Prácheňské rezonance 2004

Splavnější vody

Host, r. XVI, č. 7/2000, 31. srpna 2000

Plavila-li se poslední literárněhistorická dekáda dvacátého století po lyskotavých vlnách vplývání exilové literatury do proudu patřičného kontextu, v řečišti nebylo vždy dost vody. A tak mělčinu od mělčiny zachránili situaci nadšenci v regionech. To je případ i Bedřicha Svatoše (7. 7. 1908–5. 4. 1990) a čtenář tuší letní reminiscenci na květnové číslo Hosta.

Pro pedagoga-filologa a spisovatele toulavého osudu nevybylo místo ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (1998), a kde ho nepřehlédli (Slovník zakázaných autorů, 1991 a Dějiny české literatury 4, 1995), faktograficky nikoli celého, takže verbum nepřehlédli možno vnímat také jako kousavost nenasytného času: Bedřich Svatoš totiž do čtyřicátého osmého v republice žil a vyšla mu zde knižně polovina jeho celoživotní tvorby.

To v regionech si Svatoše považují víc. Dubnovým odhalením pamětní desky v Milíně na Příbramsku a související konferencí – byť po všech stránkách komorní, s referáty Antonína Kratochvila, Viktora Viktory a Vladimíra Novotného – byla předstižena ve slavný den opomenutá Jana Tywoniaková a její stať Libri prohibiti: Dodatky k literárnímu zeměpisu Podblanicka ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka (Okresní muzeum v Benešově, 1991). Také Milínští chtějí dojít až ke sborníku.

Tím nejcennějším, čeho romanopisec a povídkář Svatoš dosáhl, je filozofickoumělecké postižení tvárnosti morálně-etického. Elasticita vztahu morálně-etického k existenciálně-pragmatickému je ve Svatošově běhutém literárněvirtuálním světě největším konfliktem v prostoru člověčího. To ona světí přežití druhu homo sapiens sapiens až do vzniku nového vývojového článku života, anebo dokonce nových forem života.

Literárnímu turismu letos přibylo poutní místo, literární historii splavnější vody.