Prácheňské rezonance 2004

Černá budoucnost krásné literatury?

Zpravodaj Jednotného zemědělského družstva Meclov, r. 1982, č. 1, únor 1982

Dynamický technický rozvoj civilizovaných společností nezřídka vyvolává pesimistické dohady o příštím světě. Mezi jiným též o existenci krásné literatury. Jaká je míra opodstatněnosti skeptických předpovědí? Věnujme vybranému tématu několik řádek s předesláním, že každá pochybnost i odpověď na ni jsou odrazem stupně dobového poznání společenského celku i jedinců v něm. A kromě toho – jakkoliv může být právě započaté zamyšlení o věcech, které nejsou středem každodenního zájmu, třeba i nepopulární, přesto není neaktuální, neboť předivo souvislostí se vine k samotné podstatě člověka.

Porovnáme-li čas, který strávíme u televize a poslechem populární hudby, s časem věnovaným četbě beletrie, pak v obecném průměru skončí kniha až na třetím místě. Ale zeptáme-li se pracovnice prodejny knih (třeba v Domažlicích), zda klesá zájem o beletrii, je takovou otázkou překvapena: „Právě naopak. Zájem je stále větší, obzvláště pak o dětskou literaturu. Té by mělo být ještě více.“ Dějinný posun lidstva do nové společenskoekonomické formace zpřístupnil vzdělání markantně většímu počtu obyvatelstva. Vzájemná vazba mezi vzděláním a duchovními potřebami je nasnadě; a z hlediska předpokládaného vývoje sociální struktury lidského rodu má tato spojitá nádoba dokonce stále větší perspektivy.

Není však křehkou na to, aby v ní zrovna literatura mohla odolat vývoji druhů uměleckých vyjádření v přetechnizované budoucnosti? Technický rozvoj už opravdu přinesl nové druhy umění a zmnožil „zprostředkovatele“ kulturních hodnost. Tradičnímu umění přibyla moderní konkurence. Mezi nimi však nepanuje rivalita. Technika nabídla lidem a jejich přirozené sebezáchovné (a zároveň povznášející) potřebě svět si esteticky osvojovat, obrážet ho a estetické hodnoty přijímat i zmnožovat širší prostor. Z kořenů těchto potřeb vyrostla i literatura – mezi její podstatou a podstatou lidského jádra tedy existuje jemná vazba ztotožnění. Za takových okolností by dlouhověkost literatury mohl rozvrátit snad jedině takový stupeň technizace světa, který by působil destruktivně na člověkovy sebezáchovné schopnosti estetického osvojování, hodnocení a tvoření. Podobný soumrak nad krásnou literaturou by však signalizoval i soumrak nad lidským pokolením vůbec.

Tou opravdu nejvzdálenější budoucností se mohou současné generace zabývat víceméně jen v rovině hypotéz – už teď však rozhodují o tom, jakou roli v životě lidského rodu technika sehraje.