Prácheňské rezonance 2004

Richard Sobotka

Geneze Šumavy v tetralogii Miroslava Vejlupka

Haló Ostrava, web spisovatelky a novinářky Evy Kotarbové, www.kotarbova.eu, 26. července 2007

Prozatím poslední kniha Miroslava Vejlupka ZEMĚ PODVEDENÁ vyšla v internetovém vydání v Prácheňském syndikátu V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě, jako čtyřdílný titul Edice hostů, na internetu uvedena v červenci 2007.

I když autor deklaruje, že knihu věnuje své rodině, zároveň (či snad především) věnuje tuto rozsáhlou tetralogii Šumavě a také lidem, kteří na Šumavě žijí a se Šumavou srostli.

Autor pochází z Domažlic (kde se 29. 1. 1952 narodil), což už je vlastně Šumava, a v současnosti žije na klatovském Pošumaví, odkud má na šumavské pláně co by kamenem dohodil.

Miroslav Vejlupek (Čerchovský) čtyři roky profesionálně působil v kulturní a osvětové sféře. Také však prošel řadou dělnických zaměstnání a v dělnické profesi pracuje podnes. Do literatury vstoupil roku 1973 spoluprací s nejrůznějšími periodiky. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let redigoval na Domažlicku dva závodní časopisy. V letech 2002 – 2004 byl redaktorem internetové literární revue Chůdové kořeny, do její redakce se vrátil roku 2007. Od roku 2004 edituje internetový projekt nezapomenuté literatury Taxus Bohemica, v jehož Edici hostů uspořádal a k vydání připravil řadu elektronických literárních sborníků. Od roku 2006 je editorem internetového projektu Subjektivník.

V plzeňském Západočeském nakladatelství vydal knižní prvotinu Chlapi se nebojí (1979) a prózu Hlava plná mozolů (1981). Zabývá se esejistickými texty na téma kontinuity chodského povědomí. Vydal prozaický triptych Vyvřeliny (1998), sbírku povídek Nemocný život (1999). Na Internetu zveřejnil prózu Zahrada v jeskyni, výběr kratších próz Z balad, triptych U Ošuntělého fraku, sbírku esejů Klec z hedvábí, esej Co dovoleno spisovateli a čtyři díly souboru Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate.

Nejrozsáhlejší Vejlupkovou prózou je již zmíněná tetralogie Země podvedená. Jsou z ní dobře patrné autorovy letité zkušenosti z působení v kultuře a literatuře, propojené s důvěrnou znalostí dělnických profesí, což vše umožnilo Vejlupkovi dokonale poznat rozmanitosti lidského života a stát se hlubinnou sondou zkoumání lidského nitra.

Vejlupkova tetralogie Země podvedená je jakousi ságou Šumavy. Pod určitým zorným úhlem lze usoudit, že tato kniha svým způsobem navazuje na tvorbu Karla Klostermanna (1848 – 1923), který ve svém díle zachytil život a svérázné typy obyvatel Šumavy, její drsnou přírodu, rozkladný vliv rychlého zbohatnutí, rozpad selských rodů a odcizení způsobené odchodem z domova. Po přečtení Vejlupkovy knihy jako by se na Šumavě od Klostermannovy smrti za těch více než osmdesát let vlastně nic nezměnilo, nebo téměř nic.

Něco přece.

Šumava v horizontu let 1945 – 1995 měla, oproti jiným pohraničním oblastem někdejšího Československa, svou výjimečnost. Severní teritoria země, Opavsko a Krkonoše, prodělala v toku času také svá dramata. Tyto oblasti však nikdy nebyly tak společensky, politicky a především strategicky vyhraněné a exponované jako právě Šumava.

Po roce 1945 byla Šumava odsunem Němců zbavena velké části po generace zakořeněného obyvatelstva. Nahradili je doosídlenci z Ukrajiny, Rumunska i z domácích končin. Kromě toho šlo o střeženou a tedy jen obtížně přístupnou pohraniční oblast. Navíc velká část území sloužila jako vojenský výcvikový prostor, takže po původních vesnicích či osadách mnohde zůstala už jen tabulka s místním názvem a údaji o sporém počtu někdejších obyvatel, hledajících v minulosti obživu na málo úrodné půdě Šumavy.

Právě do této poválečné Šumavy umístil Vejlupek děj své tetralogie. Provází v ní hrdiny příběhu ve dvou generacích od dávné historie po roce 1945, přes dramatické zvraty politické i společenské následujících let až do doby současné, označované jako návrat k demokracii. V kadlubu střední Evropy během oněch padesáti let plných zvratů docházelo k proměnám, které i ty nejsilnější charaktery lámaly jako křehký proutek.

Na úvod své knihy autor uvádí, že nejsou velké a malé příběhy. Jsou buďto všechny velké, nebo všechny malé. V tom mu lze oponovat. Čtenář se po přečtení jeho knihy přesvědčí, že jsou jen velké příběhy, a to i těch zdánlivě nejbezvýznamnějších lidí.

A ještě jeden poznatek. Jednotící krevní skupinou, obrazně řečeno, která spojuje šumavské starousedlíky s doosídlenci se Šumavou srostlými, a konečně i se samotným autorem, je právě Šumava. I když některé postavy Vejlupkova příběhu odcházejí, jiné se nakrátko vracejí, Šumava, byť zrazovaná a bolestně zraňovaná zůstává.

Páteří knihy je příběh čerstvě vyučeného číšníka, právě v den nástupu do hotelu Hubert v Poříčíně osmnáctiletého Antona Schrödera. Jeho život neoplývá přemírou slastí. Od pěti let coby sirotek vyrůstal v dětském domově, šikanován ostatními pro své charakterové vlastnosti, po skončení války pak především pro svůj německý původ; jeho rodičů sklářů se poválečný odsun netýkal. Chlapec má na rodiče nostalgickou vazbu. Jeho život by vypadal docela jinak, pokud by nezahynuli při autonehodě, jak je mu sděleno. Postupně se však dozvídá, že převáděli přes čáru do Německa a po vyzrazení zůstali v exilu. Nakonec se však dozví, že během jedné cesty přes čáru byli zastřeleni, ani se neví, kde mají hrob. Německý původ se s hlavním hrdinou táhne jako charakterový kaz celým životem.

Poválečný Poříčín se stává oblastí novodobých zlatokopů v doosídleném pohraničí. Vším, co zůstalo po vysídlených Němcích, se lze obohatit. A tak to také doosídlenci bez rozpaků dělají.

Do tohoto soukolí osudově zapadá příběh šéfa hotelu Hubert v Poříčíně Václava Kopy. Po válce hotel Hubert koupil za peníze získané dobrodružným životem v Německu. I on má své sny: zbohatnout, zaplatit dceři Karin vzdělání, koupit v Praze dům a odstěhovat se z pohřebiště snů v Poříčíně do pohodlí velkého města. A to i navzdory společenskému a politickému zlomu v roce 1948, kdy je mu hotel zkonfiskován a on mohl zůstat jen jako vedoucí.

Také pro lidi žijící na Šumavě znamená rok 1948 velkým zlom. Staré pořádky jsou odbourány, nastupuje nový rádoby spravedlivější řád. Je to doba nadšených agitátorů, propagátorů, tajemníků a funkcionářů. Lidí, kteří včas zachytili nový vítr a v honbě za osobním prospěchem se neštítí ničeho, jen aby pro sebe vyzískali co nejvíc.

V čase pletich, podezírání a podrazů pouze pikolík Anton Schröder zůstává jakýmsi pilířem morálky. Zuby nehty se drží snu o životě v rodině, jak ho sám nepoznal. Touží být jako obdivovaný francouzský filmový herec Gérard Philipe (1922 – 1959), smělý, odvážný a také hezký. Netuší, že sny jsou jen produktem snění a k jejich realizaci že vede úzká, málo prošlapaná pěšina ve strmém a nebezpečném srázu, že všechny sny umírají a jejich trvanlivost je limitována délkou lidského života, jejich rozmanitost, barvitost a originalita pak každým jednotlivým člověkem.

Běhutý čas se svými proměnami (roky 1948, 1968, 1975, 1989, 1993) má sílu lámat i silná letitá dubiska, natož pak křehké charaktery lidí. Kdo by jeho náporu odolal? Zvláště tam kdesi v zapadlém koutu země, někde na Šumavě?

Chamtivý šéf hotelu Hubert se kvůli své hamižnosti utopí, jeho dcera Karin po nevydařeném životě posléze skončí v témž rybníce, zvaném Smrt. Tajemníci a političtí funkcionáři kvůli postavení a prospěchu intrikují; vždy dobře informováni a poddajně ohební včas zachytí vítr společenských a politických proměn, takže i v nových pořádcích si uchovají svůj blahobyt. Jen hloupí prosťáčci a méně mocní končí na útěku přes čáru v bezedné slati.

Běs času nahlodá i nepoddajné charaktery. Anton Schröder opustil místo pikolíka, vzal práci dělníka ve sklárnách. Odtud ho vystrnadí jeho zásadovost za páky melioračního bagru, kdesi na periferii osady i lidské společnosti. Po zradě záletné ženy se jeho život octne v kotrmelcích, místo ve vlastnoručně postavené vilce žije v maringotce a utápí se v alkoholu. Po dalších peripetiích odchází po listopadu devětaosmdesátého do Německa, je přece odjakživa Němec, tam ve skutečnosti patří.

Vyprávění je jako řeka, která postranními přítoky přibírá tragické, i potvorně komické osudy lidí, nechává je splynout a zdánlivě zaniknout. I bolestné osudy. Hledání štěstí, odezvy vzdáleného dětství, marné hledání spravedlnějšího řádu.

I do Poříčína dolehl dramatický zvrat po roce 1990. Skandování hesel a zvonění klíči nahradila dravá privatizace majetku. Z mocných aparátčíků jsou přes noc mocní bosové v podnikatelské branži. Poříčín je plný vietnamských trhovců a levně pracujících Ukrajinců. I dva nevěstince tu jsou. Kdo nestojí v zákrytu snadno přijde k úhoně. Těžce zbudovaný podnik spálí plameny konkurence. Bída jedněch se mění v blahobyt a bohatství jiných. Nikoliv ve štěstí, protože štěstí má docela jinou substanci. Štěstí jako by se v dlouho očekávané proměně doby k lepšímu z Poříčína vytratilo docela.

Autor přivádí jednotlivé příběhy k překvapivým závěrům. Vyprávění popohání čtenáře od jednoho řádku k dalšímu, k dalšímu odstavci, další kapitole. Mnohdy je postaveno na dialogu, ten svižně posouvá děj, zároveň je sondou do psychiky a nitra jednajících osob. Také úvahy a někdy i opakování děje jsou určitým dokreslením geneze života jednajících postav a nahlédnutím do zákulisí jejich morálky.

Autor má smysl pro detail. Jeho popisy jsou vnímavé, používá vynalézavých příměrů.

Vraťme se závěrem ještě několika řádky znovu ke Karlu Klostermannovi a jeho Šumavě, porovnejme ji se Šumavou Miroslava Vejlupka.

Pravdou je, že Vejlupkova tetralogie postrádá barvité Klostermannovy obrazy šumavských krás. A zajisté i slovník je jiný, klad obrazů, výrazivo, proměny děje, postav. Vždyť od vytvoření Klostermannova díla uplynulo téměř sto let! A také literatura se vyvíjí.

U Vejlupka lze i tak v črtách jako by tužkou nastíněných přece i ty krásy Šumavy spatřit a objevit. A pokud jde o to další, také on zachytil ve svém díle život a svérázné typy obyvatel Šumavy, rozkladný vliv rychlého zbohatnutí, rozpad rodů a odcizení způsobené odchodem z domova. A konečně i drsnou přírodu Šumavy.

Tak se Vejlupkovým dílem příběh Šumavy po stu letech vrací v kruhu k výchozímu bodu. Šumava zůstala stejná, přece je jiná.

Sny nakonec vždy umírají, život se mění v trýzeň, a když se z ní podaří vystoupat do nejvyššího poschodí duše, následuje gloria. Však pravdou je, že fanfáry zhusta přicházejí s křížkem po funuse.

Vejlupek ve své tetralogii vykreslil Šumavu očima patriota, bolí ho každá nepravost, která se Šumavě stane.

A Šumava? Po více jak padesáti letech čekání, že bude zase tou starou, krásnou zemí, osazenou krásnými lidmi, se nenaplnila. Alespoň prozatím nikoliv. Snad proto onen titul Vejlupkovy knihy – Země podvedená.

Stojí zato Vejlupkovu knihu Země podvedená v Edici hostů na internetovém portálu www.v-art.cz otevřít, příběh Šumavy v podání skvělého vypravěče přečíst a zároveň prožít.

Červenec 2007