Prácheňské rezonance 2004

Ještě k pietě a srozumitelnosti. Jan Beneš…

Smrt Jana Beneše, předního představitele exilového spisovatelstva, který 1. června – řečeno s Jiřím Breberem (www.neviditelnypes.cz – 12. 6.) – ukončil svůj život hemingwayovsky, byla pro média příležitostí k projevům úcty a v tomto duchu vyzněl i pro ČRo 6 Karlem Hvížďalou napsaný a Neviditelným psem převzatý text, v němž autor napsal, že „hypertrofovaná citlivost je předpokladem jakýchkoliv skutečných a velkých uměleckých výkonů“. Právě s tímto vědomím měla čtenářská veřejnost, pozůstalí a posmrtně venkoncem i sám spisovatel právo na pietu nezneuctěnou ničím a nikým. Žel pro Vladimíra Novotného se Benešova smrt stala příležitostí k dalšímu perverznímu excesu. Novotný píše v „nekrologu“ Jan Beneš a jeho Žaluji (www.czlit.cz – 5. 6.), že spisovatel „své postoje dával vehementně najevo a byl tím proslulý“ a že „nedávno se v Praze zúčastnil jedné besedy o exilové literatuře – a po několika vstupních větách byl řečeným, on sám literát exulant, natolik podrážděn, že z večera odešel i se svou paní“. Pak ovšem právě Beneš by sotva přijal absurdní skutečnost, že na skonu spisovatele zosobňujícího intelektuální odpor režimu Novotného a Husáka notabene publicisticky parazituje normalizační redaktor několika periodik i nakladatelství, který píše pouhý rok před listopadovými událostmi l989 v přísně prorežimní Tribuně toto vyznání: „Historickým předpokladem socialistického realismu je nástup proletariátu do čela světového revolučního hnutí, jeho teoretickým předpokladem je marxismus-leninismus, vědecký světový názor dělnické třídy a ostatních pracujících a tvůrčích umělců. K nejdůležitějším znakům jeho metody patří – obdobně jako v realistickém umění vůbec – stranickost, lidovost, pravdivost.“

Chválí-li někdo takový Jana Beneše za to, že k literatuře přistupoval „jako k něčemu, kde je za každou cenu zapotřebí dávat najevo, která strana barikády je ta správná – a nezůstat u toho, také se na onu správnou stranu postavit, byť pouze se spisovatelským perem v ruce,“ patrně je už jen na čtenářích, aby Janu Benešovi z úcty k němu i k jeho heroickému životu řekli omluvné promiňte.

14. června 2007

MVČ