Prácheňské rezonance 2004

Vesmír, člověk – velké neznámé

Britské listy, http://www.blisty.cz, 25. dubna 2006

Bylo až s podivem, k jak plytkým komentářům prý moudrého, prý vtipného nadhledu se snížila některá tuzemská média v předvelikonočním týdnu, zvláště 12. dubna, v čase 45. výročí všelidsky převýznamného jubilea Gagarinova pionýrského letu do kosmu. Ke cti Britských listů připomeňme, že právě ony to byly, kdo perem Štěpána Kotrby konstatoval (Dobrý den, majore Gagarine; 12. 4. 2006) vpravdě věcná a historicky nikoli nezajímavá fakta s dějinnou událostí související.

Ať už šlo o záměr, ať o režii náhody, 14. 4. 2006 uveřejnil Neviditelný pes Dřevojánkovu připomínku nekulatého výročí úmrtí geobiologa a teologa Pierra Teilharda de Chardin (Katolík evolucionista), domnívajícího se, že sféra ducha, noosféra, je vyšší etapou kosmogeneze a nemusí se rozpínat za hranice Země. Ve skutečnosti ovšem už za Teilhardova života (1881 – 1955) byl zřejmý přechod pozemské inteligence biologického původu od geocentrismu ke kosmizaci.

Milan Dřevojánek si ve svém pojednání všímá Teilhardova tvrzení, že vesmír byl od začátku naprogramován, aby zrodil inteligenci a že evolučně roste. Cituje Teilharda: „Proč bychom neměli definovat život zcela prostě jako specifickou vlastnost kosmické látky zanesené evolucí do oblasti velkých komplexů?“ A ptá se: „Opravdu, proč ne?“

Dokonce v někdejším Sovětském svazu krátce po první úspěšné misi člověka na Měsíc (1969) se I. B. Novik netajil úvahami – dech se nad tím tají – o vzájemném působení sociální formy pohybu s formou fyzikální, chemickou a biologickou; a ne dost na tom: A. N. Koblov vyvolal rozruch úsudkem o sociální formě pohybu postupně se přeměňující – zapamatujme si – ve faktor kosmický a kosmologický, ba dokonce určující osud vesmíru.

Citací Teilharda a Dřevojánka a připomínkou filozofických vývodů Novika a Koblova chceme přitakat, že vskutku existuje něco, co sám Teilhard nazývá mystikou vědy. A toho, kdo by snad Novika či Koblova považoval za fantasty, možná přesvědčí otec kybernetiky Norbert Wiener, jenž v díle Cybernetics and Society (originál vyšel v roce 1950, připomínáme, česky o třináct let později) napsal doslova: „Chceme-li používat slova „život“, abychom jím zahrnuli všechny jevy, které místně plují proti proudu vzrůstající entropie, máme právo ho užívat. Pod tento pojem budeme pak ovšem zahrnovat i mnohé astrofyzické jevy…“

Neznámo, jakým zůstává vesmír a člověk v něm, ovšemže může a má být víc než tématem úvah a komentářů nejen v době výročí toho kterého počinu. Ale právě 45. výročí obletu Země pilotovaným Vostokem 1 odhalilo dluhy kosmo-osvěty až trapně syrově. Žádný argument je nemůže omluvit. Povědomí řadového obyvatele planety o vesmíru a o sobě v něm balastuje v povrchnostech. Propast mezi náhledem intelektuální elity a davu druhu homo sapiens sapiens, tu sotva překleneme pseudomoudrým vtipkováním.

A tak je vlastně dobře, že jeho předmětem se stalo jen výročí letu Gagarinova. „Humorným“ komentářům – díky dlužnici osvětě – uniklo 25. výročí Youngova a Crippenova prvního letu raketoplánem, významně novým transportním prostředkem (Columbia; 12. – 14. 4. 1981), 35. výročí vypuštění první orbitální stanice (Saljut 1; 19. 4. 1971) či 80. výročí letu Goddardovy kapalinové rakety. První to na světě! (Představme si: Letěla téměř 3 sekundy a doletěla 57 m!)