Prácheňské rezonance 2004

Karel Pexidr

Literatura srostlá s životem

Plzeňský literární život, r. IV., č. 6, červen 2005

Jsou lidé, o kterých se příliš nemluví a nepíše. Pravda, neplatí to o politicích a hvězdách šoubyznysu. Představují spisovatelé jejich antipody? Publikuje se o nich tak málokdy a málo…

S prozaikem Miroslavem Vejlupkem se to má tak: žije a pracuje na venkově. Kdo se chce o něm něco kloudného dovědět, musí jej navštívit.

Jeho sídlem jsou Milčice. Jenže vísky tohoto jména se urodily v okolí Horažďovic dvě. To se ví, poprvé jsem se strefil na tu nesprávnou. Ale nelitoval jsem: takový zapadlý kout vlasti uprostřed lesů, kam vede jen jediná nepříliš sjízdná silnice a dál už vůbec nic, jen samé pastvy a koně, najde se dneska leda v pohádkách. Ale i druhé Milčice, kde Miroslav Vejlupek opravdu bydlí, nezastírají, že jsou nasáklé vůní venkova. A Vejlupkův baráček na konci vsi se už už ubírá do krajiny. (Civilizace mu k tomu ovšem podává pomocnou ruku: domek přiléhá k silnici, právě k té, po které jsem přijel.)

Napsal jsem v nadpisu – a míním tím Vejlupkovu prózu –, že je srostlá s životem. Mám k tomu dobrý důvod, i když jsem si jej ozřejmil až několik dní po své návštěvě, když jsem si přečetl dva Vejlupkovy soubory povídek: Vyvřeliny a Nemocný život. Přiznávám, že do té doby jsem je neznal.

Na prvý pohled by se zdálo, že Vejlupkovo curriculum vitae je prosté, až příliš prosté. Narozen 29. ledna 1952 (čili ještě v předposledním roce Stalinova života) v Domažlicích, v duchu rodinné tradice vyučen číšníkem (i já jsem se stal právníkem jako otec a také děd z matčiny strany), v tomto oboru krátce i zaměstnán, poté ve funkci mistra odborného výcviku, ředitele osvětové besedy a pak…

Literární talent mezitím pronikal navenek a mezi západočeskými prozaiky se ukazovala nová tvář. Co bránilo dalšímu růstu? Tragická událost rodinného života či omezené parametry politicky ujařmené kultury? Jisté je, že na listinu partajnicky nepřípustných tvůrců přibylo v osmdesátých letech další jméno a Miroslav Vejlupek se k publikačním možnostem vrátil až několik let po nabytí tvůrčí svobody. Do té doby se živil jako dělník. Jako zemědělský dělník ostatně pracuje dodnes.

Vejlupek odvozuje náměty, situace i postavy svých povídek téměř výlučně z prostředí, které má nejen zmapované, ale jaksi vlastníma rukama i vyhmatané. Proto mají příběhy, akty a charaktery postav vtíravou naléhavost a sílu, a to i při vší občasné zdánlivé banálnosti, s níž by mohly být při povrchním posuzování spojovány. Autor nabízí spoluúčast – tak jsem to při četbě pociťoval. Daří se mu vtáhnout čtenáře – míním čtenáře nadaného určitým stupněm vnímavosti – do hry.

Témata Vejlupkových povídek a konfliktní situace ztvárněných postav signalizují však ještě jiné, mnohem hlubší, vnitřnější a bytostnější sepětí se světem autorových prožitků a zkušeností. Zdá se, jako by přímo vystupovaly z reliéfu jeho života, o němž jsem se alespoň obrysově od pana Vejlupka leccos dověděl. Náměty většiny jeho příběhů, omezené téměř výlučně na sféry, v nichž se autor pohyboval, obvykle obnažují základní konfliktní bázi mezi nabízeným či realizovaným životním vkladem nevýbojných, vnitřně bohatých, charakterově bezproblémových postav a nemilosrdným tlakem společenské atmosféry, vytvářené – často za vydatného přispění někdejších komunistických praktik a doktrín – lidmi morálně pokřivenými, prázdnými a nehodnotnými. Vlastní konflikt v autorových prózách někdy vyústí v tragédii, jindy vede k vnitřnímu vyrovnání a ke katarzi.

Nemohu se ubránit dojmu, že podobná je i zatímní výslednice Vejlupkovy literární a životní dráhy. Ptal jsem se ho, co nyní píše či hodlá psát. Řekl mi, že nic. Pro literární aktivitu nemá prý v současné době důvod.

Zato však horlivě rozvíjí program internetového rozšiřování literatury. Spatřuje v tom svůj dar, svůj vklad (realizovaný i formou konkrétních finančních obětí) budoucnosti a budoucímu zviditelňování české literatury, protože internet je médium, na které se upíná čím dál tím víc pozornost veřejnosti. Vejlupkova aktivita v tomto směru (nyní uskutečňovaná prostřednictvím nově založeného občanského sdružení Prácheňský syndikát V-Art Horažďovice – Písek) nemá být chápána jako konkurence knižního vydávání literárních děl, ale jako další alternativa, která celkový tok literární publicity nebude omezovat, nýbrž naopak zmnožovat.

Myslím, že není důvod, proč bychom realizaci této vize Miroslava Vejlupka neměli držet palce.