Prácheňské rezonance 2004

Zuzana Nováková

Vnímám pesimisticky lidskou civilizaci

Plzeňský kulturní přehled, r. 6., č. 7, červenec 1999

Nová kniha spisovatele Miroslava Vejlupka Nemocný život se právě objevila na pultech knihkupectví. S autorovou tvorbou se však čtenáři poprvé mohli setkat už před dvaceti lety, kdy vyšla jeho psychologická novela Chlapi se nebojí. O dva roky později vydal knihu Hlava plná mozolů, poté se na sedmnáct let odmlčel a teprve minulý rok vydal soubor tří novel nazvaný Vyvřeliny, dílo o společnosti poslední čtvrtiny 20. století a o jejich proměnách v nesnášenlivém a destruktivním postoji mezi lidmi. Tuto knihu vydal autor, stejně jako Nemocný život, vlastním nákladem. „Obě poslední knihy vyšly v edici Civilizace Marná. Název tohoto souboru má vyjadřovat moje pesimistické vnímání lidské civilizace,“ svěřuje se Miroslav Vejlupek.

Přestože žijete v Písku, jste členem Střediska západočeských spisovatelů. Proč?

Považuji se za rodáka z Domažlic, který je v emigraci v jižních Čechách. Vážím si toho, že můžu být členem Střediska západočeských autorů a cítím se být Západočechem. Velkou část života jsem prožil na Domažlicku a jako začínající autor jsem se inspiroval tamní přírodou a psal krátké texty s přírodní tematikou. Pak jsem ale na přání otce odešel studovat hotelovou školu. To ovlivnilo i moji tvorbu, jinak bych asi byl přírodním prozaikem.

Můžete knihu Nemocný život blíže představit?

Nemocný život je jakýsi myšlenkový výběr z mého povídkového pokušení posledních dvaceti let. Považuji jej za literární testament napsaný s jistotou předstihu. Ale myšlenky, kterými se v této povídkové knize zabývám, budou nejvíce zvýrazněny v tetralogii, kterou teď připravuji. Měla by se jmenovat Země podvedená. Svými prvními dvěma knihami jsem totiž řekl jen polovinu věty. Tu musím dopovědět, jestliže můj život nemá být poloprázdný. Chci ji dopovědět právě touto tetralogií a po ní následující sbírkou próz Klec z hedvábí.

Nezní to trochu dramaticky – napsat knihu jako testament?

Smrt a život jedno jsou. Domnívám se, že ve vesmíru nezávisle na člověku existují dva zákony: zákon spravedlnosti a zákon morálky. Nevěřím v boha, ale myslím si, že tyto principy existují, a budou, i když třeba zanikne lidská civilizace. Proto mi nepřipadá nijak dramatické psát testament v osmačtyřiceti letech. Jsem pesimista a nevím, co se stane zítra. Prošel jsem životem naboso a pěšky a ničeho nelituju, snad jen toho, že neumím hrát na žádný hudební nástroj. Literatura je pro mě totiž zároveň hudbou a lidské srdce orchestrem. Jak člověk prochází životem, jednotlivé nástroje odpadávají, ale některé znějí výrazněji. Nástrojem mého srdce je tenorsaxofon a mé prózy jsou bluesové skladby.

Na přípravě Nemocného života spolupracovaly i vaše děti.

Je pravda, že mi mé děti pomohly v návratu k literatuře. Synové Michal a Miroslav se postarali o grafickou úpravu a přebal, knihu ilustroval dětský anonym – moje tehdy devítiletá dcera, která naivitou svých kreseb znásobila emotivní působení povídek na čtenáře. Dceru jsem chtěl uchránit nevraživosti maloměstského prostředí, proto není v tiráži uvedeno její jméno.

Co pro vás znamená literatura?

Kniha mi již od dětství nahrazovala všechno, čeho se mi nedostávalo. Jsem vyznavačem váhy slova, protože slovo má svoji důležitost, a pokud by tomu tak nebylo, byla by tato civilizace zbytečná. Spisovatel musí psát perem do naha svlečeným – musí psát pravdu. Literatura je způsobem mého života i způsobem odchodu z něj. V poslední době pociťuji, jak je ohrožena elektronizací života. Vrátil jsem se do literatury – a jsem přítomen umírání knihy. Toto umírání i to, že je literatura ohrožena komercí, podbízením se, mě vedlo k tomu, abych se věnoval naprosto nekomerční formě nakladatelské činnosti. Proto vznikl soubor Civilizace Marná a považuji si za čest, že můžu být jako jeden z nejmenších nakladatelů v České republice členem Svazu českých knihkupců a nakladatelů.

Proč jste tak dlouho nepublikoval?

V roce 1979 jsem po dlouhých sporech s politickou špičkou v Horšovském Týně opustil místo ředitele kulturního domu, stal se dělníkem a literatura pro mě byla jakýmsi útočištěm. Později tragicky zemřela moje žena a mé vnitřní názory i levicové vidění světa procházely vážnou krizí. Byl jsem stíhaný a pronásledovaný maloměstskými předsudky a jako autor příliš viditelný. Neměl jsem sílu být zároveň jediným rodičem svých dětí a spisovatelem. Lidská společnost totiž nesnáší jinakost a nesmírně záludně za ni trestá. Proto jsem se odstěhoval do Písku a řekl jsem si, že si k literatuře vrátím teprve tehdy, až dovedu své syny do samostatného života. Stejně mi v té době všechna nakladatelství vracela rukopisy a státní bezpečnost mé prvotině vyčítala, že kazí mládež, a mé druhé knize, že je nedodělaná. Obě knihy vyšly zásluhou odvážného a nekonformního redaktora Západočeského nakladatelství Plzeň Josefa Branda.

O čem je Hlava plná mozolů?

Byla mou reakcí na tehdejší volání po takzvané společensky angažované literatuře. K tomuto volání jsem se postavil po svém. Hlavu plnou mozolů jsem napsal, abych poodhalil psychologii fungování normalizované společnosti. Kniha je o mladých lidech, z nichž někteří se době přizpůsobili a vyhovují společenským normám, ale hlavní hrdina se proti těmto normám postavil. Novela má otevřený konec a není jasné, jestli zvítězí dobové formování vnitřních životů lidí do určité fazony. Podtitulem knihy je otázka, zda tehdejší společnost může existovat na principech, na nichž byla vystavěna.

Víte, jací čtenáři čtou vaše knihy?

Myslím, že mezi mými čtenáři převažují lidé mladí, nezatížení životem v minulém režimu. Ti starší mi mé knihy asi neodpustí. Jako člověk mám tak složitější život, ale jako literát to považuji za vítězství. Kniha, která nemá odezvu, je totiž zbytečná.