Prácheňské rezonance 2004

Milan Blahynka

Baladik konce tisíciletí

HALÓ noviny, r. 10., č. 41, 18. února 2000

Miroslav Vejlupek (ročník 1952) se ve své nové knize Nemocný život (Solus, Písek 1999) představuje jako autor příběhů vesměs baladických, příznačných pro „nedodělaný náš člověčí svět“, řečeno tatínkovými slovy z úvodní povídky Věk čirosti, v níž je malý Honzík v čase prvního kosmonauta obletivšího Zemi zřejmě na celý život poznamenán dvojí surovostí: jeho psa Varta mu nejprv navždy rozdráždí a zkazí soused, člověk povahově znetvořený svým nešťastným osudem, a pak utýrá věrolomný „pán s knírem a hustě bodrým hlasem“, jemuž otec Varta prodal, aby se pes mohl v jiném prostředí uzdravit. Po této „předmluvě“ následuje „úmluva“ Chlapi se vracejí: dospívající Ondra se v samém závěru druhé světové války pokusí zachránit nenechavého, dost otravného vrstevníka cikána Čonku: vrátí se pro něho, když Čonkovi hrozí smrt v podobě blížícího se likvidačního komanda ustupující hitlerovské armády – přece ho v tom nemůže nechat – a zahyne spolu s ním.

Jádro knihy tvoří pak sedmero povídek souhrně označených jako „přímluvy“: autor se jimi všemi přimlouvá za porozumění pro lidi nešťastné, ukřivděné, sisyfy (jedna z povídek se přímo jmenuje Sisyfos) a donkichoty, kteří se nedokážou nebo přímo nechtějí přizpůsobit a podřídit zákonům lidské džungle na konci našeho tisíciletí, a ač nic neprovedli, jdou se živit radši do „prasečáku“, než aby pracovali s lidskými hyenami. Proto se jeví jako nepochopitelní, znepokojující, a tedy trestuhodní podivíni, kteří jsou přímo exemplárně trestáni. Lidská zvlčilost tu evidentně předstihuje tvrdost a drsnost světa zvířat, s nímž je „nedodělaný člověčí svět“ stále konfrontován, netransformován ani gorbačovskými reformami, ani nyní v době stupňované chamtivosti a přímých televizních přenosů. Jimi se potvrzuje, co v jedné povídce říká o životě postava s výmluvným jménem Konečná: „nepřetržitá válka lží“.

Jednu z povídek – přímluv nazval Vejlupek Baladou o servírce Hance, baladický ráz je však vlastní celé knize. Autor výstižného doslovu ke knize Viktor Viktora právem naznačuje, že Vejlupkovo místo mezi jeho spisovatelskými současníky je nadmíru čestné, že tvůrčí záběr Vejlupkův je pronikavý a objevný a že Nemocný život organicky prohlubuje autorovo celoživotní úsilí, které na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let započalo knihami Chlapi se nebojí a Hlava plná mozolů (obě vyšly v Západočeském nakladatelství) a po sedmnácti letech sbírání neidylických životních zkušeností pokračovalo knihou Vyvřeliny (1998). Dodejme, že rázem i úrovní své tvorby navazuje Vejlupek na vrcholnou českou baladickou prózu třicátých let a je škoda, může-li se vydáváním mimo centrum jevit jako autor regionální. Je tomu právě naopak: suverénně ovládá finesy slohové i skladebné a v mnohém blízek Jaromíru Johnovi jeho posledního tvůrčího období obnovuje i umění „jarmareční“ rýmované prózy, které probleskuje ve velkolepé závěrečné povídce Fialové slunce; v ní Vejlupek dokázal, jako zatím nikdo jiný u nás demaskovat celou hrůzu světa, kde „pravý je to vždycky“ jen „v televizi“.