Prácheňské rezonance 2004

Střet literárních osobností

Týdeník Nové Domažlicko, 4. ledna 1980
Pozitivní noviny, www.pozitivni-noviny, 12. března 2012
Domažlický deník, roč. 21., č. 64, 15. března 2012

Kulturní dějiny chodského regionu se stávají středem pozornosti publicistů povětšinou v příležitostných pojednáních o nejvýraznějších osobnostech či o folklórních tradicích. Leč každá osobnost se utváří v neustálém styku s lidmi. Z tohoto hlediska by škodilo věci, kdybychom přehlédli proměny vztahu mezi Jindřichem Šimonem Baarem a Janem Vrbou. Oba jsou nosnými zjevy regionální literatury a bezpochyby mají své místo v české literatuře vůbec. Jejich vklad je přirozeně nutně odlišný už z hlediska tematického výběru; ovšem přírodní prozaik Vrba a na společenskou realitu zaměřený Baar dospěli nezávisle na sobě k jednomu styčnému bodu svých intelektuálních zájmů – k chodské historii. A právě rozdílný výklad minulosti oba spisovatele znepřátelil. Někdejší sympatie mužů, jejichž klenečské matky byly sestřenice, zcela zastřel vášnivý spor o historickou pravdu. Zapomenuto bylo i to, že Baar Vrbu oddal (20. 9. 1918 se Vrba oženil s Jindřiškou Milotovou z Domažlic).

Když Vrba vydal v r. 1924 spis tří přednášek nazvaný Chodsko pod Haltravou, Baar na to reagoval rozhorleně a neúprosně – napsal rukopis Nehistorická historie, který je polemikou s Vrbovým pojetím chodských rebelií. Baar zde hodnotí nejprve dosavadní činnost Vrby historika: „Vrba šíří svojí beletrií už delší dobu na Chodsku falešné představy, vymýšlí si zvyky, jichž tu nikdo nezná a mluví nářečím, kterým se tu jakživo nemluvilo a nemluví.“ Pak s důkladností znalce rozpitvává Chodsko pod Haltravou.

Rozsah článku nedovoluje obšírnou informaci o Baarově oponentuře, a tak alespoň telegraficky: Chodové vůbec nebyli příkladnými husity a jejich odpor vrchnosti má motiv hospodářský, nikoliv náboženský, jak Vrba předkládá. Venkoncem zájemci o spor Baar – Vrba mohou do Nehistorické historie nahlédnout například v horšovskotýnském okresním archivu, neboť po Baarově smrti vyšel spisek tiskem, a to zásluhou archiváře Františka Teplého. Snad jen podotkněme, že by bylo omylem pohlížet na popsanou při jako na pikantnost. Naopak. V polemice, ve střetu názorů se vždycky diferencovaly kvality myšlenkového odkazu.