Prácheňské rezonance 2004

LÉTA 1938-39
A KONTINUITA CHODSKÉHO POVĚDOMÍ (I)

Chodsko v zrcadle regionálního písemnictví

Plynou třicátá léta, plyne rok 1933. Básník Vilém Szpyk vydává sbírku Bolest krásné naděje, podávající svědectví o autorových deziluzích. V době, v níž se odvíjí básníkův život, Szpyk vidí, že obloha má těžký zápal plic / a umře každou hodinou (Nostalgie) a chceš-li mít krásnou naději, počítej nejdříve s bolestí – vždyť i zahradníci pro květiny kopají zem do břicha (Přes bludné kořeny). Věřte v krásnou naději, ale učte se všichni zpaměti smutným dějinám válek (Bez času), vždyť lidstvo má kolektivní zkušenost, že naděje se rodí i v krmení půlnočních slavíků municí z těžkých děl. Szpykova Bolest krásné naděje vychází ve stejném roce, kdy v Německu usedá do křesla říšského kancléře Adolf Hitler. S časovým odstupem tedy působí jako věštecky přiléhavý komentář verše dějiny strachem snů pokradmu hynou a my jen potichu klíčíme v truchlivém žalmu dne (Krásná naděje).

Viléma Szpyka vězní zklamání z tísnivé reality života ve stavech skepse a nostalgie, ba nihilismu. Tatáž realita je pro básníka a publicistu Jakuba Cvačku půdou pro buditelskou agitaci vyvíjenou s enormní horlivostí jak při osvětových přednáškách, tak na stránkách domažlických týdeníků Posel od Čerchova a Domažlické listy. Častý autor úvodníků v obou týdenících, angažuje se Cvačka za mravní obrodu Chodska a sebezušlechtění národa. Tragikomičnost jeho iniciativy spočívá v myšlenkové naivitě veršovaných apelů a jejich otřepané frázovitosti stejně jako v kazatelské mravokárnosti úvodníků. Sloka Tvrdost je Chodu zdí, / karabáč ho v robotě šlehal, / bula mu teky zdí, / když se sem nepřítel šplhal (Tary sme, Posel od Čerchova 7. května 1938) je jedním z mnohých příkladů nízkých tvůrčích sebenároků trhanovského rodáka, který ovšem přesto patřil ve třicátých letech k poměrně uznávaným osobnostem. Jako organizátora veřejných shromáždění politického významu přijal Cvačku i předseda vlády (26. srpna 1938).

V zorném úhlu událostí, které následovaly po Mnichovu, označíme mnohé Cvačkovy verše za plytké rýmování muže podléhajícího vlastním citovým stavům. Ostatně city a především city vedly Cvačkovo péro nezřídka i tehdy, když se autor vyjadřoval k aktuálním společenským událostem a například si byl jist tím, že „raději Chodsko ztopí se ve vlastní krvi, nežli by živé ustupovalo zbaběle před jakýmkoliv nepřítelem“ (Ke Zborovu, Posel od Čerchova 5. června 1937). Jak doložil příští vývoj, ve vysoké hře evropské diplomacie bylo smýšlení obyvatel kraje jen nízkou, tou nejnižší kartou.

Dokonalý průběh květnové i zářijové mobilizace a spontánně odmítavá reakce na anglo-francouzskou ultimativní demarši (kterou vláda 21. září 1938 ovšem přijala a vyhověla Hitlerově požadavku na odstoupení Sudet) skýtaly autorům Cvačkova typu dost a dost inspirace, nicméně v reálném světě po demisi Hodžovy vlády šla vláda generála Syrového ve šlépějích předchůdkyně a směr její politiky ubíhal pod tlakem vlád Francie a Anglie. Obě mocnosti obětovaly Československo Třetí říši a že mnohem víc než Československo vystihl Jan Šnobr, autor básně Mobilizace 1938. „Dny tvé se řítí, Evropo unavená, / marný je žal, marná je bolest bajonetů, / tvé srdce samo jest a pod troskami sténá, / kde mohla jsi mít ráj, tam dalas´ hynout květu. / A nikdo neřekne ti věrného již slova, / Evropo bez lásky, Evropo bez víry, Evropo bez domova!“

Také Šnobrovi samozřejmě jde o osud vlasti a vzdor nesmírné tradice doby neztrácí víru v příští. „Ustupujeme. Jdeme. A jsme si stále blíž. / Zbraň na rameni, drtíme svůj stín. / Ustupujeme, jdeme a neseme svůj kříž / a pěsti zaťaté jsou naším znamením, / synové země, jíž navštívil zlý host. / Ustupujeme, jdeme v budoucnost,“ končí se báseň, zveřejněná v bibliofilském tisku Chodsko a jeho připojená část k Německu, který vytiskla domažlická tiskárna Karla Prunara v březnu 1939 nákladem Josefa Hofmanna.

Mnichovský ortel a ústupnost své vlády přijala česká veřejnost s rozhořčením. „Rozčilení dosáhlo takového stupně,“ stojí v reminiscenci Karla Pracha Okupace Chodska, rovněž publikované v bibliofilii Chodsko a jeho připojená část k Německu, „že došlo k neuváženému zájezdu starosty města (Domažlic – pozn. aut.) do Berlína, aniž vláda republiky byla o tomto kroku vyrozuměna. Je samozřejmé, že zájezd byl bez významu a bez výsledku. Aspoň bez výsledku kladného… Ale nejistota trvala…“

Chodové se skutečně do poslední chvíle nesmířili s mnichovským rozhodnutím. Byli bezmocní jako celá země. „Nic nepomohla deputace chodského lidu v krojích… vyslaná dne 14. listopadu k předsedovi vlády gen. Syrovému,“ napsal kronikář obce Babylon. „Byla zadržena policií na hranicích Prahy a jen několika jednotlivcům v čele se starostou města Domažlic Matějem Rádlem bylo dovoleno v uzavřených autech dostaviti se k předsedovi vlády gen. Syrovému, jehož odpověď však na dotazy Chodů byla velkým zklamáním. Nic nepomohla ani velká demonstrace chodského lidu 16. listopadu v Domažlicích před okresním úřadem.“ Aby se dále nejitřily nálady obyvatel, vláda nepospíchala s dalšími informacemi. „Teprve dne 21. listopadu,“ stojí v pamětní knize Babylonu, „přišla úřední zpráva oznamující, že dne 24. listopadu budou německou brannou mocí zabrány tyto chodské obce: Klenčí, Nový a Starý Postřekov, Trhanov, Chodov, Pec, Česká Kubice, Babylon a osady Hamry, Pila a Pelechy.“ Po takové zprávě opanovalo Chodsko zděšení. Kraj, který po staletí tvořil obranný val proti germánským vetřelcům, byl potupným způsobem obětován expanzi potomků těchto vetřelců. Křivda. Tak to Chodové cítili a tak nazval spisovatel Jan Vrba článek, Josefem Hofmanem také zařazený do bibliofilského tisku Chodsko a jeho připojená část k Německu. Pohledem na odtržení části Chodska od Čech nezapřel v sobě autor lesníka a přírodního prozaika.

„Prales tu byl v době, kdy se na zemi objevil první člověk, a prales tu stál vytrvale, zatím co lidstvo spělo ve svém vývoji výš a výš… A v tom pralese, nedotčeném do té doby lidskou rukou, byly založeny historické chodské osady. Nikdy dřív tu nikdo nebyl, na celém území historických chodských vesnic nebyl učiněn ani jediný archeologický nález, který by dokázal, že tudy kdy dříve třeba jen prošel někdo jiný. Kus cesty dál u Luženiček, Luženic a Milavče ano – tam byla dávná sídliště, po nichž zůstaly v kraji mohyly. Chodský kmen však se zmocnil pralesa, vykácel v něm staleté stromy a půdu dosud panenskou proměnil v ornou…

Proto, když se začaly roznášeti první poplašné zprávy o nebezpečí, které hrozí Chodsku, nemohli jsme jim uvěřiti. Cítili jsme prostě, že odtržení jen jediné pídě Chodska by bylo nejstrašnějším hříchem proti přírodě.“

Vrbův text nepostrádá osobitost. Nebyla však samoúčelnou a přírodní prozaik k ní přidal postřehy, přibližující historickou tragédii též z hlediska lidí, sehrávajících v dějinách tu nejnepatrnější společenskou roli. Proto jsou to postřehy dodnes působivé.

„Ale přišel den křivdy. – 24. listopadu 1938 o desáté hodině dopolední (…) Více než 7 000 chodského obyvatelstva připadlo k německé říši.

Ani ne hodinu poté zněly umíráčky a zněly hrany z domažlických věží (…) Plakal jako malé dítě v té době postřekovský rychtář Kudrnáč na své rychtě, a na chodovské ve stejný asi čas schovávala starostová Drdáčková do truhly v přístěnku naši státní vlajku, kterou jí po některém dohadování vydal německý důstojník, aby si ji jednou mohla vzít s sebou do hrobu…“

Okupace pohraničního pásu země Chodskem otřásla. Odhodlání bránit se, protesty a zoufalství, vše se vracelo do chodských vesnic rozmělněno v pocity bezmocnosti. „Nepomohl již ani telegram zaslaný presidentovi USA Rooseveltovi, aby pomohl ubohému Chodsku – osud několika chodských vesnic byl zpečetěn…,“ vepsal kronikář do pamětní knihy Chodova.

Ani v týdnech největšího napětí a nervozity nechybí v domažlickém tisku moudrý, vyrovnaný hlas. Patří spisovateli Jacku Florovi. Přírodní prozaik tvořící ve stínu Jana Vrby politický rozruch pozorně sleduje a prostor, který se mu v domažlickém tisku naskýtá, využívá k tomu, aby postřehy z dění v přírodě přirovnal k politickému vývoji. Už v roce 1933 označuje neklid ve společenství hrabošů za „velmi podobný starostem Evropy kromě Německa“ (Na Jarčině vyhlídce, Posel od Čerchova 21. října 1933). V kritických týdnech roku 1938 Flor vede osobitý dialog s německou agresivitou. 30. července 1938 uveřejňuje Posel od Čerchova bajku Žádný strom nedoroste klenby nebeské. Už samotný název bajky je Florovou odpovědí „nadlidem“, a když spisovatel vypravuje příběh o „soužití“ mírumilovných mravenců s mravenci válečníky, je to o vyhrocující se situaci ve Střední Evropě. Mírumilovní mravenci jsou zákeřně přepadeni sousedy agresory. Ti pobili obránce, odnesli všechny kukly a královnu přepadených posměšně uklidňovali, „že nemíní jejích dětí zabíti, ale že z nich vychovají krásné otroky, a jen aby kladla dál a víc, že brzy přijdou zas“. Zásahem mocnější síly ovšem je rozbito mraveniště uzurpátorů. Dřívější sebejistí agresoři, teď trosečníci bez královny, svádějí vše na královnu a prosí o útulek.

Vedle Flora přispívá do Posla od Čerchova i kdyňská spisovatelka Hana Štěpánková. Ta povzbuzuje kraj, který je vždycky jiný, kdykoliv se nám zdá, že je nám bližší a bližší (Duha nad krajem, Posel od Čerchova 16. července 1938). Kromě jiného zde čteme: „Sváteční půldne, jež vtisklo v duši důvěru v lepší příští, bylo posvěceno oddechem a kouzelným výhledem od skalky, na níž sedávala Božena Němcová…“

Zatímco Hana Štěpánková povzbuzuje chodské a národního sebevědomí i po březnu 1939, Jakub Cvačka v podstatě opouští tribunu plamenného agitátora. Až po druhé světové válce se přidává k těm, kteří v retrospektivách reagují na temné údobí chodských a národních dějin. V roce 1945 vydává útlou básnickou sbírku Trnová koruna Chodů, do níž zařadil i báseň Loučení zvonů, napsanou – jak autor uvádí –, neblahého 24. listopadu 1938. Brzy zase na shledanou, / haž přežijem šecky strasti, vrací se do regionálního písemnictví Cvačkův optimismus, plný vzletných emocí. Proto jednim srcem pějem / se vším lidem chockyj zdrávas, / že se zase šický sejdem / víru tuto nese náš hlas!

Optimismus vyznívá i z pověsti Věčná stráž (Jakub Cvačka: Vo Kozinovi ha vo Lomikarovi. Pověsti a příběhy lidu Chodského; 1946). V druhé části Věčné stráže, vyznačené datem 24. LISTOPÁD L. P. 1938 mj. stojí: „Lomikar novyj na šíbenci vede bratry pod horama, horší Lomikara prvního. Na plzenskyj rynk by se lid nevešel, šíbence bula tvrčí, chtíl pověsit – celkou náší duši!…

Chtíl – Pánbů nedal. Zapomíl, že slnější jeho je zas náš Ján Sladký Kozina. Tu, hu jeho kamenutý paty na Hrádku nad Houjezdem se zastavil. – – –

Podívejte se, dyk Hrádek s Kozinou je dneska nyjdál v tom moři německý bídy ha říchů – jako škála,“ hukazuje staryj Svatoš, houjezkyj písničkář. „Ty z druhý strany na něho vidí ha proto nehumřou. Je vochránce věrnyj, mučedlník praudy. Já říkám, že v tom kameni je kus jeho duší. – – – Haž někdy tuten čas si burou děti na hyjtach vypovídat, ajť se hupamatujou, že dyš bula náše zem nejmenší, vokradená vo věnec hor – zase nyjdál Slovanem bul náš Kozina z kamene v Hrádku.“

V této souvislosti citujme též z rukopisné práce Josefa Tykala Odbojem na Chodsku, kde v sedmé kapitole (Zábor pohraničí) autor píše o tom, jak obyvatelstvo za nocí přemisťovalo kolíky po delimitační komisi. Podobně tomu bylo i na Hrádku u Újezda. „Komise vytýčila hranice za chalupou. Pomník se ocitl v Německu. Do rána byli kolíky přemístěny za Kozinu, aby zůstal u nás. Po delším jednání připustili Němci hranice za pomníkem…“

Jiný tón chodského optimismu zazněl v české literatuře v roce 1948, kdy v Praze vyšla sbírka „říkání“ Horské kvítí, kterou Jiří Kajer sepsal velkou většinou v posledních dvou letech minulé války, jak píše v závěru knihy. Rukopisy byly ukryty ve věži Radyně, zříceniny hradu poblíže Plzně, byly ukryty ve štítu stodoly jedné usedlosti v chodském Postřekově (…) Některé pohádky byly pracovány v lágru „Herbert“ u Roudnice… Ve sbírce upoutá zejména vyprávění Jak přišli Prajzli do Postřekova, kde vypravěč líčí zábor obce po Mnichovu a nálady z počátků okupace, přičemž tuto dobu přirovnává k roku 1866, kdy rakouský císař se pohádal o nějakou hloupost s pruským králem a bylo zle!

Zábor vesnice proběhl podle vypravěče takto. „Němci přijeli do Hamru. Přivalili se jako velká voda, ale pod vsí blízko kovárny zastavili. Zahlédli tam naše vojáky a nevěděli, nedojde-li k něčemu. Ale náš důstojník vyšel proti nim, sám a sám. Zamával rukou, Němci zastavili, z jejich auta vystoupil také nějaký důstojník, bílou pásku na rameni. Šel k našemu. Zasalutovali si, náš voják vyndal z kožené torby, kterou měl přes rameno, nějakou listinu, bylo to něco o tom záboru, jak jsme se dozvěděli, vzal ji za hořejší konec do obou rukou a podával Němci. Tak nějak jako by se ho štítil dotknout!

Němec vzal listinu, přečetl ji, zasmál se a zastrčil papír do kapsy. Něco při tom povídal a podával našemu důstojníku ruku.

Ale ten se ani nehnul!

Stál chvíli proti Němci, díval se mu do očí, potom se otočil na opatku, nezasalutoval, nepozdravil, nechal Němce stát s nataženou rukou a šel.

(…)

Za dlouhou chvíli se němečtí vojáci hnuli a táhli do Postřekova. A za nimi, měli jste vidět: valili se Sudeti!

Mlýnečtí první, pak Němci z Kramolína, z Otova, Pařezova, z Vlkanova, ze Šitboře a já ani nevím, odkud se to všechno vzalo. Táhli, smáli se, výskali, křičeli, měli velikou radost, že Postřekov, který jim byl trnem v očích, padl, že se dostal do jejich rukou. A nesli si všichni s sebou brašny, rance, baňky, provazy, chtěli krást a loupit.

Byla to ošklivá chvilka!

Naše dvory a chalupy byly zabedněné a kdyby se byli Sudeťáci zkoušeli někam dobývat, tekla by krev. Sekeru měl každý doma, pušek a zbraní bylo u nás dost, nevím tedy, jak by to bylo dopadlo!

(…)

Němci potom nechali ve vsi několik vojáků posádkou, usadili je jako stráž do školy a odtáhli do Klenčí. Tam to již bylo horší; vydrancovali tam nějaké obchody, páni Sudeti kradli, na co jenom přišli!“

O záboru Chodova pojednává zápis v obecní pamětní knize. „… jen jediný Němec… spěchal vstříc svým soukmenovcům. Ostatní obyvatelstvo jen zavřenými okny a skulinami vrátek pozorovalo pancéřové vozy, na nichž hrozivě trčely a otáčeli se kulomety…“ Od prvních hodin bylo zjevné, že Němci se na zábor Sudet připravili po všech stránkách. Chodovská pamětní kniha vypovídá: „Ihned po jejich příchodu počala pracovat Goebelsova propaganda. Německá organisase NSV vařila jídlo, chudému obyvatelstvu bylo dáváno šactvo a prádlo, vypláceny peníze (tzv. „Zimní pomoc“), dětem dáváno cukroví a při tom fotografovány, do domácností noseny nacistické praporky, brožurky, noviny a bídnou češtinou přeložené letáky, v nichž Hitler sliboval Čechům všechny možné sociální vymoženosti, rekreační pobyt u moře a i to, že nemusí vykonávati vojenskou povinnost. Chtěl tím vším získati hlasy pro nastávající volby v neděli dne 27. listopadu.“

Záborem Sudet a dalšími územními ztrátami ve prospěch Polska a Maďarska přišlo Československo prakticky o třetinu surovinových základen i nejvýznamnější průmyslové oblasti, nemluvě o pohraničním obranném systému. Pomnichovské vnitropolitické klima bylo živnou půdou pro fašistickou reakci, jejíž politická linie vyústila v polovině března 1939 ve zkázu státu. Prohitlerovsky naladění slovenští fašisté vyhlásili 14. března 1939 fašistický Slovenský stát a téhož dne prezident republiky Emil Hácha a ministr zahraničních věcí František Chvalkovský „požádali“ v Berlíně o německou ochranu nad torzem republiky. „Kolem 7. hodiny ranní projížděla naším krajem nastupující německá armáda, která měla ihned převzíti celé území Protektorátu. V naší obci lid byl hodně zmaten…,“ napsal kronikář Draženova do pamětní knihy.

Ani v době tak nebezpečné nechybí v regionálním písemnictví Florův dialog s německým sebevědomím a rozpínavostí. 25. března 1939 přináší Posel od Čerchova fejeton Zoufalci, v němž znalec přírody Flor vysvětluje, jak po vlastním pozorování ztratil iluze o dokonalosti počínání a životního řádu včel a mravenců. Není dokonalosti, tedy ani německé ne. Naivitu a bezúčelnost počínání mravenců, kteří se stěhují na nové území, komentuje Flor slovy: „… ústa tiše šeptají citát německého básníka: Žijte – máte-li odvahu zemřít!“

Ještě 1. dubna 1939 vyznává se Flor ze své víry ve spravedlnost. Cožpak neučí nás příroda, že na každého násilníka dojde? Stalo se tak vždycky ve spletité hře života (Okradený zloděj; Posel od Čerchova).

Z pera Hany Štěpánkové vychází pobídka k větší důvěře mezi lidmi v době, kdy jsme všichni stejně raněni, kdy nám zastřihli křídla (Důvěra; Posel od Čerchova 7. ledna 1939). Autorka v té době netušila, že přijde ještě těžší zkouška, ačkoliv už v říjnu najednou jsme snad všichni cítili, že má v tu chvíli naše srdce v hrudi tuze malé místo (U Baarova pomníku; Posel od Čerchova 29. října 1938), a čerpá víru v budoucnost vlasti v národně obrozeneckém období. V črtě U svatého Vavřinečka před devadesáti dvěma roky a dnes (Posel od Čerchova 12. srpna 1939) fiktivním dialogem Boženy Němcové a Jakuba Fastra evokuje národně buditelské ideály. Črta vychází v předvečer poutě na Veselé hoře (Vavřinečku), která se toho roku stane výrazným národním protestem proti okupaci vlasti. Na manifestaci se sjede 120 000 lidí a budou mezi nimi například Julius Fučík, Josef Hora či Karel Hašler. „Přicházíte do země slávy starobylé, do země slavné budoucnosti. Neboť to, co činilo slavnou minulost – vítězné boje našich předků, udatnost ostražitá, houževnaté lpění na zděděné půdě, obrana jazyka a svobod – vidíme v přítomnosti přetaveno do forem, určených potřebou života. Nuže, jste v zemi, která od svého neodstupuje, držíc řeč, držíc půdu, držíc mrav svobodného člověka,“ přivítal je Karel prach v úvodníku (Poutníkům křesťanské pozdravení) Posla od Čerchova z 12. srpna 1939. „Jsme všichni v rekonvalescenci, ale naše zlámaná noha je již v tom stavu, který nám dává pevnou víru v budoucnost. Ano, budeme zase všichni zdrávi po naplnění vyměřených dnů.“

Také atmosféru 13. srpna, kdy do Domažlic přijelo osmnáct (!!) zvláštních vlaků, regionální písemnictví líčí a připomíná věrohodně i po desetiletích. Jiří Kajer v Památníčku ze slavné chodské pouti (vydalo nakladatelství Edvarda Fastra v Praze, 1945) píše: „Na hranice tehdejšího zabraného území putovaly tisíce poutníků. Ke Kozinovu pomníku, k celním závorám za Draženovem, k hraničnímu přechodu nad Trhanovem. Kytice házeli slzící lidé na zabrané území, na území, které nepřestávalo býti naším chodským, českým! Sta lidí ze zabraných chodských vesnic, kterým nebylo dovoleno zúčastniti se slavné pouti a nepodařilo se jim proniknouti zesílenou pohraniční ostrahou, podávalo si s poutníky ruce přes celní závory, tisklo je, líbalo.“

Podle pamětníků udělal pro myšlenku národní manifestace na Veselé hoře organizačně nejvíc dr. O. Kalandra, vládní komisař města Domažlic. Odvážný muž s talentem diplomata nezapomněl ani na patřičnou propagaci. Například vyzval Jana Vrbu, aby při své „chodské přednášce“ v pražském rozhlase pozval posluchače na Veselou horu. Vrva tak skutečně udělal – a bylo to znát.

Památného 13. srpna 1939 si Chodsko zapsalo do análů nejmasovější pouť v dějinách. Kanovník Stašek „proslovil snad nejvlastenečtější řeč, která kdy od probuzení národa s české kazatelny slétla (…) Jeho kázáním přirozeně vlastenecká nálada jen stoupla a vybila se zpíváním národních písní,“ líčí atmosféru dne Jan Vrba v knize Chodský černý týden (1947). Chodové se roztančili v chodském kolečku nejen kolem kostelíku a na zpáteční cestě do města, nýbrž pokračovali i na domažlickém náměstí. Tam hosté „nechtěli nikterak zůstat v kuráži pozadu za Chody. Jaktěživy nezvonily Domažlice tak písněmi ze všech krajů českých a moravských jako toho dne. A jak se chýlilo k večeru a k odjezdu vlaků, měnila se vzrušená nálada v bouřlivou. Zanotoval kdosi Hej Slované! – a již ta píseň hřměla náměstím. Potom přišla Slovan jsem a Slovan budu! – a také se ozvala Havlíčkova Šešulka nám píše…

Tehdy už se začala čile hýbat německá policie, ale výsledek se rovnal nule, poněvadž těžko bylo několika lidem i jen zakročovati uprostřed stotisícového množství, natož pak pokoušeti se o dopadení smělce. Bylo-li tím zamýšleno sražení vzpurné nálady, dostavil se pravý opak, neboť množství v odpověď bouřlivě žádalo přítomné kapely, aby zahrály naši národní hymnu. A když se dovědělo, že podobné počínání bylo zakázáno, slétly rázem klobouky s hlav – a Kde domov můj zazněla z desítek tisíců hrdel bez hudebního doprovodu…“

Okupační moc pochopila pouť na Veselé hoře jako výstrahu. 1. září 1939 gestapo zatklo Bohumila Staška a po výslechu na Pankráci ho deportovalo do koncentračního tábora Dachau. Podobný osud stihl O. Kalandru – byl deportován do koncentračního tábora Buchenwald. Preventivním opatřením, domnívají se účastníci událostí, se stala tak zvaná černá listina 150 domažlických občanů. Vytypovaní rukojmí měli být zatčeni v případě nepokojů a nakonec zatčeni skutečně byli po rozporuplném individuálním dobrodružství studenta Jana Smudka v roce 1940.

Republiku čekala ještě dlouhá léta nesvobody. Ačkoliv už první třetina dvacátého století změnila životní styl Chodů a ubrala z jeho rázovitosti, historické povědomí obyvatelstva Chodska ještě nezasáhla. Dějinami Chodska se po staletí vinul zápas za obranu půdy, domova a svobody. Úcta k Chodsku rostla úměrně s nebezpečím, které národu hrozilo.


V Domažlicích 14. února 1984