Prácheňské rezonance 2004

Umělecká literatura toho času. Ztráty a nálezy. Souvislosti

Britské listy, www.blisty.cz, pondělí 28. dubna 2014

Vše sice prochází vývojem, ale v roce 2014 je ukazatelem vývoje - opět kvantum. Kolik osobních automobilů přibyde na českých silnicích. Kolik přibyde pacientů s nádorovým onemocněním. Kolik knih napíše spisovatel, aby ho (ne)znali. Kolik členů má Obec spisovatelů, aby na to mohla být hrdá?

Má jich více než jeden tisíc sto, říká web Obce. To je ale kvantum!

Nicméně, v historii Obce spisovatelů si všímáme zejména dvou momentů. Tím prvním, hned na začátku, vlastně byla fraška o přípravě vzniku Obce. Petr A. Bílek na ty časy vzpomenul v roce 2003, kdy s ním přinesla rozhovor revue Chůdové kořeny č. 3/2003: „Všichni se tvářili tak vážně, a přitom pod povrchem se to flikovalo, takže třeba jádro Stanov Obce spisovatelů vzniklo překladem stanov estonského svazu. Seděli jsme a cítili, že nic nevymyslíme, a tak Vladimír Macura odjel domů překládat, protože volbou estonštiny byla záruka, že to okopírování nikdo nepozná.“ Literární vědec a univerzitní pedagog Petr A. Bílek si i po čtrnácti letech vzpomněl na „žvanění o kulturní kultivovanosti tohoto národa a roli jeho literatury“.

Kulturní kultivovanost lodivodů z pražské Železné ulice, považme, deklarovaná mj. Hlavou I čl. 4 dřívějších stanov  - Obec spisovatelů se přiměřeně podílí na hospodaření s národním majetkem a finančními prostředky poskytovanými na podporu rozvoje literatury, vědy a umění (např. od Nadace ČLF) -  se však vytratila, nastojte, v moři peněz. (Druhý moment, kterého jsme si všimli.)  Sdružení přišlo nedostatečnou uvážlivostí a trpělivým životem nad poměry - i o moře i o peníze. Vždyť v roce 2011 prošla Obec spisovatelů ČR existenční krizí, která měla ekonomické důvody vyplývající z neblahých manažerských selhání. (Viz opět web Obce.) Nyní je však zcela konsolidována a pokračuje ve svém poslání. (Nenalhávejme si, že nám není známo, že v ČR žije nemálo  tvůrců slovesného umění, kteří členy Obce spisovatelů být nechtějí a nejsou a také takových tvůrců, kteří ze stavovského občanského sdružení prostě odešli.)

Ach to „poslání“ … „poslání“ … Až z devatenáctého století opsané zaklínadlo stalo se prokletím i medem ambiciózních, uniknuvších z tenat kritického sebezhodnocení a střízlivého zvažování. Být členem Obce spisovatelů je pro pokušitele Múzy, povýtce vnitřně dost a dost osamělého a vycházejícího z pracovny s hotovými variacemi na obrazy sebe samého, tím největším společenským úspěchem. Vždyť substantiva „člen Obce spisovatelů“ každému naivnímu, natožpak měšťáckému nespisovateli voní výjimečností, zázračnou schopností, nedostižností. Vakuum omylu obou zainteresovaných stran je sice vypolstrované obdivem a ulichoceností, ale je to přece jenom vakuum. Samy knihy jsou tentam.

Žel, nikde není racionální alternativy.

V čem to však vězí, že řadový občan zná jen tolik žijících spisovatelů, kolik spočítá na prstech jedné ruky? V čem to vězí, že vyhráno nemá ani tak plodný literární autor, který vytvoří i třicet, čtyřicet titulů?!

Je zřejmé, že prožíváme roky nadprodukce krásné i takzvaně krásné literatury. V odvážném úvodníku dubnového čísla měsíčníku Literární noviny („Proč si nevážit spisovatelů? Doba postliterární“) šéfredaktor Petr Bílek poznamenal, že „Češi píší rychleji, než čtou“ a uvedl, že „v loňském roce vyšlo každý pracovní den alespoň dvacet nových knížek beletrie“.

Ale neutíkejme od otázek, které jsme si položili. Revue Chůdové kořeny č. 1/2003 uveřejnila rozhovor s Miroslavem Balaštíkem, šéfredaktorem revue Host a ředitelem stejnojmenného nakladatelství. Balaštík tehdy, a je to jedenáct let!, upozornil, že dříve byla literární díla čtena jinak, jako aktuální zpráva o současné situaci, a sami autoři se vyjadřovali k mnoha věcem mimo literaturu – ale opět nejen proto, že jsou spisovateli, ale že jejich hlas byl intelektuálně relevantní, že dokázali přesně formulovat určité společenské problémy. A také řekl: „Obávám se, že po listopadu 1989 se tak trochu uzavřeli do literatury (rozuměj spisovatelé) a vyklidili veřejný prostor, proto je situace dnes taková, jaká je.“

Á propos! Jaká je situace dnes, po dlouhých jedenácti letech? Změnila se?

Ano. K horšímu.

V připomenutém Bílkově úvodníku stojí, že autoři se skrývají za filtr stylizace, aniž by měli odvahu k přímému pojmenování právě žité reality. Tomu se nedá odporovat a v současném společensko-etickém klimatu ani cokoli změnit. Umělecké literatuře našich let se nedaří a dařit ani nemůže. Nadprodukce beletrie (takové kvantum!) nás nesmí zmást. Ani počtem obyvatel ČR vlastnících členské legitimace občanského sdružení (spolku) Obec spisovatelů se nedejme obelhat. „Řádným členem se může stát každý literát, jenž souhlasí se stanovami OS (…) Podmínkou přijetí je prokazatelná literární činnost; tato činnost a jednání uchazeče nesmí být v rozporu s duchem stanov.“ Opět jsme citovali z dřívějších stanov OS. Ačkoli  stanovy nejaktuálnější takovou klausuli neobsahují, lze předpokládat, že v praxi je přirozeně naplňována. Ale i sama „prokazatelná literární činnost“ může být jen takzvaná. Spisovatelská organizace meziválečného období měla všeho všudy několik desítek členů. Dnešní paktedy kolem jedenácti set, přičemž přičíst musíme stovky „literárně činných“ občanů ČR v kolektivních členech OS, nejčastěji majících sekretariáty v krajských městech. Paktedy šíří členské základny je Obec spisovatelů už středně masovou organizací. Ale na odbyt nejdoucí, zlevněné romány a sbírky povídek, eseje a básně prodávají obchodníci, jak jsme se přesvědčili, i naskládané na špinavých podlahách. To je ta nejdrsnější, nejtotálnější degradace umělecké literatury. S kuřecími špekáčky zacházejí v obchodech lépe.

Jeví se, a to říká v jednom z novějších textů opět šéfredaktor Literárních novin, „jako kdyby čeští spisovatelé odkládali své knihy do babyboxů, totiž bookboxů, a úpěnlivě se modlili, aby si jich někdo všiml. A ty děti nekřičí, ani nepláčou, nehýkají, tiše si vedou svou, a když jim náhodou někdo nedá včas napít, usínají navždy pod nánosem prachu ve skladech, prodejnách, antikvariátech a knihovnách. Takže co mi říkají současné české knihy? Čím víc jich čtu, tím zřetelněji vím, že se bez nich dá žít“.

Pakliže jsme se pokusili vedle aktuálního obrazu literárně společenského života postihnout také dlouhodobě neměnnou situace knižně vydaného literárního díla (od potenciálního čtenáře obvykle vlastní vinou izolovaného), není nám přáno recipienta na tomto místě opustit. Notoricky známé, přečasté teze o postmodernismu v literatuře kdekterý čtenář kulturních rubrik omrzele ignoruje. Ovšem! V Bílkově termínu „doba postliterární“ konečně rezonuje fenomén kulturní evoluce. Onen postmodernismus totiž může být z dílčích průvodních znaků takové dějinné fáze, v které naši následovníci budou skloňovat pojem „konečnost literatury“.

Není marginálním: Bílkova poeticko-filozofická mínka, že každá kniha a zejména každý román je vesmír sám pro sebe, evokuje neotřelé náhledy Edvarda Morgana Forstera (+1970 ve věku jednadevadesáti let). Forster (srovnej – za celý svůj život dokončil jen šest románů; a vynesly mu mezinárodní uznání!), romanopisec, esejista a libretista se v cyklu přednášek na Trinity College  v Cambridgi (1927) rozhovořil o příběhu jako o nejnižším a nejjednodušším literárním organismu.

Kdeže by nám šlo o efektní zakončení! Ale … Chceme poukázat na skutečnost, že literární publicistika, jakož i teorie reflektují evoluci vědeckých disciplín. Ovšem nikoli jen terminologicky. Nyní, třebas opatrně a jen někdy, už přiznává korelaci technologií a literárního tvoření.

Čerpáme-li v tomto textu ze zkušenostní výbavy teoreticky kvalifikovaných empiriků, upozorňujeme na pronikavé uvažování prozaika a esejisty Věroslava Mertla. Ten v roce 2006 – sedmasedmdesátiletý !! – zauvažoval v projektu Taxus Bohemica (http://www.v-art.cz/taxus_bohemica/hovory/index.htm): Už samotný stále zřetelnější příklon zejména nastupujících generací k audiovizuálnímu vnímání veškeré umělecké tvorby dává tušit jistou koncovku literatury, především beletrie, a digitální technologie bude její smrtící injekcí. Pokud budou ještě za dvacet, třicet let vycházet vůbec knihy tohoto druhu v knižní podobě, budou jednak drahé kvůli nízkým nákladům, neboť jejich poslední milovníci budou vytvářet malé kroužky něco na způsob třeba amatérských ornitologů. Obecně knižní typ kultury skončí, nikoliv však samotná literární tvorba. Ta, vytěsněna, bude absorbována jinými technologiemi, časově úspornými (film, internet, výběry), takže například několikadenní četba Mannova Kouzelného vrchu se scvrkne do dvouhodinového segmentu. Bohužel. Ubohá populace!“ (Nemuseli jsme rozvádět, že povlovný příchod novější, flexibilní kultury předjímala společensky a tvořivě velmi úspěšná osobnost stárnoucí kultury tradiční.)

Komplexní, ale opravdu komplexní společenské nivó vychovává bytosti nových duchovních horizontů. Na začátku třetího tisíciletí už je to proces z Procesů a nic na tom nemění ani trvající vůle půltisícileté kultury papíru a knihtisku skutečnost obrazit. Je třeba ji též vytvářet.