Prácheňské rezonance 2004

Básník Zdeněk Janík

Zdeněk Janík: Hra na tichou poštu; první vydání; vyd. Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě; Edice hostů ISSN 1802-709, na Internet uvedeno 24. 9. 2008

Ne každý z veršujících zůstává básníkem na desetiletí. Cožpak se každému podaří obejít magnetická úskalí sebeuspokojení a narcisismu, jež jsou hrozbou všem nadaným? Zdeněk Janík se nepoddal, naopak napsal: Pojďme si zadělat / mírečkou ticha / na slova prostá jak trám / bez hranic / s popelem po mrtvých / které jsme měli / tak často za slunce (Pojďme si zadělat mírečkou ticha…).

Teprve ne každý zůstává básníkem vskutku po celý život. Půdu, z níž rostla ušlechtilá tvorba, už tolikrát, tolikrát splavila voda k nezměření hutného bytí až na podzol, opravdu až na podzol. Zdeněk Janík se nepoddal ani podruhé: Nejdříve ze všeho bouráme arkýře / ne snad že přečnívají / ale sem jsme se utíkali na okraj dne / a brali za svoje přísahy Romeovy / Potom všechny jednorožce / Bruncvíka a Štilfrídy / Pak schody co nikam nevedou / Ráj nemá poschodí Ale co s křídly? / Až vytrháme podlahu i krov / a po oknech zůstanou jen zející rány / a v tlustých kobercích / vyneseme pečlivě svinuté šlápoty / našeho snění / začneme vybírat z popela drahokamy (Bourání lusthausu srdce).

Zdeněk Janík je básník.

Za přirozeného střídání generací přibývají v písemnictví úvahy o tom, kdože to básník vlastně je a co že je vlastně poezie. (A básník se rodí, nebo stává?) Na začátku třetího gregoriánského tisíciletí, v němž společenské vědomí přerostlo ze Země do její kosmické periferie, sotva přehlédneme, že ve vesmíru převažuje krásno a poezie hmoty. Z takového lůna ovšem nemohl nevzejít duch, jenž by nebyl poezií a jenž by neměl nutkání poezii zmnožovat. Básník je přirozenou veličinou vesmírného světa poezie. Je jí, pokud vybaven tím nejpotřebnějším pro žití v poezii: přirozenou rovnováhou sebedůvěry a pokory. Zdeněk Janík vstoupil do své první elektronické sbírky Nepřišel ještě zaklepat čas básní Modlitba: Nauč mě Pane prožít své sny / aniž bych propadl snění / Obdař mě Pane / Jobovou pokorou v srdci / A dej mi unést vítězství nad sebou / bez pýchy slabých duší.

Prožil tři čtvrtiny dvacátého století; toho nejdynamičtějšího, které dějiny dosud nastřádaly. Dětství v letech velké hospodářské krize, finále gymnazijních studií za světové války (té druhé, kterou si dějiny přičetly), prolog dospělosti v Protektorátě Čechy a Morava, kde byl totálně nasazen. Poválečné studium na Univerzitě Karlově ukončil v roce 1948. Když východní velmoc v roce 1968 poslala k obhajobě svého výkladu socialismu vojsko, Zdeněk Janík nesouhlasil a k praxi pedagoga a redaktora mu přibyly zkušenosti tiskárenského korektora. Posledním rokem dvacátého věku počínaje dává o sobě naplno vědět, kým že byl především a kým zůstává provždy: začal vydávat básnické sbírky.

V tvorbě Zdeňka Janíka nejvýrazněji převládá moudře realistický, zároveň ale velmi něžný pohled na svět. Ovšem substantivum pohled je, přiznejme si, nemístné. Básník přece na svět nepohlíží. Vždycky ho prožívá. Janík tedy zároveň realisticky a zároveň něžně. Potom může napsat, že docela nejdražší věci / nestojí nic či že ještě se nevedla jediná válka / o měšec hvězd a tichou noc (Říká se).

Zdeněk Janík usiluje vyrovnat se s pomíjivostí vesmírných veličin a dělá to s nerezignující melancholií a myslitelskou hloubkou. Nezná extrémy, neupadá do nesoudnosti – jeho pero vede zralá vyrovnanost. Dokud se daří přejít most úzkosti / děkujme za to / ještě tu jsme a být je mnoho / ale i své bytí změníme jednou / jako se kukla promění v motýla / jasoně / nebo smrtihlava / Děkujme dopředu za šťastnou cestu / i přes most proměny / Končí tím naše osobní dějiny / anebo teprve začínají? (Proměna). K vyrovnanosti ovšem dospívá jen tvůrce zakořeněný ve společenském celku, a tak když Janík odkrývá pravdaže svůj duševní svět, nikdy nenapíše JÁ. Prastarý pohyb geneze / Pohyb všech pístů v soukolí tohoto světa / i jeho kolotočů na bláznivých poutích / za krepovou růží milostných trofejí / Únik z neutrálu v rychlostní skříni událostí / Polkový rytmus / slavných pochodů / Vzdechutvorný průvodce milování / Stisk spouště kamery / se šťastným úsměvem v hledáčku / i střelné zbraně / Klesající a stoupající puls našich srdcí / Nahoru život / dolů smrt (Nahoru dolů). Skrze Janíkovo subjektivní dospívá čtenář k pochopení nemateriálna, jež nemůže být popřeno jako to nejpodstatnější v existenciálním exodu inteligentního pozemského života. Exodus je to každodenní.

Zdeněk Janík přichází mezi čtenáře s výborem Hra na tichou poštu v roce významného životního jubilea. Není a nechce být autorem plytce mnohomluvným. Je mužem poctivých postojů a poctivých slov, protože už samo slovo je čin / staví i boří / léčí i zraňuje / zalévá život / i přežívá smrt (Ptejme se slov). Dílu Zdeňka Janíka věříme a přijímáme ho za kulturní hodnotu, protože je to dílo stvrzující bezustavičnost filosoficko-etického hledačství jako nejtypičtějšího znaku svrchovaného lidství.