Prácheňské rezonance 2004

Kudy jsem chodíval aneb Moji známí z Podčerchoví

V. Variace na setkání s Jindřichem Šimonem Baarem

Kulturně-publicistický deník Subjektivník, www.subjektivnik.cz, 17. března 2007 * 23. března 2007 * 27. března 2007

I.

Poprvé jsem se s ním setkal jako osmiletý žák Základní devítileté školy v Meclově. Ve třídě jsme tehdy četli úryvek z jeho knihy Hanýžka a Martínek. Doma to neuniklo mamince a tím pádem jsem si do života odnesl první informaci o Jindřichu Šimonu Baarovi. Maminka se totiž narodila v Peci pod Čerchovem, vesnici na Horním Chodsku, a do Baarova rodiště Klenčí pod Čerchovem to odtud nebylo daleko. Dělnice z meclovského pobočného střediska Chlumčanských keramických závodů byla na rodovou příslušnost ke slovanskému kmeni Chodů náležitě hrdá a její slova o největším chodském spisovateli, králi Chodů, kterému postavili na Výhledech pomník, zapsala se do mého niterného života jako informace věcně neobyčejná a emotivně sálající. Nemohu říci, do jaké míry to bylo osudové předznamenání dalších kontaktů s živoucím symbolem, nicméně Jindřich Šimon Baar vstoupil do mých dnů ještě několikrát a vždycky v nějakém smyslu nezvykle, výrazně.

II.

Jistou ironií zůstane fakt, že musilo uplynout dalších devět let, než jsem se s Baarem setkal podruhé. Maminka s tatínkem si na cestování nijak zvlášť nepotrpěli, jejich volný čas patřil zahradě, a Klenčí – ač jen dvanáct kilometrů od Meclova vzdálené – pro svou odlehlost od hlavních dopravních tepen zůstalo pro ně jaksi z ruky.

V květnu 1969 jako šťastný majitel nového kola vydal jsem se na Baarovy Výhledy sám. Fakt, že jsem se v chodské metropoli narodil a kraj svých předků takřka neznám, pociťoval jsem jako hanbu. Touha vidět místo, které se Baarovi stalo prvním v řadě z těch, jež do srdce nakupí pokoru, hnala mne na vrchol Výhledů velmi nutkavě.

Ne právě mimochodem chci říci to nejzávažnější hned: Objevováním Baara počal jsem objevovat sebe.

Pravdaže se takové tvrzení může zdát neskromné a nadnesené už z toho prostého důvodu, že Baar byl kněz, zatímco já tehdy neznal jedinou modlitbu, Baar se usídlil hodně vysoko na chodském parnasu, zatímco já vyšplhal sotva na úpatí. Přesto musím trvat na svém.

Právě skrze Baara (a skrze chodský kraj) vnikl jsem odvážnějšími rentgenovými autosondami do křehkého masivu svých sedmnácti let a tedy budoval jeho podloží náročnější kvalitou, třídil jeho vrstvy a krystalické složení, jak už to děláme ve věku, kdy nejsme ani dětmi, ani dospělými. Objevování Baara a objevování sebe sama ve mně prolnulo, vše bylo nové, takže k nezapomnění.

V onu květnovou sobotu šedesátého devátého jsem se nadýchal chodského jara. Jaro jako jaro, řekl by někdo a já do té chvíle asi také. Ovšem jarní den na Horním Chodsku prožitý byl přece jenom jiný; hutnější. Neboť vzduch, který jsem vdechoval, byl prosycen legendárními dějinami, neméně pak duchovní přítomností uměleckých a intelektuálních osobností, jakými jsou v povědomí potomků Chodů právě spisovatel Jindřich Šimon Baar, přírodní prozaik Jan Vrba, národní umělec Jindřich Jindřich, hudební skladatel, všichni tři rodáci z Klenčí pod Čerchovem. Blizoučký Trhanov nedá zapomenout na pionýra české přírodní prózy a lékaře Josefa Thomayera, tím spíše ne na malířské dvojhvězdí bratrů Špillarových, z nichž Jaroslavovi stalo se Chodsko rukou, která konejší nemocného. Stejně blizoučké rodiště mé maminky, Pec pod Čerchovem, houpalo kolébku postavou nenápadného, duchem tím většího patrona starého Chodska – profesora Jana Františka Hrušky, nepředstižitelného národopisného odborníka, na něhož se obraceli s nezklamanou důvěrou literáti největší: Alois Jirásek, Karel Matěj Čapek Chod, Antonín Klášterský a další. S těmito velkými stromy obstarávaly kulturní vláhu milovanému Chodsku stromy menší – jak už to bývá v každém lese. Je vskutku neobyčejně pozoruhodné, kolik duchovního potenciálu dala Čechám malinká enkláva Horního Chodska, třebaže hospodářsky zaostalá.

Stoupal jsem do svahu Výhledů a viděl jsem je všechny.

Náhoda tomu chtěla: na okraji lesa v ohybu cesty k hotelu jsem spatřil trpělivého šoupálka, jak hledá a sbírá pod kůrou kmene. Právě tento detail vybavuje se mi od té doby vždycky, kdykoli se zaobírám Baarem historikem a sběratelem lidové slovesnosti.

Ještě tichý hotel Výhledy minul jsem toho rána v očekávání příštích okamžiků. K Baarovi jsem to měl jen několik desítek metrů. Zatímco až dosud šla se mnou řídká mlžná zapařenina, v tomto místě ustrnula. Zde slunce hřejivě hladilo svět.

Pak jsem ho spatřil.

Stojí tu v nadživotní velikosti. Od roku 1933 žije svůj druhý život, bronzová oči upřené před sebe: na úchvatné tělo chodské země a české země.

Pane Bože!
Všecky struny v srdci
mém už popraskaly,
jedna jediná mi zbyla.
Miluješ-li mě, dej, abych
směl na ni zahrát
píseň o lásce k této
tvrdé, kamenité zemi!

Prolog k Chodské trilogii je vepsaný do žulového podstavce, a když jsem se podíval kam Baar, prostoupila mě něha musil jsem usednout. S očima vpitýma do plastické scenérie chodského domova, omámeně jsem se sytil její líbezností. Ne, to už nebylo postpubertální koketování s emocemi, to už nebyla hra, nýbrž opravdovost se vším všudy. Od toho dne jsem měl jasno v jedné zásadní věci: mé kořeny jsou tady, já potřebuji tuto zem a žádná jiná kvalita ji nemůže nahradit.

III.

K mé třetí schůzce s Baarem došlo zanedlouho. O letních prázdninách téhož – šedesátého devátého – roku. Zlákal jsem přítele Karla a společně jsme se vypravili na kolech do lákavých koutů pod vrcholy Českého lesa. Stan jsme rozložili v Peci pod Čerchovem, za cíl první vyjížďky vybrali právě Výhledy. Jeli jsme za Baarem, toho jsme chtěli vidět nejdříve. Totiž – myslel jsem si, že chceme my oba.

Všechno bylo ovšem jinak. Tříkilometrový výstup z Klenčí na Výhledy vyčerpal mému příteli tělo i ducha. Motivace se mu nedostávalo. Tehdy poprvé nalomilo se naše přátelství. A že bylo jaksepatří vřelé! Po celou školní docházku dennodenně neudělal jeden bez druhého krok. (Z Výhledů sjeli jsme zpět do nižších poloh a ještě téhož dne, prvního dne domovavědného výletu, odjel Karel domů. Výhledská trhlinka se však nikdy nezacelila, právě naopak – s léty jsme se jeden druhému vzdalovali a dnes nevíme jeden o druhém takřka nic.)

Třetí setkání s Baarem obsahovalo tehdy nepřesně charakterizované hořko, které jsem ovšem okusil i jinde a při jiných příležitostech. Teprve čas mne naučil pojmenovat ho: nedostatečně rozvinutý estetický cit.

Karlovi bylo šestnáct a tam, kde bronzová přítomnost duchovního reprezentanta Chodů, v jejichž kmeni měl Karel své předky, zažehávala v srdcích přinejmenším plamínek, on zůstal apatickým. Karlovi bylo šestnáct a tam, kde v jiném plesala radost z neskonalé krásy přírody a vlasti, on reagoval studeně, smutně studeně.

Později jsem si často vzpomněl na zkušenost z třetího setkání s Baarem – zprostředkovalo mi pro život velmi důležité varování.

Na estetický chlad a zakrnělost narazil jsem totiž v dalším životě přemnohokrát a nikdy to nebyl boj vítězný.

Estetická zakrnělost je jev společnosti velmi nebezpečný, neboť její důsledky jsou antihumánní. Krize estetického cítění a krize společnosti jsou spojitými nádobami. Společenský útvar, který zanedbává estetickou výchovu svých jedinců, připravuje si bolestný zítřek.

IV.

Ostrý vítr metal do obličeje ledové kapénky.

Na pětikilometrové trase z Draženova do Klenčí pod Čerchovem projelo za celou hodinu jedno jediné auto – v protisměru. A přece jsem tudy chodil celý podzim a celou zimu.

V devatenáctém století scházeli se za takového nečasu chodští sousedé po chalupách a nahlas si předčítali z knih a časopisů. Mladičký Baar u toho nechyběl.

Takovou zimu z přelomu sedmdesátého sedmého a sedmdesátého osmého, ovšem ve století dvacátém, chodíval jsem za Baarem do Klenčí. Na městském národním výboru mi věřili a nechali mne v Baarově domě vždycky bez „dozoru“. Byl jsem s ním sám. S věcmi, kterých se dotýkal, s atmosférou domu konzervujícího přítomnost spisovatelovy silné osobnosti. Předlouhé hodiny, dny a týdny zde strávené vryly se mi do paměti na dlouhá léta, ba na celý život.

V těch týdnech a měsících seznámili jsme se takřka dopodrobna.

Baar je klasickým příkladem člověka, jehož tvůrčí plodnost a ctižádostivý individualismus vyrostly jako obranná ofenzíva proti všemu, co mu život odepřel. Tak vznikl jeho bytelný mikrosvět, odolávající času i proměnlivosti dob.

Měl rád historii, filozofii, literaturu, Chodsko a sestřenici z jihu Čech. A také maminku, které dal (či musel dát) přednost – chtěla z něho mít kněze.

V semináři trpěl nevýslovně. Číst – třebaže neumělé – prozaické i básnické výpovědi bohosloveckých studentů z počátku století znamená ještě dnes, na konci století, otřást se soucitem nad traumatizovanými jinochy. Baarův přítel Ivan Kitzberger, rodilý Domažličan, daroval jeden z takových pokusů právě Baarovi. Mimo jiné čteme:

„Na hřbitově jsou pomníky na hrobech. I z nás každý postavil na hřbitůvku ve svém srdci pomník, jeden jediný pomník, drahý, nejdražší v světě, a na ten pomník vyryl nápis. Jediné slovo má ten nápis – a tisíce slov vykládá. Několik písmenek jen a tisíci jiných bys ho nevyložil. Ten nápis zní:

Odříkání

Má syn otce
a otec syna,
má muž ženu
a žena muže,
má bratr sestru
a sestra bratra,
má přítel přítele.

A kněz?

Je synem bez otce,
je otcem bez syna,
je mužem bez ženy,
je bratrem bez bratra,
je bratrem bez sestry,
přítelem bez přítele.

A proto třikrát blažen, má-li aspoň ten hřbitůvek. Smí nám tedy někdo zakazovati naše hroby krášlit květem myšlenek? Smí nám to někdo zakázat?“

Duševní práce a překonání času svého fyzického bytí – to byl směr, jímž se vydal i J. Š. Baar. Květy svých myšlenek podepsal nejprve jménem H. Podlesák, pak J. Psohlavý a nejvíce z nich jménem vlastním.

Baar nemohl věřit v posmrtný život, jak ho hlásala církev. Proto se o své nezapomnění doslova bil; především u psacího stolu, kde 2. září 1925 napsal také poslední vůli.

„… Ustavuji proto svým universálním dědicem svoje rodné městečko Klenčí v okrese domažlickém, splní-li následující moje přání.

1) Můj dům čp. 140 v Klenčí nazve „Baarův dům“ a opatří jej zvenčí nápisem „Baarův dům“.

2) Do tohoto domu umístí: v přízemí vlevo ve třech místnostech obecní knihovnu a obecní čítárnu. Ve zbývající místnosti v přízemí vpravo od vchodu umístí domovníka.

V prvním patře, majícím pět místností, ponechá nynější kuchyni s přilehlým pokojíčkem mé hospodyni sl. Otylii Kinštové doživotně k volnému užívání…

Ve zbývajících třech místnostech prvního patra umístí obec sbírku svých starožitností a sice takto:

a) v pokoji, který obývám, vyloží v zasklených vitrinách staré listiny, knihy, pergameny, pečeti, mince a obrazy, jakož i svůj starý městský archiv,

b) moje knihovna zůstane tam, kde dosud jest, připojí se k ní moje rukopisy, korespondence, kterou vykonavatel poslední vůle za vhodnou uzná, můj psací stůl s křeslem a kalamářem,

c) ve třetí místnosti zůstane můj vykládaný nábytek, stojánkové hodinky, obrazy a sochy.

Po smrti mé hospodyně sl. Otylie Kinštové musí i její byt sloužiti jen sbírce starožitností, které se pak znovu a účelněji rozloží.

3) Aby mi nikdo nemohl vyčítati, že jsem tímto svým odkazem způsobil obci nová vydání, upozorňuji, že jsem už za svého živobytí zřídil „Baarův fond na udržování Baarova domu“ uložený u spořitelního a založenského spolku v Klenčí a u městské spořitelny v Domažlicích. Úroky tohoto fondu bude však celoživotně užívati moje hospodyně sl. Otylie Kinštová. K tomuto Baarovu fondu přidají se i všecky moje peníze ať ve vkladních knížkách, ať v cenných papírech, ať v honorářích, které se po mé smrti najdou a po zaplacení všech výloh s provedením této poslední vůle spojených zbudou. K této poslední vůli připojena jsou na zvláštním archu „pravidla Baarova fondu“ a tvoří její podstatnou součást.“

Vykonavatel spisovatelovy poslední vůle JUDr. Jaroslav Štěpánek ze Kdyně přítele Baara nezklamal, ba zasloužil se o zhmotnění další Baarovy vize, pomníku na Výhledech.

Kněžské povolání (poslání) omezilo nejen Baarův osobní život, ale také spisovatelskou invenci a tematický rádius. O kolik příček intelektuálního vzrůstu by ho posunula univerzita, po které jakou gymnazista tolik toužil, to lze už jen hádat. Osudová úskalí vychovala z Baara vskutku sveřepě vzdornou částečku lidského společenství, dějin, vesmíru. Ani v jedné z těchto veličin nechtěl zaniknout. Celý jeho produktivní život je aktivním protestem, totiž vzpourou, totiž soukromou revoltou.

V zápase pouze pro nejsilnější se Baar stal jen relativním vítězem.

Chtěl jsem mu pomoci. Tehdejší Karlovo ignorantství na Výhledech (1969; čtyřicet čtyři let po Baarově smrti) zdaleka nebylo výjimkou, nýbrž rozšířeným jevem v životě mé generace, první poválečné. Kolik debat jsem se svými vrstevníky vedl a kolikrát jsem jenom užasl mad nechápavou otázkou: „Baar? Nějaký spisovatel. Nebo skladatel?“

Že je na Výhledech hotel, věděl takřka každý. Jaký pomník stojí při silnici nad ním – to už ne. A přece všichni patřili k obyvatelstvu Domažlicka. Nebylo pochyb: první poválečné pokolení ztratilo duchovní kontakt s historickou a kulturní tradicí kraje, kontinuita byla zpřetrhána. Nový obsah informací pro život vyžádal si své. Nový životní styl taktéž.

Nejjistější cesta k Chodsku dřívějška vede po jménech Baar, Jinřich, Sladký Kozina. Vybral jsem si Baara. Vybral jsem si spisovatele, protože příchuti literárního tvoření jsem sám obětoval pomíjivé kratochvíle mládí. Jak mdlý to byl život, když mne únava donutila prožít den bez jediné chvíle u psacího stolu! Mám Baara rád pro jeho obdivuhodnou pracovitost. Ctím jej – byl nemocný literaturou.

Proto jsem mu chtěl pomoci. Vysvobodit ho ze strnulé čítankovosti, z chudokrevných klišé. Co na tom, že bronzový Baar tvrdošíjně vítězí nad časem, když nad ignorantstvím ne? Musím hned poznamenat, že kopírovat už slyšené a napsané jsem nemínil. Pracoval jsem na vlastním Baarově portrétu, leč jisté je, že už první nákres – článek „Z Baarova citového života“ – tiskařskou černí nazavoněl. Text o pozoruhodném platonickém vztahu mezi Jindřichem Šimonem Baarem Leontýnou Schulzovou nabídl jsem redaktorovi domažlické tiskoviny Z Chodského hradu. Pan redaktor po čase pravil, že se mu článek líbí, ale netradiční pohled na Baara by provokoval („dráždil“) Baarovy životopisce, především ty z Domažlicka. Proto poslal článek „nejvýznamnějšímu českému baarologovi do Prahy s prosbou o lektorský posudek“. Nejspíš tím byl nakonec sám překvapen, „nejvýznamnější baarolog v Čechách“ doporučil moji práci ke zveřejnění. A přece nevyšla! V redakční radě tiskoviny Z Chodského hradu právě v tom čase působil lokálně nejautoritativnější baarolog a článek byl odložen ad acta. Po letech ani nový redaktor Z Chodského hradu nezařadil článek do některého z dalších čísel muzejní tiskoviny. Velký Chod musel zůstat knězem a spisovatelem veskrze důstoným a dokonalým, zkrátka čítankovým.

Nehlučný, přesto ovšem čelní náraz do strážců tradičních klišovitých přístupů ke kulturním tématům regionu, tak se dá nazvat důsledek mnou spáchaného činu pojmenovaného „Z Baarova citového života“. Ovšem stejně jsem nekapituloval…

Jako vedoucí kulturního střediska připravil jsem v Horšovském Týně výstavu o životě a díle krále Chodů. Návštěvníci tamní Osvětové besedy nahlédli hlouběji pod povrch tuctových životopisných tezí. Však se jejich autoři přijeli na výstavu podívat. Ba dostal jsem dopis až z Plzně. Jenže anonymní…

Prohra autora článku „Z Baarova citového života“ byla nakonec pouze poloviční. Ale dobře, že byla. V souvislosti s ní Baar vyvstává v mém životě jako prvotní zdroj další dimenze životních zkušeností. Zdroj empirického průniku do podstaty dějin, v níž stojí, že život v jakémkoli časoprostoru chce nové a nové pohledy. Střety myšlenek bolí, ba zabíjejí. Ale jenom slaboši a sobci očekávají vděk, soucit, obdiv. Lidské společenství je masivem rostoucím též ze skromnosti neskromných.

Baar a mé úsilí svléci ho z upjatého kabátce – to byla jedna z cest k lidskému zrání. Zápas a odpočinek po něm, pak všechno znovu s jiným obsahem, boj, boj, soukromé Waterloo, soukromé divy světa, nakonec nadhled časového odstupu, postup od citové rozjitřenosti ke zralé rovnováze. To je epopej každého života.

V.

Jestliže předchozí schůzky s Baarem znamenaly především zápolení, vše skončeno roku 1979, setkání páté jednak patřilo k překvapivým, nečekaným, jednak bylo úžasnou předpovědí budoucnosti.

Po pořádku…

Chodský parnas zdobí jedinečná doména – kolébka české přírodní prózy. Obstarali ji především tři literární tvůrci, z nichž první průkopnický krok učinil Josef Thomayer. Přírodní beletristická próza domažlického Podčeskolesí pak rozkvetla tvorbou Jacka Flora a zejména dílem nedostižného Jana Vrby. Nezůstalo však jen u této trojice. Ať kraj posvětil písmácké pero komukoli, obvykle nebylo lhostejné k přírodě. Má to své daleké, ba historické kořeny: chodský kmen totiž osídlil prales.

Nutkání vnořit se do snivé jižní krajiny vypravilo mne na jich Čech, na turistický pochod Švejkova padesátka. Chtěl jsem projít v každém případě trasu z Putimi do Písku. Vůbec jsem nemyslil na Jaroslava Haška. Putim, citový piedestal adolescenta J. Š. Baara – cíl první. Otava před Pískem a evokace zpěvu jejího slavíka Adolfa Heyduka – cíl druhý.

Domněle duchaplní mladičtí recesisté alkoholici byli vážnou překážkou sugestivního ponoru do časů zpřítomňujících šťastného studenta domažlického gymnázia, smyslově vábnou Marii ještě nejasný, krví i údělem příbuzný vzor spisovatele a kněze Josefa Baara, staccato koňských kopyt a s otěžemi Jana Cimburu. Podkostelní rybník zrcadlil působivé výjevy velmi věrohohodně.

Tak tady to bylo. Tady se odehrával grandiózní, navenek nenápadný proces: hromadění smyslových vjemů, emocionální výpravy do věčnosti, rašení předsevzetí a životních plánů. Tady se vrstvilo podlaží příštího, snad neočekávaného, snad nedokonalého, jistě úctyhodného.

Vztyčená věž kostela dává vzpomenout na Baarův pozdější úděl, který se postupnými vnitřními zápasy změnil v uvědomělé poslání. Když jsem ji tehdy míjel, ještě jsem netušil, že zanedlouho budu na ni hledět z blízkého Hradiště denně a skrze pohled na ni se vzpomínkou dotýkat úctyhodného života neobyčejného krajana, reprezentanta intelektuálního Chodska.

Davy šly a šly, daly vale Putimi a také my, já a synové, opouštěli svou laternu magiku, abychom vzápětí opět objevili dobu přítomnou.

VI.

Psal se rok 1987 a stěhovací vůz zastavil v ulici, kterou někdo pojmenoval Kaštanovka a kdyby tak neučinil a nechal ji bez názvu, lidé by jí tak stejně říkali. Ba ulice sama se tak nazvala. Po obou stranách roubená pylony jírovců, chráněna zelenou klenbou, vodí Hradišťské z větší návsi na náves menší. Z té je vidět útlá bílá panenka s namodralou čepičkou, jak vykukuje do světa z kadeří stromových korun. Je to věž putimského kostela. Skrze ni nabídl se mi vizuální kontakt s Baarem. V té chvíli jsem si položil otázku, co je domov.

Jindřich Šimon Baar vystřídal několik štací kaplana a faráře. Přesycen sváry uvnitř církve a předčasně penzionován na vlastní žádost uchýlil se do ústraní v rodném Klenčí pod Čerchovem a sílu ducha přetavil tu ve finálové literární dílo. Práce se mu dařila, ale jak byl zklamán domovem! Pramálo se podobal tomu, ze kterého v roce 1988 odešel do strahovského semináře. Vadl kroj, vadlo nářečí, měnil se způsob života a myšlení lidí. Mnoho bylo v tomto životě mělkostí!

Jenže Baar na Chodsko musel. Nejen pro přesvědčení, že tam, kde jsme se narodili, máme se vrátit zamřít. Musil zpátky také z dalších důvodů – racionálních i emotivních.

Z dopisu profesoru J. F. Hruškovi odeslaného 12. 6. 1919:

„Věř mi, že už se těším, abych mohl poustevničit někde na Brti a nevěděl nic o Jednotě, ani o patriarchatu, ani o politice, ani o novinách a mohl tichou prací a čistým životem sloužit Pánu Bohu a Jeho lidem.“

A z deníku 2. 7. 1892:

„Přinesl jsem si tištěné oznámení, že budu 17. 7. vysvěcen u sv. Víta a 19. 7. míti první mši svatou v Putimi. Jest mi divno kolem srdce při pohledu na ten lístek, kterým pečetí se se osud svůj… Dej Bůh, aby ten osud byl šťastným, aby odříkání mé přineslo mi úroky a náhradu na straně jiné. Kromě tužeb skrytých v hlubinách srdce, kromě své ideální lásky totiž mám služby ještě jiné. Svou lásku oželím, opláči a rozloučím se s ní. A ideály druhé? Dej, Bože, abych aspoň s těmi rozloučiti se nemusil, aspoň část abych splniti mohl toho úkolu životního, jenž v slově: básník, kněz a spisovatel, velký, nedostižný přede mnou stojí.“

Baar prostě měl ambiciózní životní program již od věku adolescenta. Desetiletí zrání mu dala schopnost střízlivého posouzení vlastních možností. Věděl už, že má-li se naplnit jeho neobyčejná tužba, zmírňující bolest z obětování plnohodnotného života kněžskému rouchu, může mi k tomu dopomoci rodné Chodsko. Řečeno už: Baar chtěl vstoupit do historie a pod expanzí civilizace ani jeho domov neměl jinou volbu.

Paralelní předznamenání i osud jednotlivce a osud kmene mají v realizaci Baarova ctižádostivého programu velmi pozitivní úlohu. Domov na začátku dvacátých let dvacátého století mohl Baara zklamat, ovšem, ústupem ze svého svérázu zamířil neodvolatelně do historie; Baar šel v tento poslední okamžik s ním: s puncem spisovatele, národopistného a historiografického znalce, s neméně důležitými vlohami diplomata a právníka, když sám podnítil příští založení Baarova domu v Klenčí, a též pomník na Výhledech byl jeho vizí.

Tato nuance vztahu jedince k domovu není ovšem všeobecná, je ojedinělá, baarovsky osobitá. Stejně jako ona, ani vůně Baarova života není napodobitelná.

Byl jsem si pro několikrát a půjdu zas.


V Písku-Hradišti 17. července 1988