Prácheňské rezonance 2004

Tvůrkyně Evropanka

Klára Hůrková: Zvuky na cestách za tichem; první vydání; vyd. Občanské sdružení V-ART v Písku; edice ZONTY, na Internet uvedeno 15. 9. 2003

Klárou Hůrkovou (*15. 2. 1962) přibyl mezi účastníky českého internetového filozoficko-uměleckého tvaru Litterate tvůrce souznící s jeho filozofickým směřováním vpravdě bytostně, vždyť profilem osobnosti. Není Hůrková z autovyvolenců domáhajících se společenské prestiže spisovatelského řemesla intervencemi u zákonodárného orgánu či iluzorní ideou ovlivnění způsobu, ba osnov školního vzdělávání, jak o tom sní část spisovatelského živlu v básnířčině rodné Praze. Ostatně nesouznění s jakoukoli doktrínou a institucionalizovanou deformací přirozeného vývoje je nejcharakterističtějším rysem básnířčina naturelu i celé životní poutě.

Ze světa, kde zůstala černá díra po výrocích: Budeme tě mít rádi, jestli to uděláš, nikdo tě nebude mít rád, jestli to neuděláš (Jarmila Marie Skalna: Jen zevšednět bys neměla), odešla po undergroundovém vnitřním exilu a krátkém přestupním zastavení v Bonnu do Belgie. V Bruselu požádala o politický azyl, překotný politický vývoj v tak zvaném východním bloku, Československo nevyjímaje, sice učinil žádost bezpředmětnou, ale belgicko-německé pohraničí se přesto stalo Kláře Hůrkové druhým domovem. Místem jejího dalšího intelektuálního a tvůrčího růstu jsou německé Cáchy. Na zdejší univerzitě vystudovala obory anglická literatura, dějiny umění a filozofie, v Cáchách žije se svým manželem a působí jako učitelka jazyků a jako spisovatelka a překladatelka (do němčiny přeložila kupříkladu umělecké texty pro autorské čtení Ludvíka Vaculíka).

Myslitelku, básnířku, překladatelku a pedagožku Kláru Hůrkovou charakterizují dva dominantní osobnostní rysy: totiž nezdolnost, mimořádná vůle dosáhnout cíle a vedle toho tvůrčí úsilí jako metoda vytvoření osobitého duchovního světodomova, v němž vyrovnanosti skýtá krov rodná země Jana Amose Komenského, exulanta symbolu. Klára Hůrková, nejmladší z exulantek v útvaru Litterate publikujících, opouští Husákovo Československo, protože chce žít jinak (dopis z 28. srpna 2002) a první významné z pocitového stavu čerstvé emigrantky vložila nedlouho poté do básně Padlý anděl: „Jednoho dne se probudíš / na staré zpuchřelé matraci / ve městě bez omítek / a zjišťuješ: / tohle si člověk nepředstavoval / pod pojmem blahobytný Západ.“ Je ve městě bez omítek katedrála a v katedrále anděl. „Něco však na něm nehraje / Snad jsou to křídla, která / podobají se blanám netopýra / Snad jsou to sotva viditelné růžky / které se derou z kudrnatých vlasů / Snad dlouhé špičaté nehty / na jeho něžně tvarovaných nohách // Sedí tu zcela osamělý / pod kazatelnou v temné jeskyni a pláče // Rozumíš mu dobře / jako by jeho slzy byly tvé.“ Ty sotva viditelné růžky v andělových vlasech nepřehlédněme. Hůrková je ve společenství soudobého českého spisovatelstva jedinečná až výjimečně tím, že se nesnižuje k autoidealizaci. Stejně tak netíhne k pokušení vinit druhé z výmolů na svých cestách a z krkolomnosti té které situace. Chtělo by se napsat mezní situace, ale mezní je celý básnířčin životní příběh – jako byl příběh Boženy Němcové, jako byl příběh Václava Hraběte, osobností, jimiž se Hůrková vymezuje lidsky. Božena Němcová je z prvních, ne-li vůbec první moderní (a proto tisíckrát prokletá) žena v novějších českých dějinách, Václav Hrabě je z prokletých českých básníků moderní doby, neustále čtený a mladými básníky ctěný, ale dobovou kritikou převážně ignorovaný (Petr A. Bílek). Takto vyznačeným půdorysem předává Hůrková literární vědě intimní kód k otevření krajiny svého díla.

Podruhé je Hůrková výjimečná až sebevražedně. Ačkoli připomíná (též dopis autorovi textu, Aachen 28. 8. 2002), že jejím prvním pracovní místem byla Laboratoř evoluční biologie při ČSAV, což byl ústav, vedený zaníceným marxistou a originálním eklektikem V. J. A. Novákem, a kde jejím úkolem bylo prohlubovat Novákovu vlastní teorii „sociogeneze“, vylepšenou evoluční teorii, založenou na tezi o „altruismu“ v živočišné říši, nerozšířila po převratných událostech z listopadu osmdesátého devátého řady dobových pseudoprogresivistů, typicky se navzájem identifikujících jen několikerými sémantickými znaky a shluknuvších se do komunit vyhraněné společenské a mediální zištnosti, nýbrž právě naopak se střízlivostí u ní vždy podporované melancholickým vnímáním univerza, prožívá na Champs-Elyseés dny, kdy i zahraniční hosti / ochutnat mohou sladké ztracenosti / která je jinak dána pouze básníkům / a podobá se přívětivé smrti. V měsících celoevropského radování se z epochálních změn, totiž zhroucení totalitních režimů, Hůrková neprožívá lacině emocionální či dokonce hysterické zadostiučinění. Silnější davové psychózy je představa smutných malířů v ponurých bytech Prahy a dotyku teplé dlaně pod bledým nebem v podkroví na Malé Straně. Klára Hůrková i v mezních okamžicích, okamžicích dějinných průlomů do nových epoch žije ve vyrovnaném vnitřním světě „maličkostí“. „Tam doma nemáme sochu svobody / a Triumfální oblouk chybí trochu / Zato však známe relativitu triumfů / i svobody – tak nač jim stavět sochu?“ končí její báseň Paříž (1990).

Jedinečnost, ba jakoby programová nezařazenost Kláry Hůrkové je podporována nejen, jak jsme naznačili, odolností vůči idealizujícím autostylizacím a imperativům davových psychóz, ale samotným nazřením poezie. Netrpí Hůrková narcismem, neochuravěla ani pofidérní maloměšťáckou honbou za stránkou ve slovnících. Místo výsluní – zvuky na cestách za tichem, místo stop po šlépějích ve věčnosti – nánosy poezie jako osobitý způsob pokorného, neblamujícího, po soucitu nevolajícího vyznání ze zániku.

Paradoxně právě pro tyto odlišnosti činící z ní individualitu z nejvzácnějších Hůrková pozornosti české literární vědy doposavad unikala. Zaznamenává-li počátek století její přítomnost v soudobém literárním kontextu, pak již jako společenského typu tvůrce nezatíženého ideologickými předjímáními z dob studené války. Tvůrce Evropana. Ostatně nemůže být jinak – vždyť Klára Hůrková vstoupila do literatury bez výraznějších časových prodlev hned ve třech jazycích. Tedy vpravdě do literatury evropské.