Prácheňské rezonance 2004

Bohumil Jirásek

Dvě prózy Miroslava Vejlupka

SPEKTRUM – zrcadlení plzeňské kultury, r. 2., č. 2, červen 1999

Vyvřeliny (1998)

Po dvacetileté odmlce začal Miroslav Vejlupek vydávat své další prózy. Soubor tří próz z Vyvřelin dává nahlédnout do složitých reálií minulého režimu. Ve všech jde o debakl mravní. Politikaření přerůstá v amorálnost, pletichaření v lidské tragédie.

Nejrozsáhlejší próza Zahrada v jeskyni je také klíčová. Už symbolický název naznačuje protikladnost životních cest a jejich směřování.

Hrdinka příběhu Moravcová projde složitými peripetiemi. Je pracovnicí kulturního střediska, vyrábí politická hesla, přechází do skladu zemědělské družstva, živí se manuální prací, pracuje v nádražním bufetu, má dcerku Emilku. Její manžel Pavel se záhadně ztratí, najde se za několik týdnů mrtvý a Moravcová je podezřelá z vraždy. Svoji životní zpověď zachytí v autobiografické próze Zahrada v jeskyni. Dcera se zaslouží o její vydání a to způsobí veliký rozruch. Jmenovaná zlodějka Táčková (krade v JZD) šrot zatím udělala v politice kariéru a lehce se obhájí a naopak rafinovaně zdiskredituje autorku.

Příběh je gradován kompozičně (A, B, C) i graficky (je rozčleněn na začátek a konec knihy).

V příběhu je polarizován dvojí konflikt: mravní (je Moravcová vražedkyní svého muže Pavla?) a politický (dobové politické ovzduší s falešností, přetvářkou a kariérismem). Ke škodě věci však nakonec není řešen problém vraždy a viny, ale je zastíněn problémem krádeží (krádeže šrotu), které jsou překryty politickou angažovaností a úspěšností. Problém viny a trestu chtěl být pravděpodobně redukován na ironický a karikaturní obraz doby, ale etická velikost příběhu tak hraje menší roli a pozornost se soustřeďuje na krádež šrotu, nikoliv na vraždu nebo sebevraždu.

Motiv krádeže je základní ve všech příbězích, tedy i v Ukradené tisícikoruně a v próze Zpitka a Vyžral. Je skutečností, že krádež je chápána jako ztráta etického zázemí jedince i společnosti, ale tím se autor stále více obrací k obecně etickému zhodnocení doby, zatímco zůstává stranou pozornost věnovaná vnitřnímu životu postavy, je tu tedy patrná tvůrčí cesta k zobecnění na úkor individualizace. Jestliže starší prózy vycházely často z pracovního prostředí (budovatelský román), je přístup Vejlupkův posunut do ostře kritického světla, ale vyvěrá také z pracovního prostředí, takže dostává podobu „antibudovatelské“ prózy a je demaskováním doby, jejích debaklů politických i mravních. Jedinec je však v autorově pohledu obětí, nikoliv středem tvůrčího zájmu. Autorovi jde více o nadhled než o ponor. Např. Moravcová sama se hodnotí jako „nepřizpůsobivá a tvrdošíjná“, tyto vlastnosti označí jako osudové, které „zavlekly můj každodenní duševní život do permanentního dilematu a neurotizujícího konfliktu. Být podřízenou Podroužka, ředitele kulturního střediska, totiž znamenalo zdevastovat svědomí a smysl pro fair play. Nemluvě už o zdiskreditované podstatě kultury: mezi kulturními pracovníky a veřejností zela propast, kterou jsme přikryli chrastím – svou lží, svou pseudokulturností“ (str. 10 – 11).

Jinde zase uvažuje: „Není snad ironie odnoží agresivity? Co se to ve mně vzalo za člověka? Kam se poděl ten, jímž jsem bývala?“ A dále říká o svém životě, že je „veselicí absurdity, živelnosti, zmarnění a fádnosti“. Také hovoří o své „empirické obrazotvornosti“ atd. Tyhle závěry by měl vyčíst z jednání postavy a jejího životního příběhu čtenář nebo kritik, ale autor by měl vést postavu jinými cestami.

Chci tím říci, že autor mnoho napověděl, ale i zbytečně dopověděl transpozicí do obecné roviny a racionalistické výpovědi. Už z toho se zdá, že se autor nevcítil dosti citlivě do pocitů ženy a že měl raději tíhu svých úvah předat postavě mužské, která by však také musela jednat, nikoliv jen rozumovat.

Už výše jsme připomněli, že obdobný rozpor mezi etickým krédem a politickým kariérnictvím je řešen také v próze Ukradená tisícikoruna. Jestliže v Zahradě v jeskyni autor častěji směřoval k didaktickému nadhledu a k zobecnění, je v druhé próze konflikt spíše rozevřen, popsán, nekomentován, ale onen kaleidoskop života vyznívá přesvědčivěji. Také v třetím příběhu Zpitka a Vyžral je konflikt dobra a zla (krádeže) vymezen zase jednostranně a plakátovitě, s kariérou zla a debaklem dobra. Efektní závěr s Petrovou dcerou, která se dostala na scestí a na ně vede i pokořeného otce, vyznívá poněkud nemotivovaně a teatrálně.

Autor zná dobře životní realitu ve své složitosti. Jeho výpověď je přetlakem empirie, z které je třeba také vybírat to podstatné a ze změti politického kariérnictví doby, sobectví, přetvářky a ubohosti vyzdvihnout morální poselství, vyjádřené uměleckou suverenitou a přesvědčivostí. Autor dobře vidí složitosti života a jeho proměn v proudu doby, ještě může hledat i další možnosti uměleckého vyjádření v pronikání do nitra a osudů člověka.

Nemocný život (1999)

V rychlém sledu po souboru próz Vyvřeliny vydal Miroslav Vejlupek další soubor povídek Nemocný život.

Pro mne je tento soubor milým překvapením a krokem vpřed v porovnání s Vyvřelinami. Povídky jsou stručnější a často i překvapivě koncipovány v rámci sledovaného konfliktu. Expozice je jakoby konvenční, ale autor prvotní čtenářovu skepsi překoná citlivým a rafinovaným rozvíjením příběhu a osobitým „pointováním“.

Od syrového záznamu reality z Vyvřelin posunuje autor příběh do roviny lyrizujícího a básnického podobenství. Prózy tak dostávají hluboký symbolický podtext a přesvědčivé etické završení.

Autor často konfrontuje život lidský s životem zvířete. Jednou je to pes, jindy kočka, prasátko. Paralely mezi životem lidským a zvířecím byly využívány už v naturalismu, ale u Vejlupka mají hluboký smysl etický a polidšťující. Zvíře svým přirozeným řádem života očišťuje a polidšťuje člověka. V povídce Sisyfos se kádrovák diví, že číšník od práci s lidmi utíká do JZD ke zvířatům, a je přesvědčen, že za tím musí být něco nedobrého a utajovaného. Ale číšník se zklamal v lidech a chce raději sloužit. Zvířatům. Tento motiv zvířete jako katalyzátoru lidského jednání a zušlechtění se ve Vejlupkových prózách často a programově vrací.

Jaksi latentně je v povídkách Vejlupkových zastoupen motiv krádeže (v zemědělském prostředí je to nejčastěji krádež šrotu, krmných směsí atd.). Krádež je chápána jako výraz ztráty mravních hodnot, ale tento motiv se až stereotypně vrací. Je to jistě závažný problém, ale lidská amorálnost má asi i širší dimenzi. Autor však umí přesvědčivě poukázat na to, jak pouto přátelství mezi lidmi je často dáno „bratrstvím“ ve zlodějství. Zloději se sbratřují, aby na sebe nežalovali, ale aby si pomáhali. Jenže krást se dá všechno, třeba i svoboda, čest, štěstí, krást se dá cokoliv, nejen šrot.

Nejvýše oceňuji povídky Balada o servírce Hance, Čtyři na úsvitu a Fialové slunce. Přiznám se, že první povídku z této trojice jsem začal číst s jistými předsudky a příběh mladé a zklamané servírky s malým dítětem, která se chce stát hrobnicí, ale není jí to dopřáno, jsem chápal jako morbidní, ale opravil jsem svůj názor. Povídka má vznos básnický, autor citlivě pracuje s motivy (živly: vítr a voda, dále jsou to motivy flétničky, motýla, ptáka, Veškerého, smrti). Především zde sugestivně působí návrat člověka k prapodstatě, k živlům, k opravdovosti života, protože nesnáší povrchnost, faleš a kašírovanost vegetování. Je to jakési symbolické hledání návratu, zakotvení, obrody, a to v axiomatech, k nimž patří zrození – život – smrt jako neoddělitelná jednota ve víru živlů v prazákladu světa.

Povídka Čtyři na úsvitu zavádí čtenáře do ústavu pro tělesně postižené. Pro autora běžný motiv krádeže je tu zase, do prostředí vstupuje mladý hoch, kterému jsou nemorální krádeže odporné, ale příběh jde naštěstí dále, takže není jen didakticky zaměřen, jde do oblasti pokleslé erotiky, lásky bez lásky, života bez radosti, štěstí a poctivosti. V tomto zázemí začíná být příběh zajímavý a hluboce reflektující.

Z povídek je patrné, že má autor bohaté životní zkušenosti, že prošel řadou zaměstnání, tedy onou univerzitou života, a vede i své postavy od zaměstnání k zaměstnání a tato cesta je hledáním životního i etického zakotvení. Zdá se mi však jakoby příznačné, že snad nositelkami jeho životních osudů se mu stávají postavy žen. Jako by leckteré ženě ze sledovaných příběhů více „seděly“ osudy a jednání mužů. Proto se také domnívám, že ženy, nositelky těchto příběhů, měly podtrhnout naléhavost a tragičnost osudů, které trpitelsky nesou ženy. Ale také se mi zdá, že těmto příběhům ještě chybí hlubší ponor do psychiky ženské duše, do její citovosti se specifičností v pohledu na svět. Autor zde vyhrocuje také složité vazby mezi matkou a dcerou, mezi otcem a synem jakoby z pozic freudovské psychoanalýzy. V lyrických pasážích a metaforice obrazů směřuje k sugestivně působící výpovědi. Zde také najdeme základní motiv, který vstoupil do názvu knihy – „nemocný život“. Rozvádí zde i svou pracovně tvůrčí představu, že život je více než slovo a zkoumat „nemocný život“ je více než jen žít, tedy dýchat, jíst atd. Tady je jeho touha jít k prapodstatě věcí, k smyslu života a jeho etickému řádu.

Poslední povídka Fialové slunce je svým začátkem rozverná a rozmarná, autor si hraje se slovy a s rýmy, obměňuje slova a laškuje s nimi. Čtenář má až pocit, že celou sbírku chce nějak vesele, hravě a lacině uzavřít. Ale je veden hlubším záměrem. Vrací se k východisku, k mládí, k domovu, k jakémusi karnevalu života, mihnou se tam cirkusáci, klauni, fotbalový zápas, pohřeb s okázale prázdnou rakví, zatím co nebožtík, zesnulý starosta, bude vpuštěn na hřbitov zadním vchodem. Při pohřební parádě je televize. Je totiž doba před volbami a život je viděn jako zvláštní a pestrý kaleidoskop. A tak se tu míhá televize, poslanecká vážnost, rej folklórního lidového souboru, předvolební doba a předvolební cirkus. Lidé jsou tu se sžíravou ironií viděni páralovským pohledem. Nedělí se na vykořisťované a vykořisťovatele, na inteligenci a plebejce, na Pražany a venkovany, na ženy a muže, ale podle vztahu k televizi na karikaturně viděné lidi průsvitné, fialové a mléčně zakalené. Autor prochází tímto domovem, krajinou svého mládí, v hlavě si nese jedinou svou knihu, za kterou by dal život, nad hlavou mu chřadnou stromy, koruny jilmů a buků, pod nohama leží semena těchto stromů. Připomene si psa Varta z prvé povídky, rozhlíží se po poničených domech, karneval kolem něho hlaholí, ať už je to fotbalový zápas, cirkusová klauniáda, pohřební klauniáda – je to ten povrchní život, který míjí, předvádí se a pitvoří se, a autor jako člověk vnímavý a rozjitřený se od vnímané vnějškovosti propadá k niternosti, k nazírání a dále do podvědomí, s touženou a tušenou „čirostí“. Kráčí jako apoštol nad „poničenými chrámy civilizace vos“… Chce se dotknout prazákladu života a světa, dotýká se živlu-vzduchu a nad hlavou mu ironicky svítí „fialové slunce“.

Tento soubor povídek zřetelněji a umělecky průkazněji vypovídá o autorově záměru, o jeho životních filozofických i etických ambicích v proponované edici „Civilizace Marná“.