější společenský systém než socialistický, že žádný jiný systém není schopen zaručit skutečně demokratický rozvoj lidu. Socialismus umožnil pracujícím masám široký přístup k duchovním hodnotám a učinil z nich také bezprostřední tvůrce kultury. Při charakteristice současného sovětského umění a literatury si proto neustále připomínáme slova Leonida Iljiče Brežněva: „Sovětské literární a umělecké pracovníky vychovala komunistická strana!"“ (Cesta k tvůrčím úspěchům; Zemědělské noviny, 29. 5. 1978)

2) Elektronicky gramotný pozorovatel literárního snažení ovšem ví, že právě v době, kdy Novotný svůj „postřeh“ napsal a uveřejnil, psal napadený poslední kapitoly tetralogie Země podvedená, své nejrozsáhlejší prózy.

3) U Novotného tvrzení o Vejlupkově neúčasti na literárním životě v regionu si s podivem všímáme skutečnosti, že Novotný nepovažuje Prácheň za region, natož za region žijící kulturním, samozřejmě i literárním životem. (Právě Prácheň však dala české literatuře server vzdorující Novotného inkvizitorským snahám – více viz článek O jhu oportunismu v oddíle ANTI-NOVOTNÝ projektu Chůdové kořeny MVČ.) Novotný má na mysli patrně jen literární život regionu Plzeňsko, k tomu však viz články Exhibicionismus plže a exces jako normalitaNeliterární aspekty literárněspolečenského ve stejném oddíle.

4) Ostatně na to jsme upozornili již v článku Ohlédnutí: literatura a Internet v roce 2006.

5) Z minirecenze Radky Bzonkové na Novotného knihu Eseje o ruských spisovatelích (vyd. Cherm, 2006) v týdeníku A2 č. 18/2007: „Soubor statí Vladimíra Novotného o ruské literatuře je především výběrem jeho starších textů. Napsal je v nakladatelství Odeon od konce 70. let až do roku 1989 a tehdy měly ve své většině podobu knižních doslovů. Autor články pro nové vydání nijak zásadně nepřepisoval, jen z nich odstranil ideologické pasáže, poplatné své době.“

6) Vladimír Novotný: „Česká literatura po XIV. sjezdu KSČ má za sebou mnoho významných úspěchů, zvlášť je třeba ocenit trvalý vzestup aktivity spisovatelské fronty, její příklon k socialisticky orientované tvorbě. XV. sjezd KSČ i sjezdy našich spisovatelských organizací však stanovily pro další období požadavek aktivního úsilí o kvalitní socialistickou literaturu… Velký podíl na současném úsilí naší kulturní fronty má nástup mladých nadaných prozaiků, v jejichž díle se odráží reálný život socialistické společnosti a kteří se snaží vyslovit svébytné svědectví o epoše. Právě v dílech vpravdě talentovaných mladých autorů se literatura stává účinným nástrojem socialismu a míru… (Štafeta mladé prózy; Zemědělské noviny, 15. 7. 1978)

7) Na tomto místě odkazujeme čtenáře na text O magii slov a o chimérách.

8) Viz již připomenutý článek O jhu oportunismu.

9) Ještě v roce 1988 píše Vladimír Novotný  v jednom z čísel přísně dogmatického prorežimního týdeníku Tribuna: „Sedmdesátá léta znamenala v literaturách socialistických zemí posílení pozic socialistického realismu. Literatura se vrátila k ideálům socialistického humanismu. Historickým předpokladem socialistického realismu je nástup proletariátu do čela světového revolučního hnutí, jeho teoretickým předpokladem je marxismus-leninismus, vědecký světový názor dělnické třídy a ostatních pracujících a tvůrčích umělců. K nejdůležitějším znakům jeho metody patří – obdobně jako v realistickém umění vůbec – stranickost, lidovost, pravdivost.“ (Tvůrčí metoda socialistického umění)

10) K čemuž potřebuje plátce daní a úředníka, disponujícího veřejnými financemi. Oběma se odvděčí pakulturou mstivce, samým sebezahleděním nejen retardovaného, ale k tomu i nestydatě pohrdajícího pamětí společnosti, společností samou.