Prácheňské rezonance 2004

Psal o životě přírody

Týdeník Nové Domažlicko, 24. března 1983
Pozitivní noviny, www.pozitivni-noviny, 23. března 2012 (aktualizováno)
Domažlický deník, roč. 21.,č. 83, 6. dubna 2012 (aktualizováno)

Ve druhé polovině devatenáctého století přibývalo pokusů přiblížit čtenářstvu život v přírodě beletristickou formou, včlenit ho do krásné literatury. Zůstávalo však víceméně u naučných pojednání, jejichž autoři nedosáhli umělecké licence. To dokázal až trhanovský rodák Josef Thomayer (*23. 3. 1853). Nemohlo být pouze hrou náhody, že základní kámen české přírodní prózy položil spisovatel z Podčeslolesí. Vždyť v tomto hraničním pásu Čech následovala Thomayera i dvojice přírodních prozaiků Jan Vrba a Jack Flor, přičemž přírodní tematiku a tematiku člověka v přírodě neobešli ani další autoři regionu, ať už byl jejich přínos literatuře jakýkoliv. Všichni měli společné jedno – prostředí Českého lesa a podhůří Šumavy, pro něž bylo typické niterné sepjetí člověka s přírodou (podmíněné i existenčními důvody), formovalo lidské osobnosti a odráželo se v jejich vnitřním světě.

Už první Thomayerovy črty zaujaly tematickou novostí, svěžestí pohledu a poměrně jistou stylistikou. Ještě dnes dávají tušit, že zhruba dvacetiletý student si byl zřejmě dobře vědom svého osobitého vkladu literatuře. Dýchá z nich přesvědčivý záměr získat čtenáře pro nevšední nazírání na život v přírodě, tím spíše na ten zdánlivě nenápadný a nezajímavý. Thomayer provází čtenáře krajinou kolem Trhanova, usiluje o zintenzivnění jejich smyslových vjemů a dociluje sugestivního dojmu jejich osobní účasti v prostředí. V takových črtách netají ani své vlastní pocitové stavy (Život na našich rybnících: „I ti okounci pohrávají si na výsluní ve vodě tak volně, že skorem touha pojme po takovém prostém, rozkošném životě.“). V některých dalších črtách se zase objevuje nadhled vypravěče, jakoby inspirovaný právě přírodou (V lukách: „… příroda nevázala se na malichernosti člověka.“).

Od doby, kdy se čtenářstvo setkalo s Thomayerovými přírodními prózami poprvé, uplynulo více než jedno století. Přesto jsou to práce stále komunikativní. Jednak neztratily příliš na čtivosti a ve světle nynějších ekologických problémů naopak roste jejich aktuálnost, jednak v nich není sebeméně povrchnosti. Vedle dokonalé znalosti látky to byla právě poctivá opravdovost, která pečetila Thomayerovu pozici v české literauře.