Prácheňské rezonance 2004

Literatura na rozcestí

Britské listy, http://www.blisty.cz, 20. února 2006

„K mikrofonu přichází úspěšný podnikatel a konečně dodává spisovatelům trochu sebevědomí: Neshánějte sponzory, neponižujte se! Vaše schopnost vás uživí. Potřebujeme jazykově zrevidovat reklamy, připravit úspěšné billboardy… Ano, tento člověk nám ukazuje, jak být zase užitečný a potřebný společnosti! Ale k tomu já se nepropůjčím. Zapojím se v kraji, kde mám chalupu a kde ještě žijí dobří lidé. A jejich dětem budu psát domácí slohové úkoly: za talíř teplé polévky, za pár vajíček, za plátek domácí tlačenky. Takovou neměli ani na Dobříši.“ (Miloš Hoznauer: Po valné hromadě. Bulletin Dokořán, č. 24, r. VI., prosinec 2002)


Je to historický paradox: Rok 1989 přinesl spisovatelům svobodu slova, ale vzal jim čtenáře. Společenská poptávka po krásné literatuře klesala po celá devadesátá léta a klesá dodnes. Potenciální příjemce literárního díla využívá příležitosti objevovat svět nezprostředkovaně a společenské postavení si vydobýt houževnatým, třebas tvrdým pracovním výkonem. S tím vyrůstá suverénní, sebevědomá osobnost relaxující i finančně nákladnějšími způsoby. Je to osobnost každodenními aktivitami a životním stylem závislá a srostlá s technikou; technika – jak prohlašuje Jozef Kelemen – se stala hlubokou součástí jeho nejniternějšího já. Donny Harawayová dokonce tvrdí (Manifest pro kyborgy, 1985), že jsme všichni hybridy stroje a organismu. Taková zkrátka je kulturní identita Evropana. Po roce 1989 jen máloco je v českém prostředí tak naléhavé jako přiblížení se technologické úrovni západních zemí.

Je ještě překvapující, že za těch všech okolností ztrácí spisovatel čtenáře? Recipient žije velmi dynamickým životním stylem, literatura, aby dokázala zapůsobit, žádá pravý opak – soustředění, klid, umění být sám, obrazotvornost a domýšlení, jenže televizní obrazovka a filmoví tvůrci, osobní počítač a Internet mají nepřekonatelné kouzlo: věcné informace, zábavu i estetické vjemy nabízejí pohodlněji a umožňují je přijímat i prožít velmi, velmi zhuštěně.

Je tedy literární tvůrce vyřazen ze hry? Na otázku – Je umělecká literatura oborem konečným? Nepřivodí digitální technologie jeho zánik nebo splynutí s jinými uměleckými obory? – spisovatel Ondřej Neff odpověděl: „Literatura určitě nezanikne. Dokonce ani nezeslábne – bude mít jinou působnost, než má pořád ještě dnes. Technologie ale ještě neřekly poslední slovo. Interaktivní příběh v prostoru virtuální reality, to bude umění 21. století. Někdo ho ovšem bude muset vymyslet a napsat.“

Přesto literární tvůrce současnosti prožívá trauma. Změněný životní rytmus a styl někdejších čtenářů komentuje s nářkem: „… jsme ve výrazné menšině, ať se nám to líbí nebo ne,“ řekl Antonín Jelínek ve Zprávě o činnosti Obce spisovatelů přednesené na XII. valné hromadě (9. 11. 2002). „Časopisy o literatuře se neprodávají. Je to jejich vina? V něčem asi ano. Kulturní čtenář, středoškolský profesor nebo student bohemistiky by měl cítit potřebu je číst. Moji studenti na filosofické fakultě tu potřebu necítí, i když jim nabízím Hosta, Tvar, Aluzi atd. Většinou totiž ty tituly neznají.“

Vedle PEN-klubu, Obce spisovatelů, Unie českých spisovatelů, Evropského kruhu „Franz Kafka“, vedle Klubu autorů literatury faktu, Syndikátu autorů fantastiky, Federace nezávislých spisovatelů působí celá řada mimopražských – registrovaných i neregistrovaných – středisek, sídlících ve velkých městech (Brno, Ostrava, Olomouc, České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Pardubice, Liberec), které spolu s občanskými sdruženími-líhněmi spisovatelského potěru (Ason klub Plzeň) a uskupeními existujícími při literárních serverech (Aktivní literární skupina Blue World) a za asistence knihoven, městských úřadů či škol organizují bezpočet besed, literárních soutěží a cen, autorských čtení, přehlídek a festivalů, na kterých napadne mimo jiné: počet píšících, za básníky a prozaiky začasto jen vydávaných, a počet ještě čtoucích se povážlivě vyrovnává.

Spisovatelé jako by se domluvili a takřka bez výjimky se vyhýbají tomu nejpodstatnějšímu: nejnosnějším společenským tématům, velkým etickým konfliktům současné společnosti, otázkám existenciálním. Miroslav Balaštík, šéfredaktor revue Host a ředitel stejnojmenného nakladatelství, v rozhovoru pro internetové Chůdové kořeny (2. 2. 2003) uvedl: „Působí tady skutečnost, že u nás vždy byli autoři bráni jako společenské autority, a proto ta určitá nostalgie, když dnes není jejich hlas tolik slyšet. Ale dříve byla také literární díla čtena jinak, jako aktuální zpráva o současné situaci, a sami autoři se vyjadřovali k mnoha věcem mimo literaturu – ale opět nejen proto, že jsou spisovateli, ale že jejich hlas byl intelektuálně relevantní, že dokázali přesně formulovat určité společenské problémy. Obávám se, že po listopadu 1989 se tak trochu uzavřeli do literatury a vyklidili veřejný prostor, proto je situace dnes taková, jaká je.“