Prácheňské rezonance 2004

Kudy jsem chodíval aneb Moji známí z Podčerchoví

I. Obhájce básnivosti dnů

I. Z NOTOVÉ OSNOVY ŽIVOTA

Kulturně-publicistický deník Subjektivník, www.subjektivnik.cz, 27. července 2007 * 29. července 2007

Úvaha o příbuzenském vztahu dálky a touhy mi přichází na mysl, kdykoli si ho připomenu. Vedle ní ještě další. Ta o nesnadném dni člověka přicházejícího s novým do krajin prorostlých tradicí. Ta o uměleckém snažení, které zahřívá v mrazící nepřízni vnějšku.

Ale protože žádný život není svrchovaně šťastný, ani patologicky nešťastný, opustíme zónu abstraktního a vydáme se po konkrétní cestě. Ta nás zavede do Klenčí pod Čerchovem, rodného městečka nejednoho nadaného a proslaveného. Múzy měly rády bulačinu, takže světlo světa zde spatřili například spisovatelé Jindřich Šimon Baar a Jan Vrba či hudební skladatel Jindřich Jindřich. Tentokrát však nepřicházíme do Klenčí zrovna za nimi …

Na severním okraji městečka jsme překročili kolejnice protínající silnici do Trhanova. To už vidíme na levé straně vilku, v níž od roku 1947 žije v podnájmu malíř, lidový zpěvák a skladatel Karel Žežulka. Nebylo by tomu tak, nebýt právě železnice poblíž. Zalistujeme-li v historii jejího vzniku, hlouběji pochopíme jedno příznačné, co dlouhá desetiletí poznamenávalo chodská léta Karla Žežulky: novotám tu na semaforech zelená vždycky nesvítila.

Jak to bylo se stavbou železnice, než mohl do Klenčí – a bylo to 1. srpna 1910 v 8,34 –, přijet první vlak …

Ačkoli už v roce 1859 byla projektována železniční dráha Plzeň – Brod přes Staňkov, Horšovský Týn, Meclov a Klenčí, městu pod Čerchovem se kolejnice nakonec vyhnuly. Majitel horšovskotýnského panství se nesmířil s představou, že by jeho pozemky proťaly ocelové struny do dvacátého století a vzhledem k četným konexím nebylo obtížné dosáhnout svého.

Zhaslo ještě několik dalších nadějí, až v letech 1892–93 se železnice stala v Klenčí opět aktuálním tématem zásluhou zemského a říšského poslance MUDr. Antonína Steidla. Dokonce vyšel zákon o vybudování železničního spojení mezi Domažlicemi a Tachovem. Ve všech zainteresovaných obcích začaly čile pracovat agitační komise a 29. 12. 1895 se sešlo v domažlickém hotelu U černého koně shromáždění, které zvolilo už i výkonný výbor pro realizaci přijatého zákona. Nicméně teprve za dalších deset (!) let – 1. října 1905 –, scházejí se na radnici královského města Plzně mluvčí obcí zainteresovaných na stavbě dráhy Domažlice – Tachov s odbočkou Bělá – Eisendorf a usnášejí se na rezoluci, v níž se přimlouvají za obyvatelstvo opuštěné krajiny severního Pošumaví, aby dráhou s dopravou světovou spojena a tím své opožděnosti naproti jiným krajinám naší vlasti zbavena … Počátkem prosince 1905 intervenovala deputace tohoto shromáždění ve Vídni a jednala zde s vládou i v parlamentu. V roce 1909 byla stavba konečně zahájena a na sklonku července 1910 (!) uvedena do provozu. Akcionářům ovšem zbyly oči pro pláč: v klenečské kronice nalezneme Baarův zápis o tom, že od 1. ledna 1925 se stala dráha majetkem státu. Rozhodla o tom valná hromada akcionářů proto, že dlouholetou pasivitou této dráhy akcie její byly úplně znehodnoceny …

To vše si připomínáme, abychom odloupli slupku rázovitosti života Chodů, rázovitosti, která přetrvala do počátku dvacátého století a v dobách povzbuzujících sebevědomí českého ducha se stala pýchou národa. Bez úmyslu znevážit hodnotu dřívějšího chodského svérázu nepřehlížíme, že byl podmíněn izolací kraje, z vnějšku se jevícího jako hospodářsky neperspektivního. Souvislost zaostalosti hospodářské a zaostalosti myšlení vůbec je nasnadě. Archivář František Teplý v pojednání Pověry na Chodsku (Baar – Hruška – Teplý: Chodská čítanka, 1927) píše, že dokonce i víra ve škalníky, ohnivé dlouhé hady s kočičí hlavou, kteří mají perutě a přilétají do stavení komínem, je dosud obecná.

Příklad jsme uvedli ovšem také v souvislostech, kdy se pokoušíme objasnit základní příčinu dlouhotrvajícího nepochopení uměleckého působení Karla Žežulky na Chodsku.

Zpěvák, hudebník a skladatel Karel Žežulka měl ambice obohatit lidovou hudební kulturu novodobého Chodska i okolí o nové tóny. Osobnostní předpoklady k tomu měl.

Když se přistěhoval s manželkou Vlastou do Klenčí, bylo mu třicet pět let. Jeho jméno dobře znala tancechtivá Plzeň. Kdo z Plzeňanů by dal dopustit na kvarteto bratrů Žežulkových? Už ve třicátých letech si Vladislav, František, Karel a Jaroslav vydobyli přízvisko plzeňští Settleři. Jejich trampské písně si zpívaly i děti.

Muzikantský i hlasový projev Žežulkových měl šíři a to se odrazilo v repertoáru. Zatímco před válkou zpívali v plzeňském Společenském domě (Pekle) a v dalších sálech na Plzeňsku trampské písně a „kmochovky“, na podzim roku 1947 si Vláďa získal Plzeň zpěvem krále Vladislava ze Smetanova Dalibora a áriemi vodníka z Dvořákovy Rusalky. Ve stejné době tleskali hosté Společenského domu Žežulkovým za interpretaci skladeb Karla Valdaufa a za valčík Karla Žežulky Hrajte dnes muziky nám.

Písně pochodové, mazurky, tanga a hlavně písničky Karla Hašlera, to byla směs, s níž Žežulkovi přišli mezi své příznivce na začátku roku 1948.

Krátkou reminiscencí jsme doložili jen část uměleckých předpokladů Karla Žežulky. Lidový umělec Žežulka zkomponoval na třicet valčíků, polek a pochodových písní a pro svoji všestrannost byl uznáván i profesionály.

Vše zmíněné může svádět k domněnce, že takového tvůrce a interpreta přijalo Chodsko s otevřenou náručí. Dr. Antonín Špelda ve sborníku Hudební místopis Domažlicka skutečně konstatuje, že Karel Žežulka „se nemálo zasloužil o organizaci hudebního ruchu v Klenčí. Byl činný jako houslista v orchestru při osvětové besedě, jako kytarista a zpěvák“. Dále Špelda připomíná: „Když se společenská struktura po osvobození 1945 podstatně změnila (mladí odcházeli do zaměstnání do průmyslových závodů, noví občané se přistěhovali z jiných částí republiky) rozpadl se někdejší orchestr mladých, ale z iniciativy Josefa Kuželky a malého kroužku dalších nadšených hudebníků jako byli učitelé Bohumil Hach a Bohumil Kraus, pozdější „král dudáků“, a výborný lidový zpěvák Karel Žežulka, se ale ustavila brzy kapela nová, která účinkovala při různých slavnostních příležitostech a státních oslavách v místě a okolí.“

Sám Žežulka vzpomíná na tutu dobu takto: „Spolu s bývalým ředitelem klenečské školy jsem nastudoval vlastní scénář pořadu Hašlerův večer. Podobných večerů jsme s Bohumírem Hachem připravili mnohem více. Zpíval jsem v nich písně i árie, hrál na kytaru a na housle … Už v Plzni jsem se naučil zásadě neopakovat se a stejnou cestou jsem šel i na Chodsku. Nevídaná věc se mi povedla s lidovými zpěváky v Postřekově. Nastudoval jsem s nimi dvě operetky. K jedné z nich, Muzikantské Lidušce, jsem upravil text tak, aby byl blízký lidovému publiku, a na slova jsem složil hudbu.“

Žežulkův přínos poválečnému hudebnímu dění na Chodsku byl nemalý. Ale jak Žežulka říká, mohl být mnohem větší, kdyby …

Umělec chlapecké prostoty, mladistvé křehkosti, které se příčí záludnost a chlad v mezilidských vztazích, není stvořen do konkurenční tlačenice, v níž se nerespektuje etika. Bez dlouhých loktů nemohl se cítit dobře v klimatu vztahů, kde svéhlavost porážela objektivitu, neoblomnost stínila soudnosti a tradiční novému.

Železnice, po které do Klenčí přijel v roce 1910 první vlak, měla přece jen zpoždění.

Jak se s tím vyrovnal Karel Žežulka? Malování.

Jak také jinak, když …

II. Z PALETY BAREV ŽIVOTA

… když barvy, kterými Karlův starší bratr Vladislav maloval, tak omamně voněly. Školák Karel pere Vláďovi štětce, okukuje, žasne.

Kam se asi poděly Karlovy první perokresby? Kam pastely? I olejů mladého samouka z plzeňské Lobezské ulice zbylo málo. Taková prostě byla nutná daň poznání sebe sama: Ve společnosti Múz jsem nejšťastnější. Mezi nimi dostává můj život větší smysl. Což v jejich kruhu nepoznávám i ten život nějak dokonaleji, pravdivěji?

Výtvarný kumšt přitahoval i Žežulkova kamaráda Jiřího Trnku – spolu si chodili pro první rady a pokárání k Josefu Skupovi. Žežulkovi tehdy bylo šestnáct let a ačkoli nadání měl, realita života ho vedla po prozaické cestě. Tatínek, železničář, se měl co ohánět, aby uživil pět dětí a Karel už v šesti letech poznal, že chléb je tou největší pochoutkou: Psal se rok 1918, poslední rok světové válečné vřavy, když Karel nesl domů svou kšiltovku jako největší svátost – kterási štědrá ruka mu do ní vsypala hrst rozdrobeného kukuřičného chleba.

Když se měl později rozhodnout, kam půjde do učení, vše určily finanční možnosti rodiny: volba padla na řemeslo zednické. V té době ještě neví, že zkušenosti stavitele domů mu v budoucnu velmi prospějí – až bude pastelem i olejovými barvami „stavět“ zákoutí Prahy, Českého Krumlova, Jindřichova Hradce …

Touha malovat byla už tenkrát tak silná, že po vyučení Karel pomýšlel na studie v Praze. Tatínkovy výdělky však dovolily o Akademii jen snít. Ale který táta by nechtěl, aby jeho dítě dokázalo víc než on? Karel se přihlásil (1931) na Průmyslovou školu stavební v Plzni jako asistent mistra u plzeňské stavební firmy Ing. Jenč – Hladeček – Kroft. A také studium na průmyslovce později docenil především jako malíř („Zdokonalil jsem se tam v perspektivě.“).

V pětatřicátém postihla Karla Žežulku nezaměstnanost a je rád, když 25. září téhož roku dostává jeho život přívlastek ajzlboňácký. To už Plzeň vyslovuje jména bratrů Žežulkových s velkým respektem, to už se malíř Karel Žežulka odvažuje ukázat své obrazy lidem. Stovkám a tisícům lidí, jejichž kroky vedou po mostě přes Radbuzu. Tehdy ještě kopíruje Slavíčka, Špillara a Fialu, maluje život už přefiltrovaný jinýma očima. Ale i to je škola.

Když běh času a událostí přivede Žežulku do chodského městečka Klenčí, je to jeho pátá a poslední ajzlboňácká štace. Zrovna když se loučí s rodnou Plzní, probíhá v restaurační dvoraně Hlavního nádraží v Plzni výstava. Mezi akvarely českobudějovického Emiliána Schrabala, lavírovanými kresbami Plzeňana Josefa Burdy a díly dalších malířů je vystaven Žežulkův pastel Březí u Milevska.

- o -

V prvních chodských letech se Žežulka věnuje „hlavně muzicírování“, ale unaven konflikty a stereotypem krajových tradic postupem doby stále častěji bere stojan a v „Baarově krajině“ hledá „harmonii mezi sebou a vnějším světem. Vždyť teprve potom má malíř v sobě mír a ten přenáší prostřednictvím obrazů na ostatní lidi.“

Žežulkův vnitřní mír je ovšem formou zápasu. Malíř odmítá strohost výtvarného sdělení, protože jako člověk odmítá strohost v životě. Strohost v mezilidských vztazích, v architektuře, v prognózách o budoucnosti lidstva. Jestliže domažlický profesionální metodik Antonín Kondrys spatřuje v Žežulkově tvorbě vliv secese, nedokazuje to Žežulkův dialog s funkcionalismem a konstruktivismem v architektuře? U malíře, který rozumí stavařině, docela pochopitelná reakce.

V nemalé části Žežulkovy tvorby ovšem zaznívají tóny impresionistické. To vyplývá už ze samé podstaty Žežulkovy osobnosti. Úzkostlivý oponent rozmachu civilizace varuje před chladně racionálním pojímáním života zdůrazněním smyslových vjemů. Chce zachytit pohyb mžiku a nakazit svým opojením z něj. Vyvstává před námi jako obhájce básnivosti i těch nejvšednějších dnů a okamžiků – toť nejtypičtější znak jeho osobnosti a tvorby. Jak nevzpomenout Puškina: „Nikde nenajdete poezii, jestliže ji nenosíte v sobě.“

- o -

Žežulkově tvorbě se dostalo veřejného uznání nejprve v kruzích ajzlboňáckých. V roce 1970 bylo v prostorách železnorudského rekreačního objektu ČSD „U Krále Šumavy“ trvale instalováno devět malířových pláten: Předjaří v Železné Rudě – v pozadí Javor, Jitro v Železné Rudě – v pozadí Špičák, Hofmanky – západ slunce, Železná Ruda – pohled od Špičáku, Podzim v Hojsově Stráži, Podzim v Železné Rudě, Pohled k Železné Rudě z rozhledny na Pancíři, Panorama Šumavy z Úborska a zátiší Slunečnice. Později se rozhodl náčelník železniční stanice v Klenčí pod Čerchovem, že i on instaluje v budově Žežulkovy obrazy. Rezortní orgány udělily železniční stanici titul Vzorová čekárna v kultuře cestování.

Z chodského plenéru se vrací Karel Žežulka do ateliéru, který si v roce 1969 zbudoval na zahradě v sousedství obývané vilky. V jeho knize lesů, vod a strání jsou náměty z chodské krajiny a přírody západu Čech vůbec z nejčastějších. Oleje Čerchov nad Mlýnečkem, Langův mlýn v Mlýnci, Cesta v lese na Výhledech, Zima v Caparticích – v pozadí Čerchov, Rybník na Mlýnečku, Rybník na Šnajberku a pastely Špičák na podzim a Andělská hora u Karlových Varů jsou z těch nejvydařenějších. Básník štětce pobývá v přírodě se stejným cílem jako básník pera: „Jen abych nezradil sebe, / toho jest nejvíce dbáti, / bytosti rytmus sblížiti s rytmem země, / na pevné půdě co nejpevněji státi / a vteřinu pochopit jemně“ (S. K. Neumann: U děravé skály).

- o -

Hodnotový přínos z palety Karla Žežulky stvrdila sedmdesátá léta. Horská vesnička Díly oslavila malířovy šedesátiny výstavou v budově místního národního výboru (1972). O rok později dostavěli Postřekovští novou budovu národního výboru a interiér vyzdobili Žežulkovými plátny. Panorama Chodsko z kopce u Kramolína (120 × 185) koupil soukromý sběratel. V létě 1979 se s Žežulkovou tvorbou seznámily tisíce návštěvníků Chodského hradu v Domažlicích. V roce 1981 znovu.

Malíř má úspěch. U laické veřejnosti, u odborníků. Odnáší si diplom za první místo v soutěži Okresního kulturního střediska a tím je i formálně uznána jeho příslušnost k malířské špičce regionu. Váhu toho nesnižuje ani skutečnost, že společenství výtvarníků dobového „domažlického“ Podčeskolesí nemá osobnosti s akademickou erudicí.

V roce 1982 se Žežulka dožil v plné síle a svěžesti sedmdesáti let (* 26. 6. 1912). Oslavil je samostatnou výstavou v Domažlicích.

Bez přestání cestuje a nikde se neobejde bez palety či skicáře. Praha, Český Krumlov, Kroměříž, Tatranská Lomnice, Pec pod Sněžkou – jen několik z mnoha míst, která k sobě Žežulku připoutala městskými a přírodními scenériemi. V říjnu 1983 umělecky zmapoval krajinu u Jáchymova. Maluji a „se zemí srůstaje svým žiji životem“ (S. K. Neumann: Genesis). S tímto krédem se Žežulka vypravuje až do Bulharska (1981), až do Jugoslávie (1982, 1983). Vždy zůstává nejprve malířem.

III. NA KOLEJÍCH BILANCÍ. AŽ K SLUNCI …

Člověk položil kilometry kolejnic a zhmotnil díl svého pocitového světa. Vytvaroval symboliku příbuznosti dálky a touhy. Karel Žežulka prožil „na kolejích“ značnou část života. V roce 1935 prožil v Plzni křest traťmistra a když v následujícím roce nastoupil v Bratislavě do dvouletého kurzu pro traťmistry, byla to pečeť. Po Bratislavě ho jmenovali vedoucím traťmistrem na stavbě druhé koleje mezi Sokolovem (tehdy Falknovem nad Ohří) a Novým Sedlem. Potom ho převedli do Otročína, kde spravoval úsek Bečov – Štědrá. To už s ním životní příběh prožívala manželka Vlasta, rozená Pilařová, za kterou v Plzni chodíval do Táborské ulice, a s níž se 20. února 1938 oženil. Podzimní evakuace ho vrátila zpět do rodné Plzně. Zde prožil celou světovou válku. V prvním poválečném působišti – Svojšíně – už myslí na Chodsko a v únoru 1947 je jeho žádosti konečně vyhověno: Klenčí pod Čerchovem.

Když se Karel Žežulka po této modré anabázi zahledí do dálky po směru ocelových strun, řekne nejdříve: „Křivolaké kolejnice mi připomínají pokřivené charaktery lidí, s nimiž jsem se kdy setkal.“

Čekali jste poetičtější vyznání? Karel Žežulka se o ně nepokouší. Nemusí. Žije. Spontánně, nedbaje nesnází. Láska k tvořivému dni dominantně vládne každému roku jeho života. Touží namalovat slunce, ale obává se, že se mu to nepodaří. „Protože obrazy jsou živé bytosti a to slunce by muselo být také živé.“

Slunce.

Tedy slunce.

Nádherné, že právě ono, a logické o nic míň.

Tváří v tvář malíři chápeme, že sluneční činnost mu imponuje nejen proto, že je k ní vázán smyslově, ale také proto, že nikoli kolejnice, nýbrž právě životodárný vesmírný živel nejvýstižněji symbolizuje Žežulkovu celoživotní kumštýřskou iniciativu.

- o -

Bylo mrazivé dopoledne. Jedno z prvních listopadových roku 1983. Už cestou do Klenčí nás fascinoval Hrádek. Okrášlený bělostným přehozem, vyčníval z polí jako ze snového světa. Nálada, kterou v nás vyvolal pohádkový obraz, nevyprchala ani v Žežulkově bytě. Nesmírná živost umělce, jenž dnes lituje, že se v malířském kumštu zdržel hudbou, si nás podivuhodně podmaňuje. V umělcově milé prostotě se rozpouští ostýchavost i oficiality hostů – v několika minutách určuje ráz hovoru nefalšovaná družnost.

Není to tak dávno, kdy se Žežulka vrátil z Jáchymova a jen začne vyprávět o osmnácti dnech tam prožitých, jako by sem zadul krušnohorský vítr. Navzdory chladu, dešti a krupobití přiváží si malíř pětadvacet olejů. To už není vášeň, to je nezbytnost. Nic není tak důležité jako malování. Malovat znamená uvědomovat si sebe sama.

Právě toto poznání je důležité, aby v barvách obrazu Žežulkovy osobnosti nechyběl poukaz na paletu tak pevnou, že se stala štítem proti živlu v přírodě i v životě. Už i proto: Kdykoli si na Karla Žežulku vzpomenu, přemítám, jak velké musí být štěstí člověka, který svůj život, ba osud upsal tomu, pro co se vskutku narodil.


V Domažlicích 23. listopadu 1983