Prácheňské rezonance 2004

Skromně žil velký život. Čestmír Vidman

„Je něco v nás / co stále rezonuje / s ladičkou domova // Střídáme melodie / ale ta nejdávnější / v spodních proudech zní.“ (Čestmír Vidman: Daleko)

Svého devadesátého druhého, v kalendáři posledního října se nedožil. Chybělo jen třináct dní.

Někteří v Čechách jeho jméno nikdy neslyšeli. Někteří ho pojmenovali básníkem. Ovšem jím se – vzdor skutečnosti, že pod Apeninami narozen (*31. 10. 1921, Monfalcone) – nestal jaksi samo sebou na přímluvu rodových genů: právě naopak, k tvůrci básnických textů se musel složitě propracovat. „Handicapován od narození poznal jsem sílu básnického slova, které mi pomáhalo překonat všechny překážky a potíže. Báseň vzniká z jasu nebo z bolesti.“ (Častěji z bolesti, myslíme si. Vždyť Čestmíru Vidmanovi osud přisoudil stín, později zacloněný šerem a ještě později – tmou.)

Ale soudíme, že dojít k pokusům básnickým Vidmanovi dopomohly především cesty. Sama tvorba Čestmíra Vidmana je rozsáhlým, mnoha set stránkovým veršovaným cestopisem a zároveň o nic méně – oslavou domova. Zůstává z dějinných pozůstalostí po Čestmíru Vidmanovi (… a v Památníku národního písemnictví vydají na padesát kartonů!), že svoji prvotinu, bibliofilii Moře, vydal ineditně a už jako jednapadesátiletý (1972).

Apropos! Jeho cest bylo přemnoho. Po té první – z Itálie do Čech a z příbramského gymnázia do obdobné školy na Malé Straně v Praze – přišly třicet pět let trvající cesty komerčního inženýra ve službách československého zahraničnímu obchodu. Čestmír Vidman dosáhl ve světě takového odborného a lidského renomé, takových obchodních konexí a takových přátelství, že doma ho (opravdu nenahraditelného) nesmetly žádné politické turbulence (1947–1982).

Jenže – neurazili jsme my nestora slovesných umělců českých i esperantských? Nesrážíme kulturní přínos světoobčana poznavšího i jiné kultury, než je naše křesťanská? Proč říkáme „tvůrce básnických textů“ a „pokusy básnické“, když pisatelé slovníků, recenzí a medailónků – a že jsou mezi nimi autority ! – píší „básník“?

Sloky vskutku jsou nejčastějším Vidmanovým výrazem životním, ale za básníka se v tomto případě přimlouvají, vpravdě přimlouvají povšechné i originální duchovní žně individuality neobyčejné životní energie. Muž širokého vědění, neobyčejného empirického zázemí a nemenšího daru opětovat ušlechtilé přátelství spoluvyznačil na české kulturní scéně druhé poloviny dvacátého věku doslova křižovatku cest doufajících, tedy esperantistů. Prošel po ní s význačným prozaikem a básníkem Karlem Píčem, básnířkou Eli Urbanovou, s básníkem Jiřím Karenem, spisovatelem a rozhlasovým režisérem Františkem Kožíkem, bez výjimky to veličinami českého esperantského krásného písemnictví, také s překladateli par excellence Rudolfem Hromadou a Tomášem Pumprem a ne v poslední řadě též s všestranným Josefem Rumlerem, básníkem, literárním kritikem a historikem, editorem.

„Druhý jazyk pro všechny“, esperanto, mu dal poznat a duchovně rezonovat s opravdovými spisovatelskými osobnosti světové esperantské kultury. Byli to kupříkladu Villiam Auld, primus inter pares, Geraldo Maltos, Julio Baghy, další stěžejní veličina esperantské literatury Sándor Szathmári a tolik, tolik dalších.


Českého parnasu Vidman dobyl, ale samý jeho horizont ne. Ovšem byl to právě Josef Rumler, který předního českého esperantistu pojmenoval nejrealističtěji. Básník domovské krajiny totiž napsal v doslovu k Vidmanově sbírce Vyhlížení k domovu (Praha: Hlpress, 1992), že jeho vrstevník a soudruh je cestovatelem s očima básníka a jeho strofy zas cestovatelskou aplikací básnické miniatury. Ale docenil, že rozsah světoobčanových „konkrétních obrazů z různých částí světa přispívá k jakési komplexnosti zpodobení současného glóbu v jeho sociální rozpornosti i integritě.“

V tomto místě se až dech tají. V roce 1974 vyšla Vidmanovi bibliofilie Miska rýže. V ní jako depresivní memento báseň Technice se pokloň („… svázané básně / vezou kontejnery“). Uplyne čtvrtstoletí a na Internetu se počíná rýsovat literárně-výtvarný útvar Litterate. Je právě tak obsažný a filozoficko-eticky sdělný, jak jen může být biologicko-technologický fenomén, kterého v tvůrčí a organizátorské dílně Občanského sdružení V-Art Písek nazvali Univerzálním Autorem. Mezi desítkami umělců Univerzálního Autora podpořivších estetickými, etickými i myslitelskými vklady a nuancemi je také doyen Čestmír Vidman. Jeho komplexní angažovanost ocenilo Občanské sdružení V-Art cenou Za významný dlouhodobý přínos krásné literatuře v interaktivních uměních internetových. Je tomu právě deset let.

S tvůrcem básnických textů a literárních dramatizací pro jednoho herce (Evu Seemanovou), fundovaným esperantistou a myslitelem přelomu tisíciletí Čestmírem Vidlanem se rozloučila rodina, přátelé a obdivovatelé v malé obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích 29. října 2013. Poslední pozdravení čtenářům už před časem Čestmír Vidman formuloval věcně: Mé krédo je tvořit ze života pro život. Píši poselství a myslím na ty malé.