Prácheňské rezonance 2004

Stroje, humanismus a evoluce society

Britské listy, www.blisty.cz, 7. srpna 2008

I.

1

Pazourek v ruce primitivního člověka to byl, co na úsvitu lidské society vyznačilo patrně nejpozoruhodnější jev ve sluneční soustavě: koexistenci inteligentního fenoménu a nástroje, po tisíciletích vývoje stroje, ještě později automatu, v jedenadvacátém století robota blížícího se inteligencí člověku. Neméně příznačné je, že to naopak byla až průmyslová revoluce, s níž se stává již rozšířeně užívaným termín humanismus. Už po prvních čtvrtstoletích sociálních konfliktů si kapitál (vlastníci) ze strojové výroby povstavší uvědomil potřebu nové filosofie soužití a naučil se – jisté míře sociální solidarity. Stroje ve službách člověka to byly, co podmínilo novou materiální kvalitu života lidského jedince a spolu s ní samozřejmě i kvalitu duševní: totiž kulturní sebeuvědomění citové, totiž vědomí kulturní sebehodnoty. Tak základy novověké kultury poddruhu homo sapiens sapiens stojí na citovém štěstí individua a na produktivitě práce, samozřejmě té společné – práce lidí a práce strojů. A je opět příznačné, že k největší sociální smršti v dějinách dvacátého století došlo v zemi, kde se strojů nedostávalo a tedy ani citového štěstí ne a kde synonymem existence se stala nuzota, do znicotnění srážející hodnotu života jedince i society – v carském Rusku.

2

Humanismus novověku, svědčí paměť dvacátého století, tak je dvojích kořenů. Humanismus z politické vůle vzešlý uvykl definovat se jako sociálně spravedlivý bez rozdílu tříd a sebe sama ohraničil etikou kolektivního. Humanismus mající svůj původ v produkci strojů upřednostňuje individuum v liberálním prostředí, ohraničeném etikou kapitálu.

Bezmála celé dvacáté století je epochou existenčního střetu obou typů humanismustřetu rozdílného etického v nich.

3

Ze střetu těžily stroje: staly se dokonalejšími a přibylo jich geometrickou řadou. Stroje rozhodly střet. Mocnost, filosoficko-eticky se vymezující sociální spravedlností a paternalistickou péčí o uspokojení základních životních potřeb všech individuí a skýtající inspirativní příklad sociálně a citově nespokojeným ve společnostech humanismu-produktu výrobně-technologické základny, existovala v podmínkách permanentního vnějšího ohrožení: kapitál totiž nepřipouštěl alternativu. Proto paternalistická mocnost stojící na troskách carského Ruska mohla v existenčním soupeření obstát jen se zdárným – kumulováním kapitálu, investovaného ovšemže do výroby strojů, významně do průmyslu zbrojního. Dějiny antagonistického soupeření obou typů humanismu jsou dějinami vynalézání a výroby zbraní masového, celoplanetárního ničení – a zároveň pradějinami sebereflexe živého kosmu: vždyť každý nový objev průmyslu na zabíjení člověka byl také objevem zvyšujícím jak člověkovy ambice poznat vesmír, tak i ambice do kosmických prostorů proniknout. Pazourek člověkem opracovaný do pěstního klínu, člověku však daný jako produkt tisícileté výroby přírody, potažmo kosmu, se vesmíru vrací jako jeho nová dimenze – dimenze ducha.

4

Citové štěstí, které vždycky je základem etiky individua, je v novověké společnosti odvislé od ekonomické úrovně society. Zatímco kapitál investovaný do zbrojení ve společnosti humanismu výrobně-technologických základů přinesl bezpočtu jedincům zlepšení materiální kvality života, a tedy citové štěstí, společnost spravovaná paternalistickým státem, sebezáchovně investujícím kapitál státu do zbrojního průmyslu, chtěla-li být s etikou humanismu sociální rovnosti životaschopná, podobně konat nemohla: a tak materiální nedostatek nahradila ideou. Ideou historického poslání. Ideou zítřejšího štěstí všech jedinců všeho světa.

Válku, historiky zvanou druhá světová, tak vedle zabíjejících strojů vyhrály city zabíjejících lidských jedinců, vítězstvím obšťastněných. Politicko-vojenskou vůlí exportovaný humanismus nabízející společnost sociální rovnosti opanoval city té evropské společenské třídy, která měla ke strojům nejblíže – třídy dělnictva. Tak se v poválečné Evropě ustavilo teritorium prvého typu humanismu a ten odtud pronikl opět z vůle politicko-vojenské do zemí takzvaně rozvojových: ovšem podobně jako někdejší carské Rusko, ani tyto země neměly průmysl, neměly základnu strojů. Bylo na paternalistické mocnosti, aby svým státním kapitálem usilovala (dbala) i v těchto částech světa o citové štěstí individuí, potažmo o přitažlivost své sociální filosofie.

Ještě dvacáté století však ukázalo, že stroje znamenají v životě člověka víc, než se dříve předpokládalo: žádají totiž ne individuum, které s nimi pracuje, ale které je zdokonaluje a se zdokonalenými dokáže spolupracovat.

II.

1

Paternalistický stát upřednostňující kolektivismus žádá přizpůsobivost průměru. Historické perspektivy jím nabídnutého humanismu ovšem narazily na přirozené biologické vybavení člověka toužícího vlastní vůlí poznat, dokázat, získat, mít…, jak mu dáno už z epochy opracovaného kamene.

A tak ve studené válce obou typů humanismu dvacátého století veškeré emigrační odlivy směřují od humanismu paternalistického státu do společenského prostředí humanismu existujícího na výrobně-technologické základně. Ani kulturní člověk není prost své biologické přirozenosti: a podle jejího zákona i v inteligentní lidské bytosti vládne ego, nikoli alter.

A bylo to právě spokojené ego člověka žijícího v poměrech humanismu výrobně-technologického původu, na kterém ztroskotal dějinný experiment - politicky nastolený humanismus sice relativní sociální rovnosti, ale neudržitelně omezující přirozenost člověka.

2

Válka dvou společností rozdílného typu humanismu, kterou dějepravci nazvali studenou, už jsme řekli, přinesla novou historickou skutečnost – naléhavější sebeuvědomění society jako fenoménu kosmického. Dějiny humanismu, proces vývoje humanismu jsou z procesů vesmírných.

Hle, ještě jedna společenská úloha strojů: jsou to ony, kdo societu k novým filosofickým náhledům na sebe přiměl.

Hle, ještě jedna společenská úloha strojů: jsou to ony, kdo si vyžádal vědu o sobě, o člověku, životě a societě. Člověk ji jen nazval. Kybernetikou.

3

Je tak vyslán do času odevždy.

Kdo? Člověk.

Jak? Tendencí organismu udržet stálé vnitřní podmínky života. Už proto potřeboval pazourek. Řekneme: pud sebezáchovy. Řekneme: strach ze smrti.

Je v tom hlubší smysl!

Je v tom hlubší smysl?

Odpor zániku, tedy entropii, je vlastní lidskému jedinci i lidskému kolektivu z vůle přírody, z vůle vesmíru. Ovšem kybernetika dala homeostázi více rozměrů. Především ji učinila obsahem teoretického vědění individua a rozšířila tak jeho duchovní svět a jeho sebeúctu. Upozornila přece na relativnost zatímního chápání lidského života ve vesmíru.

Praví totiž kybernetik již od samého počátku, že pod pojem život musíme zahrnovat i mnohé astronomické jevy, které mají jen mlhavou podobnost s životem, jak jej prozatím známe a pojímáme, a také že nejsme neměnnou látkou, ale věčně se zachovávající formou. Ve vztahu ke strojům, které si ostatně vynutily zrod nového vědního oboru*), kybernetik zaujímá ve společnosti nové stanovisko: Stroje se podobají lidským bytostem tím, že v rámci celého vesmírného komplexu i ony představují výspy poklesu entropie. (Jsou totiž – homeostatické. Je v tom hlubší smysl.)

Ale jak potom nahlížet city? Ve výspě poklesu entropie vždy přítomného „hráče“? V naší, pozemské výspě zatím jen city lidského individua.

4

Kybernetici jí dali jméno celoplanetární bytost.

Pravdaže societě, v níž lidská individua jsou navzájem propojena sítí (pří)strojů, sítí počítačů. I její počítače jsou z vůle lidských individuí propojeny.

Je tato celoplanetární bytost se svými dějinami humanismu předurčena k překonání hranice pozemské výspy entropie? Je jejím nevyhnutelným posláním učinit tu formu života, již představuje, rozšířenou ve vesmíru? Či snad (dokonce) přirozeným vesmírným úkazem?

Buď jak buď, jsme účastni zrodu nového typu bytosti ve sluneční soustavě. Protože proniknout do vesmíru není věcí člověkovy touhy, nýbrž homeostází dané nutnosti (jako bylo opracování kamene), můžeme předjímat, že takových multibytostí přibude.

5

(Vesmír, nekonečná laboratoř fyzikálních a chemických procesů, má tendenci zvýšit úlohu ducha.)

6

Roku 1767 byl na planetě Zemi vynalezen stroj, který spřádal několikero nití najednou. Rok 1782 je zrodem zdokonaleného parního stroje. V roce 1814 sestrojil člověk parní lokomotivu a o jedenáct let později zahájila na Zemi parní železniční doprava. Kolem roku 1897, tedy pouhých sto třicet let od vynálezu prvního stroje a pouhých dvaasedmdesát let (v rozmezí délky jednoho lidského života) od zprovoznění první parní železnice napsal Kurt Lasswitz román Na Zemi a na Marsu. V něm nad zemským póly jsou vesmírné stanice-kosmická nádraží s lidskou posádkou. Zrod myšlenky na překonání hranic pozemské výspy entropie a myšlenky na učinění inteligentního života rozšířeným fenoménem kosmickým tedy spadá již do první etapy historie výroby strojů. Dějin strojů.

Nejvyspělejší stroje podněcují lidské city, touhy, ale také myšlení, také vyjadřování. Když se v březnu 2002 kosmonautům Johnu Grunsfeldovi a Ricku Linnehanovi podařilo vyměnit v otevřeném kosmickém prostoru poškozené energetické jednotky Hubbleova teleskopu, Pozemšťané opakovali se všenárodními médii: „Hubble opět žije.“ Když roku následujícího zkolabovala na povrchu Marsu sonda Spirit a když ji NASA opět přivedl k činnosti, veřejnost planety Země si vydechla: „Spirit žije!“

Hranici zemské přitažlivosti překonali společně – člověk a stroj. Necelých dvě stě let od vynálezu jednoduchého stroje na spřádání několika nití.

Stroje to jsou, kdo určuje vývoj povědomí lidského jedince o sobě a society o sobě.

III.

1

Žijeme nikoli v jedenadvacátém století, ale jedenadvacátým stoletím. Nelze předpovědět, jakým bude společný svět lidí a inteligentních (pří)strojů za pouhých dvacet let. V societě (pří)stroji přetransformované do planetární multibytosti vývoj nových technologií a sociálně vesmírný fenomén humanismus splynuly v jedno. A vždycky s perspektivou pohybu planetární bytosti do okolních kosmických prostorů.

Tak imperativem prvního dvacetiletí jedenadvacátého věku je spojení myšlenek, funkcí a mobility.

Průměrný jedinec poddruhu homo sapiens sapiens je zcela samozřejmě vybaven snadno přenosným, snadno skladovatelným telefonem sloužícím k telefonování, odesílání a přijímání textových zpráv a fotografií, ke sledování času, provozování kratochvilných her, přehrávání hudby, fotografování, digitálnímu natáčení krátkých filmových snímků a samozřejmě k bezodkladnému připojení k síti.

Výkonný počítač, k jehož ovládání stačí elektronické pero, váží půl druhého kilogramu a je „velký“ jako poznámkový blok – neméně přenosný a neméně skladovatelný než mobilní telefon. Kdekoli a v kterýkoli okamžik vyjeví cokoli z duchovního potenciálu** planetární bytosti.

Není konce.

2

Pravdaže není konce.

Dvacáté první století objevilo rozhraní mezi mozkem a (pří)stroji. Na Dukeově univerzitě v Durhamu vnořili do hloubky jednoho milimetru mozku opice elektrody o průměru lidského vlasu. Konce elektrod svedli do počítače a odtud do ramen robota. Rameno reaguje na myšlenkové povely opice a přemisťuje předměty.

Což může být konce?

Podobný čip si nechal implantovat do těla vědec působící v Domě kybernetiky v Readingu a jeho počítač ho oslovuje. Kybernetik Warwick míní: Budeme mít další implantáty spojující lidský nervový systém s internetovou sítí. A nejen to: pulzy z jednoho lidského nervového sytému budou přes implantát vyslány do Internetu a pak přijaty dalším implantátem v nervovém systému jiného lidského individua.

Co nám potom může přijít na mysl ve spojitosti s projektem meziplanetárního Internetu? A s možností lidí s implantáty přes Internet spolu myšlenkově komunikovat na nepředstavitelnou, tak nepředstavitelnou vzdálenost…?

3

Kámen k opracování. Dnes víme: byla to půjčka. Byla to půjčka, kterou vracíme v docela jiné kvalitě. V té, kterou žádá – věřitel.

Už v roce 1985 napsala Donny Harawayová v Manifestu pro kyborgy: „Na konci dvacátého století jsme všichni … hybridy stroje a organismu.“ Tři roky nato Jean Baudrillard odpověděl: „Virtuálně a prakticky se blížíme strojům.“ A Kevin Warwick vzkázal, že inteligentní stroje budou mít vedle neuronů také… také… city. Jaké city pocítí inteligentní bytost-stroj k člověku? Snesou se ti dva? Dohodnou se? Oba přece fenomény antientropickými…

Dějiny tříbení humanismu možná dostanou v societě inteligentních hybridů biologického a technologického nový rozměr: rozměr poslání. Už samotný proces pěstování humanismu jako sociálního systému přece měl nikoli jev všelidský, ale kosmický význam.

Ale má to tak být?

Má.

Je-li to tak – evolučně naprogramováno.


13. srpna 2007

MVČ


* kybernetiky
** Internetu