Prácheňské rezonance 2004

Od důvěrného do prostoročasu dějin. S Evou Frantinovou

Čítárny, www.citarny.cz, 13. května 2014

Literatura*Umění*Kultura, č.11/2014, středa 2. července 2014

Literární noviny, www.literarky.parlamentninoviny.cz, sobota 21. června 2014

„Psát psát psát / klid hrotem který mokvá zutínat / rýt sebe věčně rýt / na papír …“

(Eva Frantinová: Jablko)

Není možná jinak. Smyslem jejího života jsou slova. Jenže ta básnivá! Myšlenkou pokřtěná. Někdy do rýmů svázaná. Někdy rozeběhlá jako říčky v nivách.

Což o ní můžeme smýšlet jinak, když literární věda ji tak okázale ignoruje? Eva Frantinová jako by nebyla! Ani její biografii, ani její bibliografii nenajdete na žádném větším, literárněvědní zázemí majícím webu. A to publikuje časopisecky bezmála, ale opravdu bez mála čtyřicátým rokem! Knižně pětatřicátým!

A tóny. (Smysl jejího života.) Potkáme se s jejími strofami a rýmovačkami a slyšíme je v nich – tóny houslí, tóny klavíru, tahací harmoniky. Frantinová nezapře roky studií na Státní konzervatoři v Praze (1970-77). Poezie a hudba se u ní přátelí víc než formálně. Třebas často jen skicovitě vyjevený, je to vztah nedělitelný, dotvářející poetiku díla, ale také jistou osobnostní originalitu tvůrkyně.

A považ, čtenáři: „Je štěstí žít v Máchově ulici / nad hlavou komíny a střechy / báseň je návnada  – rodíš se s udicí / a číháš na úlovek / u májové řeky!“ (Adresa) Niterný svět Evy Frantinové má specifické fluidum, jako ho má sama její tvorba. Vzácně tematicky celistvá, často na samu mez odvážná a k tomu leckde s aspirací na nadčasovost. (Nežli k dalšímu: o miléniovém letopočtu udělila Masarykova akademie umění Evě Frantinové Cenu K. H. Máchy za básnickou sbírku Vzkaz bosé stopy.) „Když talent k tváři inspirace / přiloží hlaveň metafory / a pod jehličím vteřiny / zapanáčkuje věčnost!“ (Na čekané)

Poznali jsme, že když je předurčenost podpořena pracovitostí, pokaždé je nasnadě úděl.  Frantinová na nás působí jako osobnost vyrovnaná a výrazného charakteru, a nemůže nepůsobit, když údělů (u)nese několik. V druhém desetiletí knižně vydaná poezie, které si zde budeme všímat především, to o ní řekla. (Kapesní déšť, 2011; Z hvězdy pod okap, 2011; Sešívaný cherubín, 2013.) Již jsme zmínili poezii a hudbu jako nedělitelné, prolínající se složky tvorby Evy Frantinové.  Vnímavý čtenář však postřehl, že se vyhýbáme  pojmenování básnířka.

Připadá nám totiž, že je nepřesné dělit umělecké dispozice Evy Frantinové  na literární a na múzické. Vnímáme je jako jeden celek. Umělkyně svou poezii nepíše, ona ji komponuje. Jen vzácně vytváří víceslokové slovesné skladby, a z taktů jsou nejčetnější ty dvou i třícelé. Zkušená a erudovaná Frantinová je dovedně sceluje do vět. „Stojíš tu – a keř střílí / pod košili i do těla … / (poslední takty Ravelova Bolera)“. (U zlatého deště) Sotva budeme polemizovat o funkčnosti hudební pomlčky, která je umělkyni nepostradatelným kompozičním detailem.

Hudební básně nejsou v české kultuře ničím ojedinělým už od časů romantiků. Ovšem básně vypěstěné hudebními technikami jsou už vzácnější. Eva Frantinová těm svým vdechla život po způsobu doby: činí je krátkými, řekli bychom přímo letmými, ale (čtenáře) motivujícími k evokativní interakci.

Tak v roce (dvou)půlkulatého životního jubilea (2011) pohostila Frantinová virtuální komunitu svých čtenářů Kapesním deštěm. Útlá knížečka básní už na první stránce (s básní Ruce) svádí k domněnce, že autorka chce navázat na téma erótu v tvorbě z přelomu tisíciletí (Prstem po mapě těla, 1999 a 2003; Praha dvouvěžatá, 2003), ale není tomu tak. Vinohradská Sapfó, jak Frantinovou pojmenoval Milan Kalina v Maskilu 4/2008, přišla s verši milostnými, v nichž se kultivovaná reflexe toho nejintimnějšího nepříčí snad ani nejprudérnějšímu. Frantinová vztah ženy k muži a vůbec lásku vnímá a prožívá samozřejmě na jiných strunách psychofyziologického, než je pravidlem u mužů  – „Jen slovo – obehraná gramodeska / jen ještě nezadřený sval / a přece – když ho poslouchám  / (kotouč černých vlasů / na tvém hrudníku) / stává se Síní ve studiu / Sláva / na jehož prahu / touha podupává“ (Srdce) -  a přebásňuje ho neokopírovaným jazykem – „Tajemství lásky? / Možná začíná / když při polibku / jako ohrada v ústech / skřípe a vlní se / sklovina“ (Velký třesk v Hloubětíně) -,   a když na to přijde, tak i s vtipnou nápaditostí, s níž by si zřejmě naklonila i samého Nezvala – „Bylo to krásné a nebylo dost / já nechci sbohem když nebylo dosti / já nechci ve spíži mít ohlodanou kost / dnů bez sebe co prázdnem hostí // Bylo to krásné – těla jako šátek / vlála na zápěstí rodného města / mlč budem pro stesk kolovrátek / a zaplaš umíráček jímž je tahle cesta // Bylo to krásné – můj klín v něm tvá hlava / anebo ruce pod kaštany / tři čtyři úsměvy já po vás postonávám / a moře nevylíže rány …“ (Šátek)

Ještě v prvním roce druhého desetiletí přidala Frantinová, rodačka z Prahy (*1956) knižně publikující od svých třiadvaceti let, do národní bibliografie titul další, Z hvězdy pod okap. Od sbírky předešlé nová kniha básní pokročila k osvobozujícímu vtipu a nadhledu. Jednostrofové básně, gnómata, říkadla, veršovánky vysvlékají z všednodenní monotónnosti, z únavy i sklíčenosti. Napsala je ruka, jíž diktuje člověk vědoucí, zralý, a přesto stále mladistvě okouzlený. To je dar, který Frantinová využívá s vervou, přičemž do banalit sklouzne zcela výjimečně.

Výjimečný je i kontraproduktivní nevkus, jako v Sešívaném cherubínu (2013) tento: „Já někdy říkám klínu: Ústřice / prostři se!“ (xxx)

Považujeme za povšimnutí hodné takové skutečnosti, jako že formát knihy Z hvězdy pod okap (15x14,5cm) je předznamenáním navlas stejného formátu sbírky příští (Sešívaný cherubín), že (foto)obálky obou sbírek jsou černobílé a že žádnou ze sbírek neuzavírá obsah. Ten je jakoby otevřený. Přestože máme zato, že důvody toho všeho jsou spíše výrobní a ekonomické, přijde nám, že tu má autorka příležitost chopit se takových ozvláštělostí tvůrčím způsobem, totiž vpojit je do umělecko-filozofického celku. Frantinová se umělecky osobitě zmocnila svého soukromí, Času a Života. Udělá totéž se Společenským? Na básnickém Olympu by ji to posunulo o hodný kus výš. A invence k tomu má dost.

Jako ne ve sbírkách z roku 2011, ani v té třetí - Sešívaném cherubínu - nenajdeme divertimento. Bytosti typu Frantinové, v jejíž citové paměti tak převelice a tak předlouho rezonující ozvy dějinných běsů, v tom brání (nikdy neuvadlá) empatie. Když hitlerovci usilovali oloupit Židy o budoucnost, většina předků Evy Frantinové našla smrt v nacistických  koncentračních táborech. Zatím poslední autorčina sbírka evokuje osud rodu již víceméně spoře, ale přesto doposavad a stále jímavě.

Druhou dějinnou událostí, která se do duševních niv Evy Frantinové vlomila, byla takzvaná letecká kampaň NATO nad Jugoslávií (1999). „Na kusy medvídek A kostky dostavěných hradů / Na hadry dítě / Příští prohry Šance / když v Batajnici na předměstí Bělehradu / prošel se Sever s Atlantikem / - svatba Aliance …“. (Tříletá Milica Rakičová) Nebo: „… dnes majitel místo střechy / prohlíží ve vsi Lipjan nedaleko Prištiny / dřevěnou síť / a okenice s rozeklanými jazyky skla / zbytečný jako v kapse klíč / jako loď bez vesla …“. (Trosky domu ve vesnici Lipjan) Jinde zas: „Žijeme odpovídá mi do telefonu sestra / žijeme ještě žijeme ! / a kdyby přišli se zbraní máme také zbraně“ / vykřikl při besedě muž / co dodal: Narodil jsem se v Bělehradě / jsem tam mezi svými …“ (Z besedy o Kosovu)

Pro dvě poslední sbírky je typické, že v nich nenalézáme výrazný, ústředním leitmotiv. Každou z nich prochází několik motivů dílčích, z nichž jeden dotváří fluidum místa, Máchovy ulice (Máchova ulice, Máchova ulice poprvé, Máchova ulice podruhé, Adresa), případně dá vzpomenout přímo na Prvního romantika (Karel Hynek, Mít Máchův plášť, Krkonoše, Máj 1999), a jeden motiv je dokonce perzonifikovaný: časté veršované obrázky vzpomínaného tatínka jsou z toho nejpůsobivějšího, co Eva Frantinová v první třetině  desetiletí čtenářům poslala (Příkladem. Tři řádky na nahoru: „Tak jako v rukou klávesová harmonika / tatínku / ve mně dýcháš“.  Se slovníkem u večeře: „Pozůstalá a pozůstalý / je jen cizí slovo … / (dokud nezačneš tatínkovu tvář / pod talíř prostírat )“. Tatínkův holicí strojek: „Když ráno – ještě teplý - / den vyšel z pece / odkrojil z něho / první / skrojek …“)

Ve Výzvě, básni, která by básní být ani nemusela, slyšíme staccato zrychlených myšlenek a zrychleného dechu. Jednodenní příběh, v němž protagonistou je nuzák a primus inter pares Soucit, tak ten příběh se odehrává - v Máchově ulici…

V našem rozjímání jsme se pokusili postihnout atmosféru duchovní planetky tvořivé ženy a též jsme zauvažovali o smyslu života. Neplánovaně, ale přece jen nám Eva Frantinová ze své planetky a v Sešívaném cherubínu odpovídá. „Chtěla bych psát jen prosté básně / prostší než pohlednice / ale na věčnou památku / jak / Prokofjevova sonáta / druhou větu hrál David Oistrach / tak že se vznášel / a co Henryk Szeryng / Kogan Spivakov … / - ach točte lasem melodie / kolem mne / když je mi / bezedně!“ (Vstup volný!) Také se smyslem života to má Frantinová vyříkané, a bez přetvářky: „Smysl života? Na slunci pod kolíčky / vlát … (jen čistá trička / může láska oblékat)“. (Velké prádlo na zahradě)

Hudbě psané pro měděný drátek (2001) Frantinová napsala: „Ach, bylo terno napsat myšlenku, napsat báseň a otesat ji perem, až třísky kolem lítaly jak při kácení lesů.“  Obeznámeni s tvorbou Evy Frantinové patrně smíme komentovat: Ještě třísky! Více třísek!