Prácheňské rezonance 2004

Mějte se hezky

SPEKTRUM – zrcadlení plzeňské kultury, r. 2, č. 4, prosinec 1999

Snad příliš nepřeženu, když řeknu, že literatura povila virtuální realitu nepoměrně dříve, než ji elektronika adoptovala v přírodě trhu. Prababička dnešní virtu (ó) reality však nebyla šamanem na krajnici informační dálnice: zmnožila reálný život, aby ho infikovala touhou po sebezušlechtění.

U nás doma patří knihy mezi rodinné příslušníky: tudíž se sotva kdy dopočítám, kolik nás v kvartýru jedna plus dva vlastně je, a chci vidět ten binec při sčítání obyvatelstva. Je to u nás o to horší, že sám knihy píšu. Totiž rodím. Totiž páchám. Senior Dumas setsakramentsky dobře věděl, co říká teenagerovi stejné DNA. Něco jako: „Spisovatelem jsi, když vstaneš z milenčiny postele a raději píšeš.“ Nestalo se mi ještě, že bych měl u psacího stolu erekci, ovšem ty bolesti, ty porodní bolesti! Kéž by konce neměly! A když v tiskárně přestřihnou pupeční šňůru a kniha si začne žít vlastní život, vám to přece nemusím vykládat, to se teprve dějí věci!

Když mi s letošním létem přišlo pozvání na říjnový 9. podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, tři z rodiny – syn Miroslav, triptych Vyvřeliny a sbírka povídek Nemocný život – svorně řekli, že pojedou taky, ať to stojí, co to stojí. A já? I majlant bych dal za dva dny strávené mezi svými: čtenáři, spisovateli, nakladateli, knihkupci, knihovníky.

Organizace je souhrn aktivit založených na symbióze pudu přežití a kouzla numerických znaků. Příroda trhu je organizace nejodolnějšího pudu přežití a nejvyšších hodnot numerických znaků. Za tři sta padesát káčé přidělili mi, neb nerozpoznali bacila platonika, stůl číslo sto čtyřicet jedna v havlíčkobrodském kulturním domě Ostrov, toho dne Tahiti milenců slovesnosti hrdé i vilné, atraktivní i nuzné. Natošup oběhl jsem stolky kolegů vydávajících vlastním nákladem (dále jen KVVN) a vyhandloval knihy spáchané za knihy slušivých kabátců a přiměřené ukázněnosti. Mělo to šťávu: bylo to srdečné, bylo to vstřícné, bylo to bez hraničních kamenů. Patriot, hledal jsem pak, a marně hledal, jediného krajana Západočecha. A co čert nechtěl – narazil jsem na hraniční kámen. „Já jsem Z. Ž. Mě jistě znáte,“ řekla KVVN. „–––?“ „Že?“ „Ano.“ „Kolik titulů máte s sebou?“ „Dva. Jako vy.“ „A na kolik si je ceníte?“ „Po osmdesáti. Za výrobní náklady. Ale nechci prodat, chci měnit.“ „No právě. Jedna moje stojí sto šedesát osm. Musíte mi dát dvě za jednu mou a osm korun doplatit… Mějte se hezky.“

Půl hodiny po poledni jsem měl prázdný stůl. Podepsal a rozdal jsem všechny Vyvřeliny a všechen Nemocný život, co jich se mnou do Havlíčkova Brodu přijelo, a nechal jsem jsem si jen syna Miroslava: jsou knihy, které se ani nerozdávají, ani neprodávají, zvláště když jsou nedopsané. Ostatně právě Miroslav byl tím druhým, kdo měl spolu se mnou předplaceno ještě jedno vyspání v penzionu Starr: přece u cestovky ADA TOUR, jak poradily propozice pořadatele podzimního trhu. Literary Agent mohl zvolit jednodušší způsob (ubytovací zařízení, telefon, a basta), jenže organizace je souhrn aktivit založených na symbióze pudu přežití a kouzla numerických znaků a stokoruna za zprostředkování střechy nad hlavou (rozuměj každé osoby) je v přírodě trhu přímo něhou, a řeknu zženštilostí! (Ještě že v ADA TOUR nepočítají knihy za rodinné příslušníky!)

Nemaje víc co rozdávat, courám se na dohled literární kajutě, abych ho spatřil na vlastní oči: důstojnictvo bitevní lodi české literatury. Některé šarže prozkoumaly Ostrov i z té strany zátoky, kde kotvily veslice, necky a vory KVVN, leč z výšky paluby nedohlédly na drobotinu tam dole: znají cenu svých jmen a jména zavazují. Cenu jmen v přírodě trhu ostatně znají i pořadatelé vlajkoslávy autogramiád v literární kajutě. Studené i teplé proudy vod návštěvníků omývají boky kajuty a jejich vlnkohra by bezpochyby neodmítla jediný autogram, nemusit si napřed koupit lodní deník: organizace přírody trhu diktuje přežití. Moře návštěvníků se panicky bojí tmy na svém dně a lodivodi přece neutopí cenu svých jmen. Mějte se hezky!

Příroda trhu je všemocná navenek i v důsledcích. Ráno ještě v pyžamu mě zastihlo nepřipraveného: „Tys rozdal čtyřiadvacet členů rodiny, nelido!“ „Lépe rozdat než prodat,“ já na to. „Ostatně proč rozdal? Vyvřeliny se přivdaly a Nemocný život přiženil – přibylo mi příbuzenstva.“ „Houby ti přibylo!“ svědomí soptivě. „Tebe vedla intuice – ty sis to nechtěl vypít po kapitánsku.“ Jsem kliďas a rapl a vpálil jsem do svědomíčka samé ostré: „To tys mě vydíralo, až jsem spáchal ten cyklus, tu Civilizaci Marnou! Ty můžeš za to, že jsem přátele míval a nemám již!“

Cestou na autobus nemohl jsem nezajít mezi své. Šelfy Ostrova olízly proudy mohutnější včerejších, studené hlavně. Do přírody trhu prskla La Niňa. KVVN neKVVN, kapitán nekapitán, pulty chňapají po peněženkách stiskem slev dvaceti, třiceti i padesátiprocentních. A tamhle, když koupíte knihu jednu jedinou, druhou vám přibalí zadarmo zadarmíčko. (Ta povědomost: takhle mi prodávají v supermarketech kapučíno a pepsikolu.)

Kteří z autorů se stali vábničkou, mající tržní cenu nula? Kapitáni? Plavčíci? Co na tom záleží?

Milenky opuštěné péry spisovatelů; dětství, moudrosti, pracovitosti vysvlečené i z té tržní hodnoty tou civilizací, jež vás zrodila i pohřbí; prababičko virtuální realito, smýkaná po informační dálnici; tvořivosti, jež jsi dcerou svobody; duchu, synu otce intelektu a matky emoce; a bacile platoniku, tak rád mezi svými – ve stínu bytelné palisády kol rezervace trhu, mějte se hezky.