Prácheňské rezonance 2004

Individualita. Přesvědčená a přesvědčivá

Jiří Klobouk: Učitel hudby; první vydání; vyd. Občanské sdružení V-ART v Písku; edice ZONTY, na Internet uvedeno 24. 3. 2003

„Esencí existencialismu je člověkova nejistota. Vyjděte na ulici, zahoďte klíče od domu a představte si, že se nemáte kam vrátit. Je to hrůzostrašný pocit. Proto se lidstvo obaluje materialismem, rodinou, různorodou činností, jenom aby se zaopatřilo v komfortním hnízdě pofidérní jistoty. Pokud možno se vyhýbáme kladení otázek.“

JK

Už pouhé pojmenování filozoficko-uměleckého tvaru adjektivem (litterate – lat. zřetelně, čitelně) z jazyka, na kterém popředně vyrostly kulturní hodnoty křesťanského středověku, nicméně také toho jazyka, který středověk dělil na vzdělaný a (masově) nevědomý, nastavuje zrcadlo dnešní kvalitativně jiné, principem však povědomé historické situaci: počítačově gramotná část populace chtě nechtě předjímá opodstatněně převratný evoluční posun sociálně organizované hmoty na planetě Zemi, zatímco neflexibilní společenské vrstvy se zpěčují dopad kybertnetiky na formy sociální organizace a života vůbec (Norbertem Wienerem ostatně pojatého pouze co problém sémantický) třebas jen připustit. Že k těm druhým patří valná a z valné zas ta nejmedializovanější část spisovatelské obce, už je z konkrétních průvodních jevů té fáze evoluce, kde rodící se kyberkultura je produktem stále výraznějšího uplatnění strojové inteligence.

K tvaru Litterate se připojil letošní jubilant Jiří Klobouk nejprve účastí v Anketě z druhé kapsy a Protikomunistickým manifestem 1975, autobiografickým spisem nesmlouvavě odsuzujícím totalitní režim. Ale už v rozhovoru pro vůbec první číslo revue Chůdové kořeny (2. února 2002; blok Studovna Litterate) naznačil, že je z těch nepočetných spisovatelských osobností, kterým satisfakční události roku 1989 necloní rozhled na nové, dynamicky mohutnějící horizonty inteligentního života na Zemi. Druhým rozhovorem (10. října 2002; opět Studovna Litterate) vše dotvrdil.

(Tím spíš není od věci připodotknout, že v Kanadě žijícímu exilovému spisovateli s dobře známým vyhraněným politickým postojem se nestalo nové politické prostředí ve vlasti živnou půdou pro utilitářskou dravost, nakonec „završenou“ myšlenkovým zpohodlněním.)

A tak zatímco v Česku medializovaní dříve skuteční představitelé spisovatelské veřejnosti lpí na těch výkladech významu literatury, které jim skýtají záruku dožití v šalebném odéru dobového společenského profitu, Jiří Klobouk se z Ottawy přihlásil k neutuchajícímu hledačství. „Lze předpokládat, že již v průběhu tohoto století dojde k výměně stráží a internetové „kyber-psaní“ vytlačí svého literárního předchůdce z jeho dominantní pozice. Stane se tak, jakmile se současná telekomunikační technologie – především obskurní a zadrátovaná neohrabanost počítačů – vymaní ze svých krabic, škatulek a tlačítek. Musí se „polidštit“, mít svou vlastní „tvář“, jakou má kniha nebo hudební nástroj. Sám Internet se nachází ve vývojovém stadiu, který připomíná přechod od husího brka ke kuličkovému peru. Techniku „kyber-psaní“ nelze zatím zmapovat. Pravděpodobně vznikne i nový jazyk, který nás globálně propojí, tak jak jsme již nyní de facto propojení telekomunikačně. Domnívám se, že tento nový jazyk bude pracovat se symboly, které především v neliterární sféře budou zastupovat slova, věty, odstavce a stránky. Budou kompilátem toho nejpodstatnějšího, co už na dané téma bylo řečeno a stalo se běžnou normou v jakémsi až matematickém smyslu. Dříve nebo později dojde k přímému kontaktu mezi mozkem člověka a jeho kybernetickým protějškem. Tak odpadne zprostředkování textu za pomoci přepisu klávesnicí na obrazovku a dále na tištěnou stránku,“ připomínáme ze zmíněného dvojrozhovoru.

Porovnáme-li Kloboukův myšlenkový horizont jen pro příklad třeba s dohlédnutím Karla Sýse, je nabíledni, že vědomí tuzemské literární společnosti dosud trpí paradigmaty studené války i ne zcela překonanou zaostalostí technologií: „Vynalézavosti se meze nekladou, ale žánrů je dostatek již od dob antiky. Co se však nedostává, je adekvátní obsah. Do hořických trubiček z belle époque nelze cpát postmoderní prejt.“

A tak není možno nepátrat, kde že to koření v našem ohledu a současném českém sociálně-profesním kontextu až výjimečná prozíravost, která činí Klobouka (podobně jako jiného českého tvůrce a myslitele na severoamerickém kontinentu, totiž Theofila Halamu) nepřehlédnutelným pojmem i v časech, kdy – slovy Ivana Klímy podotknuto – tu žije, pokud připočtu autory televizních či filmových scénářů, spisovatelů nejméně dvacetinásobek (počtu padesáti – pozn. MV) a až na výjimky málokdo ještě stačí zaznamenat, co píší, zda píší, zda vůbec ještě žijí. Domníváme se, že srozumitelnou výpovědí o osobnostním profilu a filozofii individualisty, který si nedovede představit, že by se stal ozubeným kolečkem, zapadajícím s druhými kolečky poslušně do sebe, je právě próza Učitel hudby. Neboť Klobouk se v ní nepřípomíná „jen“ jako mág neustále pokoušený svébytností obrazu, ne „jen“ jako kafkovský typ existencialisty, ale také jako osobitý senzitiv, jehož vnímání světa mimořádný cit pro hudbu a její moc přenesl až do roviny kosmologického uvažování.

Ostatně v útvaru Litterate nezapadlo ani memento filozofa s erudicí hudebníka („… myslím, že je to klasická hudba, jíž průsvitné tóny nejlíp vystihují mimopozemský časoprostor, jehož jsem zanedbatelnou součástí.“) ani křestní list Klobouka spisovatele: „Literatura pravděpodobně vznikla v okamžiku, kdy se autor nabažil přízemní reálnosti a zatoužil po osvobozujících křídlech.“ Jak potom neuvěřit svrchované logice Kloboukova autorského vstupu do kyberprostoru?