Prácheňské rezonance 2004

Výstava fotografií v Domažlicích

Týdeník Nové Domažlicko, 12. července 1982

Které dílo člověka nemá v sobě míru poezie? Vždyť cílevědomé aktivitě předchází estetické zhodnocení jejího smyslu, přičemž hotovým dílem zhmotňujeme svoji duchovní podobu. O fotografování to platí neméně, tím spíše míří-li autoři od dokumentaristiky k výrazu uměleckému. Právě toto přišlo na mysl po zhlédnutí výstavy Fotoklubu SČF, kterou mohli prázdninoví obdivovatelé Chodska navštívit v Domažlicích.

Ještě na jedno dala výstava vzpomenout. Na poznání Josefa Čapka, že „umění je více nepokoj, než jistota: vždycky je v něm veliká složka touhy“. Touha zde měla několik podob. Formánek zaujal osobitým přístupem ke zvěčnění tradičního domažlického motivu (Trojbarevné náměstí), ba svojí nespornou technickou invencí dovedl vyjádřit i rozvernost (Proměny I a II). Olšaník se zase snažil zmocnit mžikového prožitku (Lochness, Opojen rychlostí). Své zastoupení tu měly též dvě věčné inspirátorky – žena (Hašek: Zasněná, Zuzana) a příroda. Šrejber „přinesl“ vůni cizozemských dálek, zatímco Merhautová hájila stověžaté srdce Evropy. Působivé a burcující byly vykřičníky nad lidskou neúctou k přírodě (Formánek: Také koupaliště a Přežijí rok 2000?, Ticháček: Mrtvá krajina). Nepochybně upoutal i psychologizující průnik do člověka (Ticháček: Čekání na odjezd, Olšaník: Osamocen), ovšem ten zde měl jen sporé zastoupení. A to je jistě škoda. Vždyť složitost člověka a světa na prahu jedenadvacátého století k hlubšímu ponoru přímo vybízí.

Tematická různorodost, odborná erudice autorů a naznačení jejich vývojových možností – to jsou hlavní znaky výstavy, která obohatila kulturní život letních Domažlic, každoročně přitažlivých pro tisíce tuzemských i zahraničních turistů.