Prácheňské rezonance 2004

Viktor Viktora

Prozaik Miroslav Vejlupek

Doslov; Nemocný život, vyd. nakladatelství Solus – Miroslav Vejlupek, Písek, 1999

Pro slovníkové heslo typu „kdo je kdo“ by stačila prostá biografická rekapitulace. Miroslav Vejlupek se narodil 29. ledna 1952 v Domažlicích. Rodiče – otec číšník a matka prodavačka – byli zaměstnáni v Meclově. Zde syn zahájil svou školní docházku na prvním stupni základní školy. V Horšovském Týně ji ukončil. V roce 1972 maturoval na Střední hotelové škole v Klánovicích u Prahy. Rok pracoval ve svém maturitním oboru – číšník, následující rok byl vnitropodnikovým inspektorem odborného výcviku učňů. V letech 1975 – 1979 řídil Osvětovou besedu v Horšovském Týně. Mezitím vykonal v roce 1977 další maturitní zkoušku, tentokrát v plzeňském konzultačním středisku pražské Střední knihovnické školy v oboru kulturně výchovné práce.

V té době měl za sebou první zkušenosti publicistické i redaktorské. Publikovat začal v západočeském deníku Pravda (v roce 1973 zde zveřejnil svou první povídku Pavlův slavnostní den) a v Zemědělských novinách. V Pravdě pak uváděl další povídkové práce. Své síly změřil také s redaktorskou činností, byť šlo o úzce vymezená periodika – za studií redigoval časopis Kuchtík, v první polovině osmdesátých let pak závodní časopisy JZD v Meclově a výrobního družstva Nábytkář v Domažlicích.

Peripetie osobního života i kritické politické reflexe, jež vedly k rezignaci na ředitelskou funkci a přijetí zaměstnání v meclovském JZD, definitivně ovlivnily Vejlupkův odchod ze západních Čech. Následující desetiletí v Písku znamenalo návrat k původnímu povolání i k dalším profesím (lesní, meliorační, zemědělský dělník, dělník na pile, vychovatel). Odmlčel se autorsky a ve své introvertní povaze, jež nepodléhala nadšení jakéhokoliv extrému, se až neskutečně otevřeně vyrovnával s minulým i současným v sobě i okolo sebe.

Uchýlil se do vnitřního azylu. Jeho prostor ovšem netvořila pustina, jeho horizontu nevládla šeď. Byl to prostor k vyrovnání, k rozlišení, byl to jakýsi „průzkum nejblíž uplynulého“ řečeno slovy Věry Linhartové. Jedním z výsledků onoho „meziprůzkumu“ je povídkový soubor Nemocný život. To k biografické rekapitulaci.


Bibliografická rekapitulace uvádí tři knižní tituly – novely Chlapi se nebojí (1979) a Hlava plná mozolů (1981), obojí vydalo Západočeské nakladatelství v Plzi. Téměř dvacetiletý odstup povídkového souboru Vyvřeliny (1998), vydaného vlastním nákladem, signalizoval přerušení tvůrčí kontinuity. Její novou navazující linii pak představuje Nemocný život. Pro úplnost je možno dodat, že v osmdesátých letech vydal M. Vejlupek bibliofilii – soubor šesti básní Strofy meziřečné (1982). Strojopisně rozmnožil sedm esejistických textů, jež jako svérázný samizdat rozesílal okruhu přátel. Byly to chodské reminiscence – Léta 1938 – 1939 a kontinuita chodského povědomí, Pomník Jana Sladkého-Koziny – symbol kontinuity chodského povědomí, baarovské reminiscence – Sedmero setkání s Jindřichem Šimonem Baarem, a připomenutí dvou zavátých osobností – básníka Josefa Abrahama (Básník, který nedozpíval) a prozaika Jacka Flora (V zeleném světě pravdy). V prvních textech si všímá také tvorby starších současníků – grafika Vladimíra Böhma (Černobílou stopou Vladimíra Böhma) a malíře Karla Žežulky (Obhájce básnivosti dnů).

Připomeneme-li generační prozaický kontext, do něhož M. Vejlupek na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vstupoval, lze sledovat autorovu snahu o hledání vlastní pozice, i když se osudu tápání prvotin zcela nevyhnul. Jeho vrstevníky byli například Petr Hájek (1951), Martin Bezouška (1955), Bedřich Hlinka (1951), Tomáš Mann (1952), Zdeněk Zapletal (1951), Richard Crha (1953), Jiří Medek (1950).

P. Hájek (Areál snů, 1980) s nekonvenční přímočarostí sondoval dobu, provokativní i etická gesta dospívajících hrdinů sbližovala nadšení i rezignaci. Mladí hrdinové M. Bezoušky (Poslední polonahé prázdniny, 1980) měli blízko k Hájkovým, výraznější subjektivizací reagovali na dobovou nivelizaci mladé generace, její rozkolísanost i sklon k unáhleným generalizacím. Z. Zapletal (Až přijdou plískanice, 1980, Poslední knížka o dětství, 1982) sledoval rozčarování generace vrůstající do stereotypů života, v němž přestávají odpovídat jen sami sobě. Trochu se přitom zhlédl v přehlednosti a racionálních kombinacích Vladimíra Párala. Z. Skaličková (Krev bratra mého, 1978) posunula moderní psychologické uvažování do raného středověku, a sugestivně tak črtala ovzduší doby vrcholící vraždou knížete Václava. J. Medek, debutující již v první polovině sedmdesátých let (Ptáček ve studni, 1978), podřídil kompozici svých prací lyrické asociaci a téměř impresionistické atmosféře. Neopomíjel však důležitost hodnoty rodiny, dítěte, domova, lidství. L. Faltejsek (Nebojím se ničeho, 1980) objevoval svět dětských traumat, snů, štěstí i zklamání. R. Crha (Čas medu, cukru a malin, 1980) své dominantní téma – životní skluzy svých vrstevníků – pojal s humorným nadhledem. T. Mann (Transakce, 1979) se opět vyrovnával v prožitcích mladých hrdinů se sobectvím, kultem přepychu, snobstvím. Konečně B. Hlinka (Už není návratu, 1981) analyticky vhlédl do vztahů rozvráceného manželství a stereotypů mladé generace.

I když jde o rozdílné autorské typy, z nichž se vymykají Z. Skaličková a J. Medek, je patrno několik společných rysů. Autoři výrazně čerpali z autopsie, pohled zaměřovali na své vrstevníky a jejich interakci se vžitým společenským stereotypem závěru jedné etapy normalizačních let. Převažuje intelektuální a městské prostředí. Autoři se bránili hlubším úvahám etické, historické nebo vývojové rezonance. Žili svými dny. Zřejmě tu zapůsobila zkušenost literární tradice poznamenané v posledních desetiletích několika diskontinuitními zlomy. Rozevření literárního obzoru zahraničních literatur, zvláště severoamerických (E. Heminway, W. Styron, W. Saroyan, G. Garcia Márquez) působilo jako jistý magický vzor. V každém případě začala tato generace narušovat stereotypy normalizace. Šlo o obecnější tendenci, na niž reagovala i generace starší (Josef Frais, Jiří Švejda, Václav Dušek, Jan Kostrhun…).

M. Vejlupek v souznění s tímto kontextem korespondoval – i u něho jde o mladou generaci, její emocionální, etické i společenské problémy se zřetelným podtextem polemiky s dobou. Ovšem objeví se výrazná odlišnost – Vejlupkovy novely jsou situovány mimo městská centra a mimo intelektuální prostředí. Zde proto autor mohl uplatnit nezvyklou živelnost, drsnost i dějové zvraty v interakci postav. Jestliže byly v první novele patrné tendence literární inspirace a snahy po dramatickém efektu (šlo především o konflikty, jeden z nich, kdy vdova po zavražděném se stává milenkou nepoznaného vraha, se hlásí k meziválečné psychologické próze a připomíná Emila Trévala), byla pro druhou novelu charakteristická kompaktnost. Interakce postav tvořila dokonale uzavřený rámec, v jehož hranicích získaly svou funkci přísně vybírané skutečnosti. Zaujatý etický tón se ubránil didaktičnosti.

Jak vypadá situace po necelých dvaceti letech? Budeme-li opět sledovat Vejlupkovy generační vrstevníky, zjistíme, že se odmlčeli (Z. Skaličková, M. Bezouška, B. Hlinka), po víceletém přeryvu zůstali u svého tónu (R. Crha, Amnestie cvoků, 1992, Nevyřešené věci, 1993, L. Falteisek, Včera mi bylo třináct, 1993, Docela malé zemětřesení, 1995, T. Mann, Větříček, 1991) nebo pokračovali a dospěli k výrazné epizaci (Z. Zapletal, Půlnoční běžci, 1986, Sen na konci rána, 1988, Křehké zboží, 1988, Nekonečný striptýz, 1990), polemikou s individuálními iluzemi se snažili překonat absurditu neautentického života (P. Hájek, Vlídná past, 1987, Svět je na rozvod, 1990) nebo vybočili do nezvykle exotické končiny (J. Medek, Čirikloro, 1991).

Vyvřeliny znamenají posun ve Vejlupkově tvorbě. Nemění se prostředí, nemění se typ postav, zůstává kompaktnost jejich interakce. Kotvení konfliktů se však prohloubilo. Nejsou vyvolávány jen charakterem postav, ale také dobovou atmosférou. Autor sleduje osudy i reakce svých postav v časově odlišných paralelních liniích – v sedmdesátých letech a v polistopadové době. Jeho skepse je zřetelná. Kruhy dvacetiletí se uzavírají, nedávají východisko, vše drtí svým soukolím. Skepsi zdůrazňuje i podtextově přítomné tragično, jehož tón zesiluje i jistá ironická osudovost. Směšnost, absurdita a bezvýchodnost situací, do nichž se postavy dostávají, drtivost účinku díla dotvrzují. Také Vejlupkův styl se od původního věcného záznamu znatelně metaforizoval. Povídkový soubor Nemocný život v této linii pokračuje. Tentokrát jde o samostatné povídky. Jejich tragická pointa je o to působivější, že jí předcházejí téměř idylické scénky. Náznakově je v nich použito i motivů předzvěsti. Co však tragické vyznění zásadně podporuje, jsou příběhy zvířecích osudů nebo metaforizované zvířecí paralely, osudy dětí, pokřivené vazby rodičů a dětí, bezmoc postižených. Cyklus má pokračovat. Stane se českou alegorií názvu tragické dramatické pohádky J. Audibertiho A zlo jde dál? Z tohoto hlediska jsou rigoróznost a apelativnost Vejlupkových povídkových souborů v našem století ojedinělé.