Prácheňské rezonance 2004

Horoskop z hor. Poznámky k duchovním vrcholům Kláry Hůrkové

Klára Hůrková: Horoskopy; první samostatné vydání; vyd. Občanské sdružení V-ART v Písku; edice ZONTY, na Internet uvedeno 15. 9. 2003

Atmosféru doby, v níž se začíná cesta Kláry Hůrkové, reflektuje v ZONTY-edici básnická kantáta Fontána di Trevi, dopsaná v červnu 1961 v italských městech Řím a Florencie perem Aleny Vrbové. Dialektickou provázanost společenských konfliktů lidského kolektiva a individuálních osudů v následujících desetiletích pak vedle jiných také život a tvorba Kláry Hůrkové. V rámci filozofického směřování tvaru Litterate tedy nemůžeme nedoprovodit básnířčin druhý titul v ZONTY-edici zveřejněný poukazem na ty stránky životopisu světa, které popsala kultura bílé rasy, její rozpínavost vně a antagonismus uvnitř, kultura, v popředí jejíhož zájmu je jedinečnost jejích institucí a úspěchů, její vlastní civilizace, jak předeslala Ruth Benedictová takřka s třicetiletým předstihem (Patterns of culture, 1934).

V únoru 1962, kdy se Hůrková narodila, obletěl Zemi John Herschel Glenn, jr. a po pionýrském letu Jurije Alexejeviče Gagarina v dubnu 1961 tak dotvrdil předurčenost lidského plemene ke vstupu do mimozemského kosmu (stále máme na paměti filozofickou linii tvaru Litterate), neboli, že sdružený vliv dvou kosmických zakřivení, z nichž jedno je fyzické (zakřivení zemského povrchu), druhé psychické (vzájemná přitažlivost reflektujících bytostí), vtáhl jako ozubené soukolí celé lidstvo do středu stále prudšího „víru“ totalizace sebe sama (Pierre Teilhard de Chardin: Lidstvo jako fenomén, rukopis 1950). Při stále dynamičtějším procesu ustavování „noosféry“, Teilhard také, na povrchu naší planety ovšem nelze popřít, že se kolem nás a možná i v nás v tuto chvíli odehrává intelektuální a morální krize pokroku (Mystika vědy, 1939). A tak ještě pořád v roce 1962 je svět traumatizován Karibskou krizí, nejvážnějším, nejvyostřenějším konfliktem od druhé světové války, přežije, ale nevzpamatovává se a „srpnové Osudové“ znějí světu na pokračování: 13. srpna 1961 „vyrostla“ Berlínská zeď, 14. srpna 1964 odstartovalo letectvo Spojených států amerických Vietnamskou válku, 21. srpna 1968 přepadl Sovětský svaz a satelitní jinozemské režimy vojensky Dubčekovo Československo. Na dvacetiletí totalizačního soumraku vzpomíná Klára Hůrková takto: „První lásky, rozmanitá přátelství, dlouhé noční hovory o záhadách života, literatuře a umění, návštěvy folkových a rockových koncertů – to vše mám pevně spojeno s gymnáziem ve Štěpánské (Nad Alejí). Byla to velká inspirace, která brzy vedla k tomu, že jsme si začali tvořit svou vlastní kulturu, jako mnoho mladých lidí tehdy „za totáče“. V našem bytě v Jindřišské a v jiných bytech mých přátel se konaly výstavy obrazů, koncerty, „multimediální pořady“ o oblíbených hudebních skupinách, později též minifestivaly amatérských filmů. Kontakty samozřejmě brzy přerostly okruh gymnázia ve Štěpánské a dalo by se říci, že se protínaly i s opravdovým pražským undergroundem, neboť mezi našimi známými byly i děti dnes slavných tehdejších disidentů. Z těch mnoha kulturních aktivit v našem pražském bytě stojí za zmínku založení dívčí rockové skupiny Plyn, která snad existuje dodnes pod názvem Zuby nehty (slyšela jsem je před nedávnem hrát tady v Cáchách). Z kamarádů, kteří točili amatérské filmy, bych ráda zmínila Petra Rybu … a Mílu Bártu, který mne někdy v roce 1980 obsadil do hlavní role své němé detektivní komedie Clara Bluehill contra Veronique Bittnar (z dopisu autorovi předmluvy, Aachen 28. 8. 2002).“ V předmluvě k Hůrkové sbírce Zvuky na cestách za tichem jsme vyzdvihli skutečnost, že po zhroucení totalitních režimů v Evropě se básnířka nesnížila k emotivním afektům, mělkým gestům mediálním či oportunismu jako metodě přežití na výsluní, v českém uměleckém prostředí jako osvědčený kalkul tak nedůstojně rozšířených, naopak – od srpna 1989 v exilu – po navršených zkušenostech, zpečetěných tou nejčerstvější, totiž že jednoho dne se probudíš / na staré zpuchřelé matraci / ve městě bez omítek / a zjišťuješ: / tohle si člověk nepředstavoval / pod pojmem blahobytný Západ. (K. H.: Padlý anděl), inklinuje k životnímu stylu být „outsiderem“ jakoby z vlastní vůle (K. H.: Cesty ke Kafkovu Zámku). Jde však o „outsiderství“ vzdělané, tvořivé a dílo vytvářející, vnitřně čestné, přijímající Kafkovu deníkovou tezi, že není nic jiného než duchovní svět a že toto poznání nám bere naději, zato dává jistotu. Na přelomu věků, v epoše již ustavené pozemské noosféry a globalizace všeho pozemského a lidského, odzvánění přežitým formám individualismu a nacionalismu (Teilhard) a embryonální fáze planetární inteligence světoobčan, natožpak ten s evropskými kořeny, sotva obejde právě Franze Kafku. Vždyť v roce 2002, to s Jiřím Kloboukem řečeno, internetový vyhledávač Google hlásí, že heslo „Franz Kafka“ se rozrostlo na 105 000 webových odkazů. Kafka poznamenal svým dílem celou zeměkouli. Z vícevýznamových výkladů myšlenkové sdělnosti díla Franze Kafky si Klára Hůrková všímá především těch, které považují Kafkův Zámek za „obrácenou paralelu“ Němcové Babičky. Vůbec není náhodou, že v díle Kláry Hůrkové najdeme báseň Těším se, až budu stará, že ve stati Cesty ke Kafkovu Zámku se kloní k názoru, že tak jako je Kafkův Zámek antitezí Babičky, dostává se problematika osamělosti jedince na jinou rovinu než ve filozofii existencialismu, a že východiskem je právě (babiččina) pokora, tj. nezdůrazňování vlastního ega (srovnej s Teilhardovým tvrzením o přežitosti individualismu), zkrátka, že vyšší smysl života lze nalézt právě v prostém konání. Pro pochopení filozoficko-etických aspektů básnířčina přirozeného, neextrémního myšlenkového vývoje a identity vůbec nesmíme přehlédnout, čím jsou Kláře Hůrkové venkov a hory. Už po poznání, že útěk od bezperspektivní budoucnosti v šedém světě totalitního režimu, v němž nám nesnesitelně vadily lži, nedostatek možností, volnosti pohybu a svobody slova, k neskutečnému světu uměleckých „úletů“, lásek a nekonečných mejdanů nebyl dlouhodobě tím správným řešením (dopis autorovi předmluvy, Aachen 28. 8. 2002), vedou cesty tehdy ještě neznámé Kláry Hůrkové na Prachaticko a Klatovsko, do Pošumaví a na Šumavu. Zde pracuje jako dělnice a vychovatelka, odtud pocházející první básně už dávající tušit autorčin postupný příklon k taoismu, trvající dodnes, v umělecké tvorbě tentokrát těžící z reálií krušnohorských. Autorčina životní pouť a tvorba jsou konkrétním dílčím svědectvím prolínání vlivů kultur lidského plemene a vnitřních procesů duchovních, ba proměn senzitivity jedince, fyzicky sice žijícího v civilizaci nejúspěšnější lidské rasy (Ruth Benedictová), duchovně však inklinujícího k takovému nazření života a k takovému životnímu stylu, který není tomuto úspěchu vlastní, který je nemůže člověku vůbec nabídnout. Nazdáváme se, že existence noosféry biologického původu, tohoto „obalu“ Země, vlínajícího do okolního kosmu, právě jevem filozofického a etického využití duchovního světa všech kultur je z důkazů opodstatněnosti Teilhardova úsudku o spirálovitě se navíjejícím světě a že jádrem tohoto zavíjení a konvergence je člověk, dnes už produkující sobě zcela nepostradatelný inteligentní život technologického původu, a co víc – že tento vývojový postup sociálně organizované hmoty snad ani nemůže nevést ke zduchovnění světa a kosmu, jak to mezi účastníky tvaru Litterate předjímá především Věra Ludíková.

V souvislosti s Teilhardovým tvrzením nelze popřít, že se kolem nás a možná i v nás v tuto chvíli odehrává intelektuální a morální krize pokroku nutno předeslat, že širokovýznamové tao je z nejbohatších, ne-li vůbec nejbohatší a nejdůležitější pojem čínské filozofie (v evropských jazycích obvykle a velmi zjednodušeně překládaný jako cesta) a že vznikl daleko před naším Kristem právě jako odpověď na společenskou a morální krizi v dynastii Čou. V taoismu samém je tao především metafyzickou kategorií označující původně stvořené, z něhož vzešel svět. Má-li Hůrková ve Verších z hor verš v nehybném čase pohyb klidem zdá se, pak v prostředí historického zrodu taoismu byly společenské problémy skutečně považovány za důsledky člověkovy agrese. Evropští vykladači taoismus zabíhají často do krajnosti a vymezují ho jen jako pasivní životní styl. Sami Evropané k taoismu se hlásící ovšem zdůrazňují jeho přitažlivost ve smyslu mystickém a etickém, když „chybějícím jednáním“ mají na mysli jednání nepokrytecké a tím tedy reflexi jednoduchosti a přirozenosti přírody ve sféře sociální. Sám Čuang-c', jeden z duchovních otců této filozofie (druhým je Lao-c'), ovšem získal stoupence zdůrazněním až transcedence rozdílu mezi egem a světem prostřednictvím bezvýhradné jednoty s tao, prvního to bezejmenného principu a základu všeho světa, v němž je od počátku zahrnut vyšší stupeň vědění, nečinící rozdílu mezi životem a smrtí, jinými slovy nastoluje duševní rovnováhu v pojímání života a smrti. Proto Hůrková píše „v třpytu zasněžených polí / nešťastné lásky otiskly se / než ztratily se ve vánici / a zbyla vůně pryskyřice“ (Okamžik v polích), proto „nebe vibruje / napjaté jako luk / Unaveně čelím / jeho energii / a vím: / Jsi tady se mnou / všude / svobodný / a tvůj úsměv / zabírá celý obzor // Zatímco já / těkám tímto hutným světem / jím, piji, miluji / a oddávám se / zapomnění a sebelásce // Ale mé lepší já / je s tebou / v neviditelnu“ (V den sebevrahova pohřbu).

Klára Hůrková věnovala jednu ze svých básní Chan-šanovi. Napsal tyto verše: Chceš slyšet podobenství o životě a smrti? / Vezmi si například vodu a led – / voda ztuhne a zamrzne / led roztaje a je z něj voda hned. / Co jednou zemře, musí ožít / co se zrodilo, navrací se do smrti. / Voda a led si navzájem neublíží / vracet se do života či do smrti je stejně dobré. Klára Hůrková zakončila sbírku Zvuky na cestách za tichem básní V horách. Stojí v ní: Na těle starých bytostí / budu spát mezi trávou a klečí / a probouzet se / za východu slunce / s pozlaceným výhledem / do věčnosti.

Agrese je fenoménem utvářejícím dějiny, pravdaže dějiny noosféry, a posilujícím sílu života v kosmu. Stojí-li tedy zachování života na agresi, paralelně s ní také na potřebě z vlivu, z dosahu agrese se vyvléci. Globalizace, toto zkomplexňování světa, probíhá v obou rovinách a činí existenci vědomí ve vesmíru ještě záhadnější, ještě mystičtější. Na jiném místě tvaru Litterate jsme řekli, že mystika je jedinou jistotou. Filozofický a tvůrčí vývoj Kláry Hůrkové takové tvrzení významně rozvíjí.