Prácheňské rezonance 2004

Víme dobře, čím jsou naše životy?

Čítárny, www.citarny.cz, čtvrtek 31. prosince 2015

Neviditelný pes, www.neviditelnypes.cz, pátek 1.ledna 2016

Planetární kulturu zoologického druhu Homo sapiens sapiens tvoří několik civilizací. V případě, že technické standardy civilizace nejvyspělejší zvolí za své evoluce, inteligentní Mysl již nebude štafetově přenášena výhradně biologickou schránkou. A opět bude na evoluci, zda člověkova kultura asimiluje s kulturou abiotických stvoření a obě budou společně pronikat do kosmu, jak k tomu naprogramované.

Anebo …? Anebo si evoluce zamane, že člověk již dokonal své a nastal čas, aby opustil jeviště dějin Sluneční soustavy. Nebude to tragédie. Na lidskou kulturu naváže kultura inteligentních ustrojeností, které se dokáží množit, rozvíjet duchovně a v kosmu se prosadit mnohem výrazněji, než se člověku podařilo. Budou tak činit, dokud se evoluce opět nepřikloní ke kultuře vyspělejší.

Je zřejmé, že zaklínadlo „entropie kultury“ burcuje a burcovat bude. Inteligentní Mysl se nedokáže entropii neprotivit.

Ostatně poznat, vžitěji a nepěkně (ale sémanticky typicky) dobývat okolní vesmír nelze člověku samostatně: první práce v nadpozemských výškách provedly technické fenomény navigované ze Země lidskou Myslí, dnes již fenomény schopné vlastního rozhodování. Ale predátor člověk se musil uvolit ke spolupráci s nižšími živočišnými druhy, chtěl-li pomýšlet na své vycestování za hranice atmosféry. A tak zatímco vůbec první umělou družici Země vypustil v roce 1957, první takzvanou biologickou družici v šedesátém šestém. Biologickou proto, že v ní byli testováni pasažéři z říše zoologických druhů. Nejen člověk, nejen technické fenomény, i nižší savci a obojživelníci mají svoji nadpozemskou historii – a své oběti. Prvními zvířecími astronauty byli opička Bonny (po návratu ze sedmidenního letu uhynula), psi Včelka a Muška (shořeli v atmosféře), Bělka a Strelka, Zvězdička (1960 stvrdila, že do kosmu může i člověk), ale také krysy, želvy, šimpanzi Ham a Enos, žáby - a kdo by nevzpomenul na hrdinnou fenku Lajku, 1957 obětovanou i s družicí.

Člověk již prováděl na kosmických plavidlech i činnost laboratorně pěstitelskou. Hledá a zkoumá, existují-li planety a měsíce s podmínkami vhodnými k tomu životu, který zná on. Propadl myšlence na kolonizaci Marsu. Na měsíčním povrchu strávil dny. Technické fenomény schopné života pobyly a pracovaly (pracují) na tělesech Mléčné dráhy již dlouhé roky. Družice Země a ustrojenosti jiný život hledající se dopočítaly stovek roků mimo mateřskou planetu. Sonda Voyeger II uletěla miliardy kilometrů.

Ale – a po tom všem – opravdu víme už neomylně, co je život?

Norbert Wiener upozornil na vesmírné jevy, které místně plují proti proudu entropie, a tudíž prý není důvod nepovažovat je za formu života.

Takový že jest Život?

"Virtuálně a prakticky se blížíme strojům," mínil Jean Baudrillard již takřka před půlstoletím.

"Na konci dvacátého století jsme všichni (…) hybridy stroje a organismu," napsala Donny Harawayová v Manifestu pro kyborgy (1885). O patnáct let dříve zauvažoval Egon Bondy (Juliiny otázky), že člověk "není tím, oč jde", není vrcholem či záměrem jsoucna, ale článkem v jeho samovývoji a sehrává funkci překročitele biotu, překročitele v rámci samovývoje ontologické reality.

Takový tedy Život? Neoddělitelný od vesmíru.

Vesmír nemá, podle Stephena W. Hawkinga, hranici v prostoru ani počátek v čase. Má je Život? Ten, který známe, ten o kterém dosud nemáme potuchy?

 

Miroslav Vejlupek (Čerchovský)