"Rodíme se do Absolutna / Po čase začneme se divit a pozorovat / Později chápat // A poté, co jsme pochopili / odcházíme - smířeni nebo protestující - splynout s nicotou". Stanislav Komenda: Když jsme pochopili

Leckde, a zvláště pak na Třebíčsku a na Olomoucku, vzpomenou Stanislava Komendu (*7. 5. 1936) o příštím únoru, kdy čas odpočítá desátý rok pedagogova odchodu z hmotného pozemského světa (17. 2. 2009).

Ve světě duchovním smíme s profesorem Komendou komunikovat nadále a kdykoliv - totiž skrze jeho dílo: ať už vědecké, ať umělecké. Protentokrát jsme zvolili druhou z obou možností: sbírka veršovaných aforismů a sestrofovaných postřehů a tezí, autorem pojmenovaná na Perpetuum mobile, totiž vyšla právě před patnácti lety: v roce 2003 to bylo, a Komenda vše zvládl vlastním nákladem. "Odsouzen k doživotí je každý z nás / i když rozdílně nám byl vyměřen čas // Hranice vlastní kůže je vězením / trvale spojeným s pobytem nuceným // Ten soudce, kterého krom tebe věc se týká / jméno má podivné. Říká si Genetika". (Odsouzen k doživotí)

Téma či alespoň podtext existenciálního je v celé Komendově tvorbě z nejzásadnějších. Kupříkladu vzpomeňme, že svého času jsme četli v eseji Význam loňského sněhu pro letošní lyžování, že "není třeba být andělem, aby jeden dokázal pohybovat se v čase. Ve svých představách, případně artefaktech, jimž dal v daný čas zkamenět, které zafixoval a nechal strnout bez pohybu.“

Ovšem právě tak v dnes připomenuté kolekci moudrostí Perpetuum mobile Komenda uvažuje: "Svůj život rozkrajujeme na úhledné kousky / které pak na talířcích mícháme / s kousky těch druhých - bedlivě dbajíce, aby se nevydalo všechno // A tahle pojistka vydává svědectví / malosti naší víry / která svá vyznání pečlivě prokládá / lekcemi propočtů". (Vyznání s podmínkou)

Nic nám nevadí, že vtipkování intelektuála seniora místy sklouzne i na roveň chlapecké rozpustilosti - vždyť kontextem prolíná především životní zkušenost a vytříbenost etická. Jako například: "Je jako alkohol / Stoprocentně čistá spolehlivě zabíjí / Anebo dezinfikuje / Ohrožuje život / Není poživatelná // Přiměřeně zděděná může se stát vzpruhou / Povzbudit váhající / Probudit odvahu, co dosud podřimuje / anebo vůbec není / V malých dávkách může podávat trvale / téměř neomezeně // Dá se žít i bez ní / Není to však život, který by se dal závidět". (Pravda)

Imponujícími moudrostmi Stanislav Komenda nešetří v žádném ohledu ("Kolik je slepých cest / které byly prosekány jen proto / aby jimi nikdo další už neprošel ..." Kolik je slepých cest) a je to jen k dobru jeho slovesných počinů ("Má každá báseň svou poslední sloku / - třeba v ní byla jediná a sama / Bez sloky poslední je pouze báseň / nikdy nenapsaná". Každá báseň)

Patnáctiletí není v životě člověka nikterak závratnou dobou, ovšem patnáct let trvající sdělnost literárního textu už dává tušit i nadčasovou aktuálnost.

Stanislav Komenda?

Námi zde vzpomenutý esejista, básník a dramatik promoval v roce 1959 na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v oboru teorie pravděpodobnosti a matematická statistika. Po promoci nastoupil na Lékařskou fakultu Univerzity Palackého a tam, považme, působil celých padesát let - byl konzultantem v oblasti biostatistických analýz, zejména pro kliniky a pracovníky biomedicínského výzkumu, byl ovšemže též pedagogem přednášejícím v oborech aplikované statistiky.