Prácheňské rezonance 2004

Netradičně k tradici

Zpravodaj Jednotného zemědělského družstva Meclov, r. 1980, č. 6, prosinec 1980

Jubilea literárních tvůrců chodského regionu už tradičně jsou příležitostí k pokusům o vymezení místa a významu díla toho kterého spisovatele. Ani Baarova jubilea nejsou zvláštností. Každopádně je napováženou, že Baar byl dnešním čtenářům tak skoupě představen jako člověk. Čitatel těchto řádků namítne, že pojmy „spisovatel“ a „člověk“ přece nelze od sebe oddělit, nicméně to nevyvrací skutečnost, že lidský profil Baara je většině současníků (mladým obzvláště) velkou neznámou. To má za následek tuctový vztah ke klasikovi – buď je až ignorován, nebo naopak glorifikován. Obojí je extrémem. Letošní „kulaté příležitosti“ (od Baarova úmrtí uplynulo padesát pět let) proto využijme ke „zmapování“ nepatrného dílu bílé plochy zmínkou o ženě, která v letech 1901–04 udržovala s Baarem poměrně čilé korespondenční styky. Svědectvím o citovém vztahu mezi Jindřichem Šimonem Baarem a Leontýnou Schulzovou jsou dochovalé dopisy Schulzové. Dovídáme se z nich, že to byla žena silného citového náboje, žena sečtělá, přemýšlivá, usilovně hledající smysl života. Přesné určení jejího sociálního původu není možné, jisté je, že byla atheistka, což zvlášť zvyšuje pozoruhodnost vztahu. Dopisy psala Schulzová z Přeštic a z Velhartic. Baar v ní viděl kandidátku českého parnasu.

„Příteli duše mé! … chci vyhánět vrásky z čela Vašeho a tuším, doufám, že bych to dovedla. Nuže, pouze můj! Jest něco, čím bych Vám mohla pomoci? … Ten žal Váš, ta Vaše bezmocnost naproti osudu přivedla mě Vás takřka až ku mně samé …“ Citace z dopisu napsaného 24. 11. 1901 poslouží k představě o intenzitě citového vzplanutí Schulzové. Z celého jejího listu (přirozeně nejen z tohoto) je patrný též vnitřní rozpor Baara, který se ocitl ve složité situaci. Na jedné straně si uvědomuje, že pro kněze nemá milostný vztah žádné perspektivy, na druhé straně se nedokáže zříci prožívané platonické lásky. Alespoň ne hned. Posílá Schulzové svou fotografii, v jistém stadiu vztahu touží po osobním setkání, neboť by je prý více zblížilo. Vzdor tomu se dvojice nakonec nesetkala.

Schulzová a Baar totiž stáli na zcela odlišných světonázorových pozicích, a to nakonec rozhodlo o tom, že jejich vztah nikdy nepřekročil hranice důvěrné korespondence. Jakkoliv Baar vstoupil do semináře proti své vůli, jakkoliv brojil proti celibátu, ba jakkoliv si jako reformátor znepřátelil četné nadřízené, „služební“ ideje se staly jeho přesvědčením, a tak nemohl neodmítnout Schulzové útoky na ně a na některé časopisy, s jejichž vydavateli byl zadobře. Proto v jeho počínání posléze převažují racionální stanoviska nad citovými impulsy. Už nepíše „Modlete se za mne, děje se se mnou, co říci nemohu!“, už je znovu vnitřně vyrovnaný a vztah prožívá a hodnotí zcela střízlivě. Schulzová své matce napsala: „Nebezpečné byly ty moje otázky – aspoň on v nich musí tušit nebezpečí, a proto učinil konec, žel!“.