Prácheňské rezonance 2004

Jiří Pelikán

Chlap, který se nebojí

Nové Domažlicko, 20. prosince 1979

Přátelům knihy jistě neušlo, že v současné době vstoupili do české literatury mladí autoři ze řad občanů domažlického okresu. Záhy poté, co vyšla kdyňskému rodákovi Zdeňku Šmídovi první kniha Sbohem Dicku, vychází další spisovatelský debut mladému meclovskému autorovi Miroslavu Vejlupkovi Chlapi se nebojí (ZKN, 1979, 1. vyd.), novela rozsahem sice nevelká, nicméně mnoho slibující.

Autor si vybral téma současné, které ovšem vyžaduje dobrou znalost lidí i prostředí. A řekněme hned, že autor na to má. Dokázal, že vlastní vytříbený smysl nahlédnout do nitra lidí a lidiček, mezi nimiž žije, a uhadovat smysl jejich počínání. Dokonce se zdá, že toho od nich víc odkoukal, než si na ně vymyslel. Navíc dokáže je charakterizovat ne vnějškově, ne slovy, dokonce ani ne jen jazykem promluv, ale hlavně činy, což je na začátečníka zvláště pozoruhodné. A bude-li se jeho talent nadále rozvíjet, určitě jednou překročí rámec regionu.

Čeho je na knize třeba si nejvíce vážit, je její stručnost. Vždyť útlá knížka obsahuje děje pro celý televizní seriál. A autor přitom fabuluje svůj příběh zcela moderně, bohatými retrospektivami se vrací k minulosti, aby psychologicky podepřel logiku současného děje, což všechno dohromady svědčí o rozsahu jeho talentu.

Ovšem ne za všechno si zaslouží pochvalu. Jestliže v první části si počíná jako zkušený novelista, třetí část nazvaná Dilema neutají, že jde o debut. Tady se totiž nedostatek fabulačních zkušeností projevil nejvíce. Jakkoliv hlavní dějový motiv podepírá především náhoda setkání, v tom mariánskolázeňském hotelu je těch náhod přece jen trochu moc. Bylo už zde řečeno, že po motivační stránce neukazuje novela nic z toho, že by ji napsal debutant a totéž lze říci i o jazyku dialogů. Autor se vyhnul módnímu obecnému jazyku a slova z něho přejímá velmi uvážlivě. Nicméně jsou dialogy plastické a nijak nezní stylizovaně. Ubírá jim na kráse pouze jejich intonace vnějšková, na které se nejvíce projevila autorova malá stylizační zkušenost.

V závěru lze říci, že kniha je nepochybně čtenářským zážitkem a to zejména pro ty čtenáře, kteří mají rádi četbu bohatou na děje, jež autor vede pevným autorským zámyslem k brilantnímu konci, a nezkoumá příliš jejich vzájemné souvislosti. Takový čtenář si určitě nejvíce zgustne na druhé části děje, kde autor projevil svoji odvahu nejvíce.

Ovšem, budeme-li posuzovat autorovo dílo z této stránky, nutno říci, že zdravou tvůrčí odvahu projevil mladý M. Vejlupek ve všech částech novely: odvahu při výběru tématu, odvahu při výběru prostředí, odvahu při zkoumání lidí a jejich počínání. Tím vším dokázal, že titul knížky platí i pro něj.