Prácheňské rezonance 2004

Básník a fyzika

Wilhelm Przeczek: Stoletý kalendář; první elektronické vydání; vyd. Občanské sdružení V-ART v Písku; edice ZONTY, na Internet uvedeno 2. 2. 2003

Fyzika určuje naši představu reality. Z příkladů toho je nazření času a povahy času. Evropský středověk a zpočátku i novověk věděly, že čas plyne věčně, aniž by byl ovlivňován ději – měly přece rozum.

Novověk si postavil hlavu: po einsteinovsku nejdřív. Seznal totiž, že čas je sourozencem prostoru, a oba v opatrovnictví hmoty a vesmírných energií. Ty čas i prostor povrásňují a pokrucují – řekne fyzik. Tvarují – řekne básník.

Věčností poměřeno, netrvalo dlouho a dvacáté století naléhavě pobídnuto k rozumu. Času je patnáct miliard let a utekl Velkému Třesku. Ovšem… Stephen Hawking se zlobí na filozofy, že nechápou ovšem. Což chápat musí? Vždyť nemohou…

Co filozof nemůže, básník smí (chce-li). Smět není totéž co být vyvolen; smět je být pověřen sestrofovat mystické racionálního a mystické iracionálního; básník přec i fyzik, i filozof.

Przeczek je z těch, kdo to dovedou, a Jaroslav Lipowski napsal, že básníkem záměrné a funkční doslovnosti popisu. Svět z básně Wilhelma Przeczka, Lipowski ještě, „je reliktem minulých nebo míjejících časů – odchází ničený proměnami kulturními a také industrializací“. A to je omyl.

Neboť co je to ničit? Existuje vůbec něco takového? Čas a prostor, seznali jsme,je tvarován, třebas energiemi destruktivního účinku. Zrovna tak energie básníkova: třebas ničí, tvoří již. (Jaký potom div, že fyzika je básníkovi mnohem blíž nežli literární věda. Jestliže fyzik vštěpuje do mysli rodu lidí dobová ponětí o realitě, a básník dělá tato ponětí srozumitelnějšími, úsudek literárního vědce se realitou stát často chce a nejčastěji stát nemůže.)

Čtenář novak@tiscali.cz – přece jen uvyklý na vyvolenost – se ovšem ptá, kdo pověřil Przeczka. Nuže, Karlem Vůjtkem přeložený Stoletý kalendář to vyzradil bez okolků (chápej brzy po začátku): Byla to skýva kamene, bylo to kamenné osení a byly to drobinky světla (čiže my, nevědomky ač). A jako „slunce tká na lesních stavech“ všude, není Przeczkovo nadání žít mystické fyzikálního limitováno v čase a prostoru, třebas vědou literární řazeno ke kulturotvorným fenoménům těšínského Slezska.

Oč tedy jde v kauze ovšem nechápaného filozofy vědy?

Není-li čas na vesmíru nezávislý, je-li vesmírnými energiemi (a hmotou) tvarován, naše bádání v minulosti času se skončí v okamžiku Velkého Třesku, singularity totiž.

Čas tedy má začátek, ale protože nepřetržitě tvarován, respektive přetvarováván, stanovitelné hranice neuhledáš. Filozofům vědy je takové uvažování nepochopitelné. Neuvědomujete si, vzkázal jim Hawking, že frontová linie fyziky se posunula jinam.

A poezie? ptá se novak@tiscali.cz.

Je v pohybu, co také jiného. Také poezii je vlastní jít ke světlu (všimněme si: jít a ke světlu) / jít za sluncem (básník chtě nechtě znásobuje sémantický význam znaků fyzikem užívaných) / se stoletým kalendářem (zrodila se v okamžiku Velkého Třesku přece jen věčnost?, je na fyzikovi, aby naučil Život přemoci i singularitu, i entropii?), inu za další (a jinou) představou reality v prostoročasu.

A ony jsou jiné reality, jiné krajiny za obrazem, fyzikovi i básníkovi veřejně dosvědčil – kybernetik.