Prácheňské rezonance 2004

Poznámky k situaci literatury, k situaci v literatuře

Krásná literatura, nemizející paměť lidského rodu a šlechtitelka estetického a etického v jedinci i v generacích, prochází vnějším údobím, které je tu historicky poprvé: konec světového socialistického experimentu politicko-ekonomického a obnova – v planetárním měřítku bytnějící převaha – parlamentní demokracie a mechanismů tržního hospodářství, v němž i literatura sama je zbožím, třebaže zbožím – v českém kulturním prostředí – postaru se domáhajícím výlučnostní výbavy. Ale to jen díky lichému, respektive nedostávajícímu se komplexnímu zhodnocení reálií soudobého světa člověka. Říkáme-li člověka, jde nám o úhel pohledu na inteligentní zoologický druh, který dospěl do takové etapy evolučního vývoje, v níž je schopen biologický život nejen zplodit, jak mu dáno přírodou, ale také stvořit, jak dosud dokázal jen jeho Bůh, a kdy dokáže inteligentní fenomény, souběžně se prosazující s inteligencí biologického původu, vyrobit technologickou cestou. Na takovou výrobu můžeme nahlížet jako na novodobý příběh o stvoření. Taková výroba může mít účinek poezie. Z existenciálního hlediska svět člověka dvacátého prvního století je – a už nebude jinak – syntézou biologického a technologického, přičemž technologické nabývá a bude nabývat stále větší převahy.

Jsme obklopeni, vybaveni elektrotechnikou a elektronikou. Pracují pro nás, pracují za nás, pracují s námi. Baví nás, objevují kosmické světy, společně tvoříme a vstupujeme do virtuálních světů, dříve víceméně pasivně vnímaných – četbou literatury. PC, hardware a software nás uvádí do nového životního prostoru, kyberprostoru, v němž žít je samozřejmostí civilizovaných lidských individuí. Literární příběh ztratil účinek a společenskou váhu, protože je pouze fabulovaný a fabulovaný příběh se přežívá, nahrazován příběhem interaktivním.

Literární autoři, záměrně neříkáme spisovatelé, neboť slovesný tvůrce spolupracující s odpovídajícím software na interaktivním příběhu v kyberprostoru, je a bude autorem nového typu, jsou na počátku dvacátého prvního století frustrováni společenským nezájmem o literaturu, jíž přiznat přívlastek krásná je nejednou značně problematické. Desítky a stovky pokušitelů literární Múzy usilují oslovit – namnoze náhodného, nějakého-li – čtenáře spoléháním se na účinek hrubosti a vulgarismů. Namísto pozitivního estetického prožitku výsledkem je pocit ošklivosti s faktickým odmítnutím literatury tak zvaně umělecké. Virovým onemocněním literárního pokusnictví především nastupující a střední generace literárních autorů je neosobitost. Výrazová šeď brání rozpoznat autora už po několika odstavcích či strofách. Literární i „literární“ výplody jsou si často podobné jako vejce vejci a co mají nejvíc společné je ona hrubost, ona vulgarita pokoušející se zamaskovat chudobu: chudobu najmě jazykovou, chudobu výrazovou, stylizační tím spíš. Přesto můžeme mít dojem, že jsme národem prozaiků a básníků přímo přespočetných. V nejmenovaném městě na západě Čech působí klub čítající na sto padesát členů a označením „básník“, „prozaik“, „esejista“ v něm plýtvají nebetyčně, třebaže ve skutečnosti jde o zájmový kroužek narcisů s větší či menší poruchou sebehodnocení a třebaže jen jednotlivci dokáží vyprodukovat báseň namísto plakátu.

S Tématy z témat, v úvodu naznačeno, se český adept literárního řemesla, ale také literární tvůrce bohaté bibliografie míjí ve vzdálenosti bezpečné až uctivě. Mimoliterární svět oplácí zcela přiměřeně. Je ovšem otázkou, zda – kvalitativně změněn – očekává svůj pravdivý obraz ještě a právě od literatury.

10. května 2006

MVČ