Prácheňské rezonance 2004

Téma vprostředku léta: Na výsluní

Leonid Iljič Brežněv… Vasil Biľak… Václav Havel… Václav Klaus… Něco málo jmen. Jmen-symbolů dvou společností odlišných politicko-ekonomických a kulturních vymezení. Ta jména patří vrcholovým politikům – bez rozdílu však pozitivně reflektována a k nalezení v tvorbě (či „tvorbě“, jak laskavý čtenář míní) samojediného literárního publicisty. Posloužila mu poprvé (Zemědělské noviny, 1978; Tribuna 1979) k výstupu na profesní Olymp, podruhé (Mladá fronta Dnes, 1991) – po politickém zemětřesení – k udržení se na Olympu. Zatímco v prvém případě čteme, že „neexistuje humánnější společenský systém než socialistický“ a že „žádný jiný systém není schopen zaručit skutečně demokratický rozvoj lidu“, neboť „socialismus umožnil pracujícím masám široký přístup k duchovním hodnotám a učinil z nich také bezprostřední tvůrce kultury“, v případě druhém samojediný literární publicista brání a doporučuje ke čtení politiky, kteří citované teze popřeli.

Může se zdát, že jde o žert a vskutku bychom se mohli zasmát, nebýt truchlivých, sarkastických souvislostí v literárněspolečenském prvním desetiletí jedenadvacátého století. To je totiž pro literárního publicistu čas skutečného vzmachu kariéry. Volil dobře – jména politiků a vedle toho jména těch spisovatelů, které souběžně účelově zostudil, ačkoliv je v dobách, kdy jeho modlami byli Brežněv a Biľak, tolik velebil: „Rok 1977 byl v životě našich literárních tvůrců vůbec mimořádně závažný: prosincový ustavující sjezd, jenž pobíhal za velké pozornosti naší veřejnosti, se stal symbolickou tečkou za rokem, kdy českoslovenští spisovatelé proklamovali bytostné sepětí s politikou Komunistické strany Československa. Vznik jednotné celostátní spisovatelské organizace umožnil sjednocení tvořivých sil obou národních literatur i literatur ostatních národností v úsilí o co nejefektivnější realizaci politiky KSČ…“ (Tribuna, 1979)

Jaký potom div, že v časech „nejefektivnější“ realizace politiky KSČ je samojediný redaktorem několika prorežimních periodik. Do poslední chvíle ví, co se od něj očekává: „Historickým předpokladem socialistického realismu je nástup proletariátu do čela světového revolučního hnutí, jeho teoretickým předpokladem je marxismus-leninismus, vědecký světový názor dělnické třídy a ostatních pracujících a tvůrčích umělců. K nejdůležitějším znakům jeho metody patří – obdobně jako v realistickém umění vůbec – stranickost, lidovost, pravdivost.“ (Tribuna, 1988 !!!)

Jaký potom div, že i v tomto desetiletí je samojediný literární publicista vpravdě plžím redaktorem, výkonným redaktorem a šéfredaktorem? Občan se nesmí čílit, že jeho daně to jsou, z čeho je vydávání těchto médií placeno. Vtaženého do světa absurdit, nikdo se ho neptá a jeho podivení není vhodné – jaksi politicky. Občan nanejvýš smí číst, co všechno samojediný už napsal a co napsat ještě stihne. Leonid Iljič Brežněv… Vasil Biľak… Václav Havel… Václav Klaus… Ti další přijdou, bezpochyby jen konec světa tomu může zabránit.

Literatuře je jen a jen nebezpečné, rapidní pokles společenského ohlasu na ni ovšemže ilustrující, když básníci předlistopadovým režimem zapovězení od samojediného vděčně přijímají slova chvály na sebe a na své dílo. Je tristní, když politicky nezkušené generaci literárních tvůrců, jíž snad bude náležet hodnotově rozlišit (ne)etické tohoto století, první „výchovné“ pozornosti se dostává od toho, jemuž jsou ctibažné zájmy nezkrotného jáství jediným skutečným desaterem. Jakého společenského významu může dosáhnout příští literatura, takovýmto společenským typem poučená?

27. července 2007

MVČ