Prácheňské rezonance 2004

Jana Sováková

Předmluva

Předmluva; Zahrada v jeskyni, elektr. vyd. Občanské sdružení V-ART Písek, na Internet uvedeno 6. 6. 2002

Novela Zahrada v jeskyni nepatří k textům, které nechávají vnímavého čtenáře lhostejným, neboť podle mého názoru vyjadřuje mnohé z pocitů současného člověka. Poněkud absurdní životní příběh Marie Moravcové lze přečíst jako osobní tragédii člověka, který se snaží najít v životě svou vlastní cestu a jít po ní v souladu se svým svědomím. Zároveň kniha evokuje atmosféru naší reality, vypovídá o době před-, ale i po- té nedávno minulé, ale i té současné. Ožívají v ní reálie, které dříve narozený čtenář dobře zná, i reálie, jež už dobře známe všichni. Zdánlivě komorní, v konkrétní realitě pevně zakotvený příběh však nabývá dalšího rozměru, přerůstá do zobecňující výpovědi o světě a místě jedince v něm.

Pozornost v novele je soustředěna na osud hlavní protagonistky, především jejím pohledem jsou reflektovány probíhající události. Prvoplánově sledujeme Mariiny konfliktní vztahy k okolí – odcizení v manželství, končící těžko pochopitelnou sebevraždou jejího manžela Pavla, nespokojenost v zaměstnání, spory s dospívající Emilkou, v podstatě je však zobrazen prohlubující se rozpor mezi individualitou a světem, v němž se stírají hranice mezi privátním a veřejným. Ne náhodou se Mariina autobiografická povídka, odhalující její soukromí, stává veřejným majetkem. Její publikace v místních novinách, díky které se události dávají do pohybu, zároveň odhaluje další podstatný rys současného světa – vzrůstající moc masmédií, řečeno slovy Kunderovy Nesmrtelnosti – imanologů, hledajících za každou cenu svá „témata“, tedy senzace.

Novela Zahrada v jeskyni nepřestavuje psychologickou prózu v duchu tradičního realismu (pohnutky sebevraždy Mariina manžela Pavla, schopného na rozdíl od své ženy „přizpůsobit se“, zůstávají víceméně neobjasněné), v její narativní struktuře hraje důležitou úlohu paradox. K paradoxu odkazuje i sám název prózy. Příběh Marie Moravcové je plný paradoxů, podezření z vraždy manžela je stejně absurdní jako označení ji za „starou strukturu“ nebo obvinění, že publikace jejího autobiografického dílka způsobila onemocnění dříve skladnice, poté starostky a poslankyně Táčkové. Tragikomické nedorozumění charakterizuje i scénu Mariiny návštěvy u nemocné Jiřiny Táčkové. Hlavním paradoxem však zůstává, že subjektivně čestná Marie nemá místo v našem chaotickém a nečitelném světě, v němž je čím dál těžší uchovat si individualitu a v němž morálka patří „do smetí“, neboť se v něm stírají hranice mezi dobrem a zlem. V uměleckém světě Miroslava Vejlupka není jen beznaděj. Ne náhodou je naznačeno v závěru, že Mariina dcerka se, stejně jako matka, rozhodla žít v souladu se svým svědomím. A dokud existuje svědomí, zůstává i naděje na nápravu světa; a to je snad hlavní poselství, které se nám autor snaží sdělit.