Prácheňské rezonance 2004

Pomlázka moudrosti

Emma Jarošová: Česká pomlázka; první souborné vydání; vyd. Občanské sdružení V-ART v Písku; edice ZONTY, na Internet uvedeno 2. 2. 2002

Nechť laskavý surfař promine: Ve studni(ci) české literatury poslední dekády minulého století a začátku století nynějšího sedí žába na prameni: jen někteří z exilových spisovatelů mají pocit, že polistopadová domovina se dost přesvědčivě rozpomenula na jejich mnohaleté, jindy dokonce celoživotní literární plody, a to vzdor masovému vydávání knih nákladem autorů.

Emma Jarošová, respektive její rukopis Mezi starou a novou vlastí, svého času našla publicistickou přímluvu u Libuše Obrusníkové (Zorinové – pozn. aut.) v příspěvku Najde se nakladatel, zveřejněném ve třiaosmdesátém nejprve v Amerických listech, poté i v torontském periodiku Naše hlasy (17. 12.): „Ema Jarošová je velice milá a dobrá duše, ale podnikavost jí chybí,“ stojí v textu. „Ve světě, kde je třeba rázných a širokých loktů, člověk nevystačí s idealismem a optimismem. Tím spíše, je-li nezkušeným autorem, který potřebuje zkušeného redaktora a editora.

Ačkoliv po invazi se objevilo na Západě jako hub po dešti spoustu českých exilových nakladatelství, nenašel se mezi nimi nikdo, kdo by byl ochoten pomoci autorce zpracovat rukopis do formy hotové k publikaci. Proč tak malý zájem o osudy posrpnové emigrace? Všelijací agenti a profesionální milenky publikují v exilových nakladatelstvích memoáry jako housky na krámě, a nedá se říci, že by šlo o literární veledíla bůhvíjaké kvality. A když se vyskytne rukopis o emigraci 1968 – najednou ticho po pěšině. Nenajde se nakladatel, který by autorovi pomohl.“

Kontrující Jan Beneš (Americké listy 21. 10.) nato uvedl: „Nikolivěk, exiloví nakladatelé, jakkoli se Vám to bude, paní Obrusníková, zdát neuvěřitelné, prodají v průměru tak 1000 výtisků. Zajisté že budou, a rádi, poněkud více nakládat, bude-li exilová obec více kupovat. Neboť, i to je pravda, kniha je nejen duchovno, ale žel také zboží, jehož výroba se musí zaplatit, a to penězi. Tyto pak v průměru jedna čtvrtina objednatelů českých a slovenských knih v exilu zůstává nakladateli dlužna.“

Jak malý to empirický svět lidských bytostí! Jak zminiaturizovaný podobnostmi! Což nestačí několik málo znaků v textu Libuše Obrusníkové, aby na nás dýchla atmosféra normalizovaného Československa (širokých loktů, agenti, profesionální milenky, literární veledíla bůhvíjaké kvality, nenajde se nakladatel, který by autorovi pomohl)? A Jan Beneš, ten sotva mohl tušit, že předznamenává situaci české literatury v Česku přelomu tisíciletí.

A sotva se pionýři-surfaři nadáli, že se setkají na http://v-art.envision.cz s tematikou národopisnou. Nicméně neúnavná, urputná pracovitost stejně jako nezdolná víra ve smysluplnost konání svého* přivedla spisovatelku, publicistku a etnografku, vloni devadesátiletou (* 21. 5. 1911 v Jarošově nad Nežárkou), až do útvaru Litterate. Generace vztahující ruce po kormidle jsoucna světoobčanského budou číst v leporelech krojovaných časů jako v digitálních záznamech pohádkových říkání, už dnes tak atraktivně jedinečných v prameništi expandující strojové unifikovanosti, v němž ze života lidského plemene povstává Život, ten kybernetikou tak specificky nezidealizovaně nazřený. Tyto pohádky však byly skutečností a Emma Jarošová je líčí s nedostižnou kvalifikovaností.

V předmluvě ke své knize Orlické podhůří v deníku žurnalistky (1995; New York) napsala Emma Jarošová větu, která je klíčová k pochopení její osobnosti i tvorby a činnosti etnografické: „Ve zdánlivě všedním životě sám život mi do pera diktoval nebeskou krásu.“ Po takovém vyznání působí přirozeně, když v autorčině bibliografii najdeme i Baladu o vláčkové krajce.

Začasto přetěžké a nezřídka baladické cesty autorčina díla ke čtenářům jako by kopírovaly Cestu cest okouzlené obdivovatelky všeho lidového – z posrpnového Československa přes uprchlické tábory v Rakousku až za Atlantik: rozhodná a cílevědomá žena ji podnikla se zavazadlem nevydaných rukopisů.

Převážná část autorčiných děl vyšla i po roce 1989 v zahraničí – česky pro Česko. Teprve debut internetový odbývá si Emma Jarošová v projektu pořadatele sídlícího v Česku a zamířila do češtině rozumějícího světa. Nechť laskavý surfař promine: Ve studni(ci) české literatury začátku století tryská nový pramen?



* „V Torontě před patnácti lety o víkendech a večerech po zaměstnání jsem (…) sázela celý týdeník (znáte ten komplikovaný proces?) a za to mi vydavatel dovolil vysázet si rukopis Dům U dvou skotíků. Takže v Chicagu vycházel na pokračování v obdivu mého vypravěčského umění.“ Z korespondence Emmy Jarošové autorovi předmluvy