Prácheňské rezonance 2004

Očekávání a předtuchy 21. století

Britské listy, http://www.blisty.cz, 3. dubna 2006

Před časem přinesla dvě česká média – Literární noviny (13. 3. 2006) a Neviditelný pes (14. 3. 2006) – článek Civilizace na pokraji katastrofy. Jeho autor Jiří Pehe v něm poukazuje na skutečnost, že „ekonomická a technologická globalizace zrychluje, přičemž vytváří … napětí a nápor na zdroje, jenže se zatím nekoná globalizace politických institucí“. Konstatuje, že „neexistují … účinné nadnárodní instituce, které by dokázaly zkrotit negativní jevy spojené s ekonomickou globalizací a řešit v globálním měřítku ekologické problémy, jakož i nějakým způsobem zabezpečovat racionální využívání, popřípadě globální distribuci zdrojů surovin i dostupné energie“. A nakonec i varuje: „… globální tažení tržního hospodářství a liberální demokracie může být za jistých okolností „koncem historie“…“

Od židovsko-křesťanské civilizace, z níž se tržní hospodářství a liberální demokracie „přelily“ a „přelévají“ do jiných zeměpisných částí světa a kultur, zřejmě nemožno očekávat kompromisní řešení na úkor vrozené rozpínavosti. Už v roce 1934 antropoložka Ruth Benedictová shrnula: „… nejde nám o globální pohled na lidské instituce celého světa – na nich stejně nikomu nikdy nezáleželo – ale o jedinečnost našich institucí a úspěchů, naší vlastní civilizace“ (Kulturní vzorce). Židovsko-křesťanská civilizace stojící na objevitelské zvídavosti, na vynalézavosti i dovednosti technické a na hmatatelných historických úspěších se zformovala jako civilizace nejsebevědomější, ale také nejpřezíravější. Řečeno s Benedictovou, psychologické důsledky rozšíření bělošské kultury jsou nesouměřitelné s důsledky materiálními. „Globální rozšíření nás jako dosud žádnou z civilizací chrání před nutností brát vážně civilizace jiných národů,“ píše antropoložka.

Je otázkou, zda vůbec lze od společnosti, jíž věda dotvrzuje nejen předpoklady, ale i předurčenost k dosažení existenciálních vrcholů zoologického druhu homo sapiens sapiens, očekávat ochotu k jiným než prospěchářským a silovým (rozuměj diplomaticky i vojensky silovým) řešením situací hrozících kolapsem ekonomiky. Nejúspěšnější civilizace na Zemi si každé své etické selhání zdůvodní vlastní výlučností a historickým posláním, které nepopírají nejvzdělanější intelektuální sféry. Odborník na expertní systémy Jozef Kelemen zdůrazňuje: „Z těchto kultur jenom jediná – ta poslední (židovsko-křesťanská – pozn. aut.) – dokázala vyzvednout tvořivost tak vysoce, že ozářila celou civilizaci na této planetě. Že jí vtiskla svou pečeť. Že tato civilizace pronikla k jiným planetám. Že daleko do vesmíru odeslala poselství o své existenci“ (Kybergolem; 2001). Kelemenovo tvrzení, že příslušník židovsko-křesťanské kultury si začal klást otázky o podstatě vztahu k plodům své technické tvořivosti, otázky o své podobnosti s nimi a otázky o možnostech překonání sebe sama těmito specifickými dětmi své zvídavosti, tvořivosti a technické vynalézavosti podporuje svými vývody filozof Egon Bondy: „Nejdůležitější asi bude…, že člověk „není tím, oč jde“, není vrcholem či závěrem jsoucna, ale článkem v jeho samovývoji. (…) Lze důvodně předpokládat, že člověk sehrává funkci nejen dovršitele, ale i překročitele biotu – v rámci samovývoje ontolologické reality“ (Juliiny otázky; 1970). Bondy píše, že funkci překročitele biotu člověk naplňuje vyprodukováním tak zvané arteficiální formy existence, vytvářené „výrobou“, nikoli biologickým plozením, a stojící na takové organizaci materiálního substrátu, který už není organizací biologickou.

„Konec historie“, jak tohoto termínu užil politolog Jiří Pehe, zdálo by se, je skutečně za dveřmi, třebaže ne z důvodu neexistence globální distribuce surovin a energie. Jenže Bondy míní: „Kontinuita člověka se „přelije“ do nové, kvalitativně vyšší struktury, patrně do té míry plynule a uvědoměle, že „první generace“ „arteficiálních bytostí“ („arteficiálních lidí“) budou více pociťovat kontinuitu než skok“ (Juliiny otázky).

Posun technologií a vědomostí člověka o sobě ve 21. století je tak zásadní a dynamický, že jen ztěží předvídat, jakých horizontů dosáhne evoluce pozemského inteligentního života během několika málo desetiletí. „Konců historie“ může být i několik, v závislosti na předmětu úvahy, nicméně vždy s nimi začne další novověk.