Literatura - Umění - Kultura 44 / 2018,úterý 30. října 2018

Nemýlíme-li se, do národní bibliografie Vladimír Stibor (*1959) samostatně poprvé přispěl v devětadevadesátém básnickou sbírkou Zpráva o zranitelnosti lidí (Příbram: Knihovna Jana Drdy). Sotvakdo by si tehdy pomyslel, že do komunity slovesných tvůrců se přihlásil autor vůbec neustrnuvší v tenatech egoistického individualismu. Ba právě naopak - muž, který vyrostl v básníka a spisovatele, už je na českém parnasu znám co organizátor a editor vytvořivší publikační prostor desítkám básníků dalších, ať už v poezii nováčků nebo živoucích symbolů dob.

V nejnovějším Stiborově almanachu nazvaném Noc plná žen jsme napočítali jedenasedmdesát publikujících. Jmen v povědomí příznivců poezie již napevno ukotvených a naproti tomu jmen tvůrců o totéž usilujících.

V Noci plné žen se blýskly Věra Bartošková, ta básněmi Lithiové hory a Zhoupnutí času (Kdyby byl / Bůh … // kdyby / byl / nehrál by s námi // vabank // otloukat // nás v bludišti zrcadel), vedle Bartoškové Jarmila Hannah Čermáková: Poutní (Svoboda / není milost boží // Volnost // je vůle člověčí), Dálky, Vandr, Piš!, a hanbu si neudělala ani knihovnice Markéta Terezie Hlasivcová: Stranou od zástupu, Kopretiny a Quo,quo, scelesti, ruitis (Den přehnal se jak stádo / koní / V uších mi ještě trochu / zvoní / hlava jak střep a bolí, / bolí / možná že špatně chápu / roli / již hrát mám v labyrintu / svět").

K přehlédnutí nemůže být a také že není v německých Cáchách žijící učitelka jazyků, překladatelka a vydavatelka Klára Hůrková: Toto místo, Za okny prší, Poznání (Ti, kdo nás nejvíc milují / se na nás dívají tak zblízka / že nás nevidí.).

S Literární Vysočinou právem spojovaná Zora Šimůnková přispěla do Noci plné žen též třemi básněmi - Viděla jsem tři anděly, V mrazivé noci na nádraží, O malování.

Mezi básníky je skutečným esem výtečný a v Noci plné žen těžko překonatelný Jiří Žáček: Májové capriccio, Konec světa, Vyznání (Promluv mi něžně do duše, / když ve mně tetřev stesku toká, / zachraň mě - buď má Venuše, / bohyně volooká, / a já se budu láskou chvět / a splním všechno, co bys chtěla. / Zachráníš sebe, mě i svět / zázrakem svého těla.). Také Vladimír Stibor dokáže zaujmout: Cesta k odpuštění, Co mi řekla milá, O ptácích (Jsme jenom zoufalci. / Dvakrát až třikrát přežijeme vlastní smrt - a je to na nás vidět.).

Ve Stiborových projektech má už tradičně své místo tvorba již nežijícího římskokatolického kněze Karla Dachovského, a jde tentokrát o básně Mystika, Proroctví, Po smrti a Slova Jana Křtitele (Tehdy jsem tam nebyl, // když rvali matkám / z rukou novorozeňátka. // A neslyšel jsem pláč v Rámě, / jinak by mně zněl v uších // až do smrti.) A mnoho pamatující autor literatury faktu Břetislav Ditrich? Čtenáři Stiborových almanachů netvařte se, že vám to jméno nic neříká… Břetislav Ditrich: Loňské ráno na bývalém apelplacu "… o smír žádá / úpěnlivě prosí / o milost / ale pak vysloví obvinění / neboť Bůh stojí stranou". Ditrich přidal ještě Všední den v ghettu a Slova z pyramid a rakví. Ani světoběžník Bořek Mezník není u Stiborů cizincem - letos tvrdí Moje žena to se mnou a Chtěl bych se životem pohybovat, a k tomu všemu se svěřuje, že Dneska se k nám stavili naši ("jedna existence moc dlouho netrvá / zasázeli jsme dneska / spolu / několik stromů / je to symbol / přátelství").

Když do namátkového výčtu publikujících přidáme třeba Ivana Fontanu či zubního lékaře Václava France, ale také Jaroslava Schnercha a churáňovského pozorovatele počasí Romana Szpuka a Petra Žantovského, to novináře a vysokoškolského pedagoga, a …

Také letošní almanach české poezie 2018 ilustrovala Alena Stiborová, také ten vydal královehradecký Milan Hodek (Paper Jam), tentokrát už jako svou 79. publikaci. Sám Vladimír Stibor dorostl ve světě české slovesné kultury už v osobnost, kterou je třeba ctít.