Prácheňské rezonance 2004

Kudy jsem chodíval aneb Moji známí z Podčerchoví

III. Básník, který nedozpíval

I. BRÁZDOU ŽIVOTA I SMRTI

Kulturně-publicistický deník Subjektivník, www.subjektivnik.cz, 9. února 2007 * 16. února 2007

Hrobník – a přirovnávám k němu úzkostný strach ze smrti a zapomnění – pohřbívající člověka zaživa brání dohlédnout za bariéry živočišného ega, třebas právě za nimi je tak nekonečný časoprostor, až se v něm stává nicotnou sama smrt. Dospět do takových dálek podařilo se obvykle takovým, jež okolnosti osudové vyštvaly z hájemství spokojené, průměrné i narcistní všednodennosti a přinutily je vyrovnat se s předurčeností k předčasnému zániku. Do rozlehlosti prostoru a času vybere odsouzence-vyslance někdy společnost, někdy příroda. Ať ta či ona, všehovšudy ukáže prstem a vše další už je pouze na dotyčném.

Josefa Abrahama, prvního z mých známých z Podčerchoví, vyvolila si příroda a rozhodla se s veškerou neúprosností, ba nemilosrdností; a on skutečně nepatřil k těm pasivně odevzdaným. Odpovědí jí byl statečný básnický a filozofický zápas  ní. Kolik jich dějiny lidského rodu pamatují – a přece, přece je každý z nich poprvé. Individuální a jeho neopakovatelnost je nezbytností k zachování kolektiva. Časem limitované zachování druhu homo sapiens sapiens potom nezbytností v evolučním plánu přírody, potažmo vesmíru. Technologie zrodu nových, vbrzku nesrovnatelně výkonnějších forem inteligencí nebiologického původu a jejich propojení s nervovou soustavou člověka, nezpochybnitelně je už dnes dohlédnutelným horizontem smyslu existence lidského rodu a autor bude potěšen, nazře-li čtenář esej Básník, který nedozpíval, najmě pak celý sborník Kudy jsem chodíval též v těchto souvislostech, stejně jako celé dílo autorské, organizační a editorské od roku 2000, k nalezení buďto stále ještě na Internetu, nebo na nosičích ve sbírkách webarchivů.

A propos. Začteme-li se do Abrahamových veršů dnes, užasneme nad všudypřítomným mementem v nich, prožíváme všechno, jako by se Abrahamův zápas, největší ze zápasů, jaké musí člověk podstoupit, odehrával po celé dějiny, které si lidský rod pamatuje. I my, kolektivum, prožíváme jednotlivcův těžký den, kdy „smutek těžký jako příval duší kráčí / v strom života jej osud řezal hrubou runou / jak těžký mrak skryl chvilku žití mého slunnou / a v spánek těžký znavené mé oči tlačí // Tím smutkem věčné noci provždy člověk trnul / o věčných tajích počátku a konce bádal / a z děsu smrti v smír se dral a znovu do něj padal // Však clonu věčných tajů nikdy nerozhrnul / Když duchem vítězil, vždy smrti podleh tělem / i poznal, nic že nezbývá, než padnout s klidným čelem“ (J. Abraham: Sonet těžkého dne). Sám Abraham věděl, že není z prvních ani posledních: chodíval na loučimský hřbitov k rovu Rudolfa Mayera, českého romantismu představitele hned po Máchovi, aby takto oslovil staršího bratra v poslání i údělu: „Nuž odpočívej, pěvče, duše zádumčivá / jdem stopou tvou s loučimských strání na Koráb“ (J. Abraham: Vycházka z Loučima), loučí se s ním o něco silnější, když slyší „jak z dálky znějí hrany / a marně zdržet bys chtěl život prchající“ (J. Abraham: Na sklonku října).

Za každodenního zvuku hran spěchá básník časoprostorem, aby i nicotnost smrti přemohl uměleckým postižením člověkovy předurčenosti k naplnění vůle přírody, jejích evolučních záměrů. Musil velmi, velmi spěchat. Ludvík Jehl k tomu napsal, že ty „kteří nevěděli o těžké chorobě básníka a psychofyzických předpokladech jeho tvorby, překvapovala velká tvůrčí intensita jeho, jež nebyla často a nemohla ani býti pochopitelnou bez znalosti pravého stavu věci. Tu si pak ovšem, znajíce okolnosti, dovedeme vysvětliti tvůrčí chvat, podmíněný nepochybně biologickým destruktivním procesem organismu, bránícího se všemi směry proti zániku. Tento stimulus mortis, těm, kteří s Abrahamem nežili v blízkém styku, dlouho utajený, i když leckterý verš z jeho sbírek napovídal a dával tušit lidskou tragédii básníkovu, ten způsobil zintenzivnění a chvat v tvorbě, jehož příklady nacházíme v naší literární historii bohužel příliš často“ (In margine smrti Josefa Abrahama, Plzeňsko, č. 6, r. 1933).

Pravdaže tvůrčí spěch plodí nezralé ovoce, ale ví-li sadař, že ke šlechtění štěpů se mu nedostává času? Abraham „musil pospíchat, nesměl čekat a tak osmnáct básní za měsíc! Neboť: „… už blízko k půlnoci – zbytek dne se krátí – o jaký děs – o jaký žal – ty teprv vstáváš.“ Proto říká ústy učitele Polana: „… mé hodiny jsou odměřeny, do té doby musí být vše vyřízeno … aby obnovilo proud našeho života a proud naší krve a pokračovalo na cestě naší.“ Proto vydává své sbírky básní vlastním nákladem těsně za sebou, aby dokončil, a nečeká na jiné. Tím se také stává málo známým, tehdy asi Praha či větší nakladatelství je část úspěchu“ (básníkův syn Jiří Abraham v dopisu autorovi 4. 4. 1983).

Po citacích z postřehů Ludvíka Jehla i Jiřího Abrahama a po úryvcích z tvorby samotného umělce ani nepřekvapí, když půl století (1983) po básníkově smrti literární historie konstatuje:

„Vydal dvě básnické sbírky – V měsíčním kruhu (1930) a Chodské sonety (1931). Nebyly přijaty s příznivým kritickým ohlasem, ač sám F. X. Šalda nabádal autora k dalšímu tvůrčímu úsilí.

Básník nevytvořil dílo průkopnického ražení. První sbírka rozváděla podněty symbolismu i poetismu, i když v ní, a zvlášť v Chodských sonetech jsou nejzajímavější verše věnované Chodsku, jeho přírodě, charakteristickým místům i tradici“ (Viktor Viktora: Básník už neznámý, Pravda 21. 7. 1983).

Básník už neznámý … Smířit se s takovým konstatováním, přijmout ho jako neměnný fakt, proč?, „neboť Abraham není nejmenším z básníků svého kraje“, jak říká opět Jehl v již citované práci, a proto i on sám se angažuje za docenění „neprávem zapomínaného a nedoceněného básníka Chodska“.

Přes uplynulé téměř tři čtvrtiny století po Abrahamově skonu Jehlova slova na významu neztrácejí. Chodsko a „domažlické“ Podčeskolesí vůbec se totiž nestalo nikdy kolébkou velkých básníků a každý z těch, kteří se s kořeny zde zapuštěnými vydali na český parnas, byť zůstali nejvýš v polovině cesty, netvoří jen stránku, nýbrž samotnou kapitolu dějin regionální poezie. Je paradoxem, že kraj, který se erudovaně hlásí k rodákům prozaikům a k básníkům „hostujícím“ (Vrchlický, Klášterský …) přehlíží toho, jenž z básníků zachraňuje čest rodáků jako málokterý jiný.

Strom, který nedorostl výšky olšanských velikánů, je zkrátka méně viditelný. Proto k němu půjdeme po zemi …

… a zem nás nenechá na holičkách, vypoví mnoho, ukážeme-li se být toho hodni, totiž budeme-li schopni porozumět jí. Potom porozumíme také Josefu Abrahamovi.

K té trpělivé půdotvorné přičinlivosti přírody nenajdeme obdobu. Úmluvu mezi vesmírem a věky zbývá člověku pokorně ctít. Ví to každý, kdo oral, sel, sklízel. Když radlice obrátí plást ornice, země vydechne poselství navrstvených staletí. Pod radlicí puká čas a vše, co tato země kdy prožila, prožívá s ní oráč ještě jednou. Náhle před ním nemají věky a vesmír tajemství. Přijaly ho za svého: Jsi množství nespočetné, jemuž i život prodlužuješ. Rukou svou dal jsi nám větší smysl.

Čas a vesmír a člověk jedno jsou. Potřebují se navzájem. Půda je prostředkem dorozumění mezi nimi. Vyrůstal-li Abraham právě v tomto duchovním klimatu odmala, potom tedy básně vznikají v člověku mnohem dříve, než jsou napsány. „Za branou kráčím v kypré prsti / a zrno házím plnou hrstí / do líchy plodné / a v brázdě rodné / zřím stopy pradědů, již přede mnou / též sémě kladli v zemi úrodnou / dnes dávno spí už zapomněni v hloubkách času / jim také zrálo osení a zrálo v klasu / jako mně zraje, sype každým létem / a stále růsti bude i mým dětem / jež po mně opět zasejí své sémě / a jejich bude kus té naší rodné země / a jejich ruce uchopí se mého díla / a v svalu jejich moje bude hýřit síla / vzpomínku pošlou za mnou v prostor nekonečný / pokorně, odevzdaně věřím v život věčný …“ (J. Abraham: Selské jaro).

Toto krédo napsal Abraham na sklonku dvacátých let. Ale než napsal, nejprve prožil tento „starý zákon polí, nenapsaný, ale děděný a žitý krví, smysly i pudy“ (J. Abraham: Na křižovatce). Každý Abrahamův verš je veršem pracovitého života, komplexního poznání bytosti. Abraham prostě měl to základní ze skutečného básníka: poctivý přístup ke všemu – ke světu a jeho napohled bezvýznamným detailům, k práci, k poezii, k sobě. A poctivost byla vždycky odpůrkyní mělkosti.

Právě Abraham uměl básnicky zvážit peceň chleba. Právě Abraham měl právo i povinnost oslovit chléb „principe, jenž trváš od počátku“, „rytme srdcí, která stejně tlukou“, „usmíření, kterým smyta byla vina“, „šťáv zemský proude“, „extrakte země, prolnutý éterem světů“… Kdo jiný než Abraham byl povolán objevit chléb jako „kus srdce lidského“?

S krví rolnických předků a s vlastní rolnickou zkušeností zmnožuje Abraham tóny regionální poezie. Stejná krev a podobné tóny sice předznamenaly jeho zakořenění v tradiční světonázorové půdě regionu, ale natolik zas ne, aby nevnímal proměny moderního světa. Do hospodářsky nerozvinutého kraje pronikalo nové myšlení ekonomické a tedy i kulturní podstatně méně dynamicky než do průmyslově vyspělých oblastí státu, a tak Abrahamova poezie nejen že zrcadlí básníkův vnitřní střet a posléze usmíření starého s novým, ale je také z klínů rozštěpujících prostor novým myšlenkám v pohraniční, na západě Čech. „Hodina smrti do hlubin věčnosti se vlila / strhujíc duši do víru kosmických veletoků / nad světy hvězdnými ve dlani boží ji utajila / v bratrstvu duchů byvších i budoucích pravěků“ (J. Abraham: Bolestná hodina). V Abrahamově poezii smiřuje staré (dlaň boží) s novým (kosmické veletoky, hvězdné světy) předtucha smrti a filozofie „bratrstva duchů byvších i budoucích pravěků.“

- o -

Když umělcův syn Jiří Abraham, uznávaný lékař a pedagog působící v hlavním městě, pátral po informacích, které by mu více přiblížily otce (ten zemřel, když Jiřímu nebyly ani dva roky), napsala mu matka v dopise 11. 3. 1968: „Sama mohu jen o tom Klenčí říci – byl tam hned, jak se ta měšťanka otevřela první rok (1924 – pozn. autora) jako ředitel, ale pro špatné spojení šel zase raději do Domažlic na měšťanku. Tam (v Klenčí) se scházel se spisovatelem Šimonem Baarem, ten mu také objasnil a ve farní kronice našel, že Abraham první byl v Klenčí, přiženil se sem do Osvračína a zde ten rod se rozrostl. Bavili se spolu o básnictví i spisovatelství, tatíček vždycky litoval, když on sám vydal básně, že už není více spisovatele Baara (zemřel 1925 – pozn. autora), byli si dobří kamarádi, chápali jeden druhého.“

Vzpomínka Julie Abrahamové na manželovy přátelské styky s Baarem budí dohady, jak velká byla váha podnětů ze společných besed pro samotnou Abrahamovu tvorbu prozaickou, neboť na Abrahamově psacím stole se nedařilo jen básníkovi. Rodil se tu, ale dorůst nestačil také prozaik spějící tvůrčím vývojem k románové formě. Ani v tomto neprobádaném žánru, jako ne dílem básnickým, neschází Abraham z myšlenkových cest sobě nejbližších. Zejména románový pokus Na křižovatce (na pokračování v periodiku Staňkovsko od 23. 6. 1934 do 9. 2. 1935) je jednou z dalších Abrahamových polemik se smrtí. Podobně jako v básnickém díle i zde znějí dva hlasy – jeden o smrti jako dotvrzení nicotnosti a marnosti života, druhý o smrti, jíž dává smysl nový život.

Selská rodina Vrbů žije ve vsi Modrá. Sedlákův syn Jan má krátce před svatbou, ale když se v noci vrací od nevěsty ze Stráže, netuší, že „kamenné zábradlí mostní bylo rozebráno a stezka pro pěší porušena …“, a tak „temný pád umlčel děs smrti, myšlenku i poslední slovo na rtu, zabil mladého Jana Vrbu a mnoho nadějí v něm“.

Také zádolský učitel Josef Polan, milenec a později manžel Vrbovy sestry Barušky, je odsouzen předčasně zemřít. Jeho osobní tragédie je z těch přemnohých v obrovské tragédii lidstva a lidství. „Výstřel, který se ozval asi před měsícem v Sarajevu“, totiž „byl slyšen všude, zanechav hrozivou ozvěnu“. V předtuše smrti píše Polan z fronty své těhotné ženě: „Až naše dítě dospěje, založí si rodinu, aby rozmnožilo a obnovilo proud našeho života a proud naší krve a pokračovalo na cestě naší.“ Učitel Polan chápe svou smrt jako součást života rodového celku.

Podobně přemýšlí starý sedlák Vrba, který se vyrovnává se smrtí syna a rozhodl se dát dvůr do dražby. Ví, že rod Vrbů vymře, ale v jeho myšlení převládá vyrovnanost a pokora: „… ať sklízí, kdo sklízí, bude to přece nástupce, bude pokračovat po nás, orat naši brázdu a bude mít po nás rád to, co my jsme milovali. Zas, vy moje pole, přijde hospodář, který vám bude sloužit, jemuž budete osudem dobrým i zlým, jenž vás přemůže a jehož vy nakonec zdoláte. On sám z vás a vy z něj budete sát, třebaže v nekonečné symbióze, v neustálé proměně, ve věčném opakování života.“

Román poskytl Abrahamovi prostor k hledání a nalezení nejen smyslu života, ale i smyslu smrti. Vzájemná podmíněnost bytí jednotlivce a posloupnosti generací vyvádí Abrahama ze stavů marnosti a nicoty a podobně ho osvobozuje i vědomí nekonečného prostoru a času za hranicemi osobního. Osvobozuje i učitele Polana, jeho ženu, sedláka Vrbu … i Abrahamova syna MUDr. Jiřího Abrahama, jenž považuje „stopy výkřiků doteků / předků“ za skutečné „stopy stop“ (Jiří Abraham: Než svlékneš jizvy, neumírej, člověče; rukopisný cyklus veršů). Když „muž zakořeněný v brázdě světla / neodloží pluh / opřený o srdce“, pro takového zní vyznání Abrahama syna: „Nezahyneš / protože čas je mírou skutků / a není konec v objetí skutků / Ani zvíře nepřejde stopou klidně.“ I intelektuální pokračovatel Josefa Abrahama jde obdobnou cestou k obdobnému poznání: „… v slabinách času / předhonil noc kdo zůstal / v bratrství potomků předků.

II. PROMIŇTE SLZE … TŘIATŘICÁTÉ

Protože láska k rodnému kraji a poezie jsou stejného rodu, Josef Abraham Chodské sonety napsat vpravdě musel. Hned v úvodní básni Chodsku rozezvučel strunu, na niž zahrál nejeden z básníků v kraji strážců zemských hranic třeba jen velmi krátce pobyvších.

„Jsi touha, jíž se žije, na kterou se zmírá / jsi dítě z lásky narozené / sny rozkošné na prahu mládí sněné / o písni, kterou srdce samo zpívá …“

Třebaže Osvračín není tradiční vsí buláků, na chodské usedlosti odtud snadno dohlédneme – jsou za humny. Profesionální působení, přírodní krásy i hutné dějiny, to vše spojilo Abrahama s chodským Podčeskolesím natolik, že to nejlepší ze sebe, schopnost básnicky tvořit, mu odevzdal jako autorský hold. Ba právě poezií utužil se vztah básníka ke kraji, kde „velebný Čerchov červánkem se halí“ (J. Abraham: Pec pod Čerchovem). Ostatně na jiném místě už řečeno, osvračínský rod Abrahamů, jak objevil Baar, vzešel z chodského Klenčí. Však připomeňme Abrahamovu báseň Na hyjtě v starém Klenčí:

Oheň to nebyl, byla to šerčička
červená šerčička Hanýžky Královy
Na hyjtu přijďte, vzkazuje děroušek Taračka
Martínku, Tomši, všecky vy děti Baarovy

Čeho nám stařeček všeho poví? – –
Sousedé zmlkli, dětem planou líčka
Děrečku, o božím soudu, o Kozinovi – –
Promiňte slze, dojetím zvlhla víčka

Na bílém hřebci svatý Martin v sedle
rozjel se s vršku převysoké jedle
modravé stíny předtuch temnem krouží

Skřivánků trylek tryská ze hrud
Převzácné hosti, krásná paní, vítána buď
S Tebou se u nás sliby jara vzbouzí

Zatímco básníkovu knižní prvotinu vyprovodil do světa literatury Ludvík Jehl v rubrice Umění a kultura 43. čísla Týdne z roku 1930 slovy „debut Abrahamův je značně jiný, než jak jsme obvykle zvyklí. Přináší mimo několik pokusů, ovlivněných poetismem, pěknou řádku básní, jež dávají tušit o dobrém úmyslu autorově a opravdu básnické síle. Jsou to hlavně jeho zemité verše, verše s motivy měsíců a z přírody. Jeho verš je tu zralý, mužný, vyrovnaný a jeho kvalitě by neubrala ani interpunkce, již autor opomíjí, ponechávaje jen tu nejnepřirozenější: vykřičník. Průměr knihy je vyspělý a na debut překvapující. Skromnost knížky si opravdu zasluhuje, aby na ni bylo upozorněno“, z reakcí na druhou básnickou sbírku Josefa Abrahama ocitujme málo známou Halíkovu. 14. 10. 1931 literární historik dr. Miroslav Halík autorovi napsal: „Je mi opravdu drahou knihou a radostnou hodnotou v tvůrčím díle našeho kraje: pro čistý kult slova, pro ryzost a opravdovost cítění, pro její dychtění po novém básnickém zmocnění se prožitků duše i srdce, jak je naplnilo a prostoupilo Chodsko. Kult kraje, obstarávaný často ochotnickými veršotepci okresního průměru, dosahuje cyklem Vašich sonetů výšin básnického výrazu. A třebaže vyjadřuji se abstraktně, dovedl bych hojnými doklady opříti tento svůj soud o dojem z Vaší knihy, která mě upoutala i svou odvážnou a často šťastně vystihující snahou po básnické deskripci kraje, přeměňujíc v zkratce nesnadného formálního útvaru krajinnou scenérii a náladové, historické i životní ovzduší vesnic a drahých míst Chodska v sytou básnickou charakteristiku, kterou tato místa na nás působí, ale pro jejíž vyjádření neměli jsme dar Vašeho objevitelského slova, vidění a prožívání. Proto Vaši knihu může spravedlivě oceniti jen ten, kdo – abych tak řekl – promiloval Chodsko stejnou láskou jako Vy a s ním oddaně se zžil, ale i naše oficielní kritika, kdyby – bohužel – nebyla tak povrchní a lehkovážně přezírající vše, co nemá posvěcení literárního kamarádství a pražských známostí, musila by Vaší sbírce vykázati dobré místo.“

Halíkově soudu (poslední věta jako by psána byla letos a ne 1931) přitakáme bez rozpaků – Josef Abraham básnickým slovem zmapoval nejedno místo kraje. Z Chodských sonetů připomeňme Chodský hrad, Sonet sněný na Baldovském návrší, Na rozcestí u Havlovic, Čerchovu, Postřekov, Pec pod Čerchovem, V Chodově, Na Korábu nad Kdyní, Okolo Staňkova atd. Co jméno, to pojem.

- o -

Píše se rok 1933.

Země pod vrcholy Českého lesa, jimž vévodí Čerchov, prožívá slavné dny: Jindřichu Šimonu Baarovi se dostává zvlášť mimořádné posmrtné pocty – na Výhledech je odhalena bronzová socha, dílo akademického sochaře prof. Ladislava Šalouna. Dny před 5. červencem jsou plné vzrušení. A každý, kdo chápe umění jako něco z podstaty nepostradatelného, vzdává hold Jindřichu Šimonu Baarovi.

Josef Abraham tak učinil už před lety. Jak jinak – básní. Nazval ji Na Výhledech a zařadil do prvotiny V měsíčním kruhu (1930).

Báseň je publikována ještě jednou: v Poslu od Čerchova z 29. července – roku 1933. S ní však, a také na titulní straně, pietní vzpomínka Za Josefem Abrahamem z pera Františka Rádla.

Ještě v době, kdy se kulturní Chodsko raduje z druhého narození nekorunovaného krále Chodů, osvračínský básník umírá. 21. července 1933. Podivný kontrast nahodilosti v kraji pod Čerchovem. Zdůrazněme ono pod Čerchovem, neboť i ta hora na samé hranici slovanského a germánského živlu jako by spřátelila oba umělce. Oba jí věnovali báseň a oba ji nazvali prostě Čerchovu. Baar říká s pýchou hle, Čerchov náš! / Nad zemskou branou drží tu stráž – / mohyla reků, / Slovanstva pilíř nejzápadnější, zatímco v Abrahamovi stejné pocity nakonec vystřídá pokora. Prasilou božstva navršen byls v živlů zrodu / kdy změtí žhavých vírů vřela tvůrčí směs / od časů stvoření, od světů prapůvodu / přes témě tvé se marně valil bouří běs // Zde slavný osud věků zvedl mez / jež dělí světy, západ od východu / tys maják, Čerchove …, zvolá Abraham a jeho emoce přece jen utiší klid a mír prožitého dne: … ve stínu tvém jde brázdou klidně rádlo / kruh krásných dívek hymnus zazpívá.

Čerchov – symbol i obrozující se síly. Tak nějak jej pojal, jak vzpomíná domažlický grafik Vladimír Böhm, malířův hostitel, Mistr A. V. Novák, když po druhé světové válce maloval horu hor pro prezidentskou lóži v Národním divadle.

I v dalších desetiletích novodobých dějin vlasti zůstal Čerchov symbolem obrany českého jazyka, půdy a svobody. Historií daný dědičný úděl promlouvá tu do duševního světa člověka nejrozhodněji. Jestliže žádný z básníků doprovázejících čas od času regionální společnost každodenním životem nedosáhl met nejvyšších, jestliže jen vzácně málokterá z básní jejich reprezentuje to nejcennější v české poezii, je to znamení Podčerchoví samotného. Naopak prozaici-básníci přírody patří v české literatuře na samý vrchol Parnasu.

„Mé srdce bylo hromada popelu, / pod nímž hořel plamen …“, stojí v básníkově epitafu.

Cestu na osvračínský hřbitov lemují lípy, akáty a jírovce. I proto vzpomeneme na Abrahamovo dílo literární – je stromořadím-větrolamem. Abraham neměl nikdy na růžích ustláno. Když v roce 1909 jako devatenáctiletý absolvoval Učitelský ústav v Plzni, vůbec ho nečekal předpokládaný rozlet. Vždyť v následujícím školním roce učil sotva tři měsíce a to ještě na dvou školách, kde bylo třeba zaskočit. V příštích patnácti letech působil na deseti místech, mimo jiné rok ve Zvolenu, nejdéle v Srbicích, pak v samotném kulturním a správním centru Chodska, v Domažlicích. V září 1926 se pronikavě ozvala těžká srdeční choroba a po dlouhodobé pracovní neschopnosti je Abrahamovi vyměřena penze. Vzdorovat útrapám mu pomáhá Domažličanka Julie Peková (* 25. 5. 1898), s níž se 28. 11. 1927 v Plzni ožení a která mu dá tři děti – dcery Ester (* 4. 11. 1928) a Annu (* 8. 6. 1930) a syna Jiřího (* 14. 12. 1931). Této ženě, po mnoha letech synem Jiřím vyzvána, aby se podělila o vzpomínky, vybavil se básník, který bojuje v zahradním altánku o usmíření života se smrtí a který – vášnivě rád rybaří. Těší se z každého úlovku – prý je alespoň takto užitečný rodině.

Lidský profil Josefa Abrahama dokreslí vzpomínka Františka Rádla, jak s ní přišel mezi čtenáře Posla od Čerchova dne 29. 7. 1933: „… již 26. září 1926 přišla naň rána neočekávaná: přetěžká srdeční choroba. Oznámil, že ochuravěl, a žádal na tři dni dovolenou. Přitom se o své chorobě blíže nezmiňoval a netušili jsme nikdo ze sboru, že ze tří dnů budou dlouhé měsíce, ba léta a že konečně 1. prosince 1927 bude kolega nucen odejít na odpočinek. Netušili jsme, že dny jeho mladého, na pohled silného těla jsou sečteny a konec života je blízek. V oslabeném těle jeho zůstával silný duch, pevná vůle, houževnatá chuť ku práci. Kolega Abraham konal vše plánovitě, po zevrubné rozvaze, a když se ku skutku rozhodl, šel k cíli neústupně, že zdál se těm, kteří jen povrchně posuzovali jeho jednání, i umíněným. Zesnulý žil duševní život uzavřeně, sám v sobě a sám si stačil. Nevím, zda se někdy obrátil k jiným o radu ve svých pochybnostech, zda se svěřil někomu se svým tajemstvím. Na všech stranách vzbudil jistě nesmírný podiv, když vydal v roce 1930 sbírku svých básní „V měsíčním kruhu“. Nikdo netušil, že člověk pokládaný za nejvýš „praktického“, skrz naskrz praktického, kuje verše, hloubá o záhadách života a světa, oddává se náladám ročních dob, měsíců, tmy i světla, obléká myšlenky své v poetický háv. Vydané jeho obě sbírky „V měsíčním kruhu“ i „Chodské sonety“ rozhodně nejsou jeho první začátečnické pokusy, jistě jim předcházelo mnoho prací, jež padly asi za oběť plamenům po vlastní kritice básníkově. Hrozná choroba drtící tělo zesnulého dopřávala mu pracovati a povznášeti se z trudu a bolesti jen v krátkých intervalech.“

Pracoval-li básník jen v krátkých intervalech, o tom můžeme pochybovat. Též potřeba umělecké tvorby je přece chorobou. Abraham se nemusil ani nutně, ani samozřejmě ocitnout až za hranicemi osobního, ale pronikl tam, protože poctivě hledal odpovědi na odvěké a nejzávažnější otázky člověka.

Napsal-li o mnoho let později jiný český básník, že umění je svým způsobem rozhovorem, nemůžeme v konkrétním případě umění Abrahamova nepřitakat dovětkem, že rozhovorem probíhajícím i po dlouhých letech umělcovy fyzické nepřítomnosti. Ani tento text nechce být ničím jiným než rozhovorem o Josefu Abrahamovi, básníku, který nedozpíval.


V Domažlicích 13. července 1984